Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 113)

Byla premiéra Figarovy svatby, tak jsem si vzal černé polobotky, co nosím jednou za uherský rok. Chtěl jsem jimi vyjádřit tichý hold všem, se kterými mi bylo ctí hrát v dávné inscenaci a kteří tu již nejsou. Byl jsem tehdy Cherubínem… Vzpomněl jsem si na dlouhý dramaturgický úvod.

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais a jeho slavná francouzská komedie o jednom neobyčejném dni sluhy Figara, jeho milé Zuzanky, záletného hraběte Almavivy, jeho nešťastné paní, vdavekchtivé Marceliny a dalších. Jiskřivá hra lásky, plná nástrah, složitých plánů a jejich nečekaných vyústění. Figarova svatba byla napsána v roce 1775, ale poté, co ji během soukromého čtení slyšel Ludvík XVI. a pochopil satiru týkající se aristokracie, byla hra zakázána. Přesto se stala známou díky soukromým čtením. Až v roce 1784 byla hra králem konečně povolena a rychle se stala velmi populární, dokonce i mezi aristokracií. Ve Figarově svatbě se sluha Figaro a hrabě Almaviva stávají rivaly v boji o Zuzanku, čili jde o personifikaci třídního boje v předrevoluční Francii. A režisér inscenace tehdy dodal: Dá se říci, že Figarova svatba byla předvojem vyjádření touhy po rovnosti. Stála při zrodu revolučních nálad – rodné kolébky buržoazní Francouzské revoluce. Říká se jí Velká. Byl jsem prostořeký, řekl jsem režisérovi: Co s tím dnes? Čeká se snad zase nějaká revoluce? V duchu jsem se zasmál a uklouzl. Černé polobotky jsou elegantní, leč poněkud tvrdé, neohebné a kloužou. Člověku je, jakoby chodil na chůdách. Musí být ve střehu a chodit opatrně. Nu, pak už jsem další schody Mahenova divadla zvládl. Nástrahy jeho koberců taky. Dobré boty to jsou. Takové figarovské.

Listoval jsem v premiérovém programu: Tak trochu nekorektní adaptace starého dobrého Beaumarchaise. A sakra!
Autor adaptace Daniel C. Jackson, skotský dramatik, začínal jako scénárista krátkých kreslených seriálů. Narodil se v roce 1979. Figaro a Suzanne plánují svatbu a fúzi svého podniku s velkou bankou, kterou vedou Sir Randall Badyin a jeho manželka Rosine. Randall je sukničkář a rád by ještě získal i Suzanne. Rosinina osobní asistentka Margery zase kdysi půjčila Figarovi základní kapitál a teď se v žertu dožaduje slíbeného sňatku. Cherubín, ukrajinský emigrant Pavel, bláznivě miluje Rosinu. Ježíšmárja! Autor posouvá příběh do dnešního dravého světa bankovnictví. Činí tak s notnou dávkou nekorektního humoru. Pohledné černé boty mě začaly nesnesitelně tlačit.

Režisér inscenace Tomáš Svoboda napsal: Těším se, že Figarova Svatba bude nezřízená legrace. Chtěl bych, aby se stala takovou ztřeštěnou komedií, jakou byla filmová Bláznivá střela. Prostě úlet, který nebude zatížen nějakým rozkrýváním hlubokých témat, kdy se to, o čem to celé vlastně je, dozvíte až z recenzí nebo ze seminářů divadelní vědy. A prachsakra!

Délka představení 2 hod. 30 minut. Kriste na nebi! Proč já si nevzal bačkory…

Proklouzal jsem na kraj sedmé řady, zasunul černé boty pod sedadlo tak, aby mě nebolela chodidla a naposled koukl do programu… Vstupte do crazy světa Figara Fergusona – mladého podnikavce s romantickým srdcem, marketingového stážisty s mužným tělem burzovního spekulanta!

Z postraní lóže vplul na jeviště muž v černém fraku s taktovkou. V oblouku hrany orchestřiště se uklonil divákům. Obecenstvo se roztleskalo. Dirigent se rozmáchl a do zlatavých prostor sálové lastury se vevalil proud hudby. Skvostné tóny Mozartovy předehry k opeře Figarova svatba jásaly, pan dirigent se rozmachoval až přespříliš, prostor orchestřiště se naplňoval vyjíždějícím nábytkem – stolem pokrytým bílým ubrusem. Pod stolem k překvapení všech obcoval mladík s fešnou dámou. Figaro a Zuzanka. Pardon, Suzanne.

Dirigent se vypoklonkoval, opona šla nahoru, v hloubi jeviště stála strohá, postmoderní konstrukce prosklených kójí „suprové“ banky s živými úředníky, konající běžnou pracovní činnost. Zda do jejich povinností patřilo souložení, to nemohu posoudit, ale sexovalo se v kójích „fest“ a často. Obyčejně v okamžicích průběhů důležitých hereckých dialogů hraných na forbíně, se na diagonále vzadu nahoře konaly slastné orgie. Text plynul utěšeně, lehce a rychle. Také se tu a tam zpívalo. Dobře. Herci drželi „figury“ a měli „glanc“.

Trochu mi to připomnělo dobu slávy brněnské zpěvohry. Když jsme hráli anglickou konverzačku Aby bylo jasno, Mistr Osolsobě vysvětloval: Ona to není opereta a už vůbec ne muzikál. Říkejte tomu hra se zpěvy. V té taškařici se zpívalo, bystře konverzovalo – o práci, o jídle a také, o souložení. Ovšem jenom konverzovalo. Mělo to půvab i lechtivá tajemství a diváci se tomu smáli.

Tady v tomto Figarovi klátí kdekdo kdekoho, říkají se přitom vtipnosti, realizují se namyšlené gagy a smích v hledišti je sporadický, mizivý, téměř žádný. Přede mnou seděl buď překladatel, nebo dramaturg inscenace a ten se smál pořád. Smál se tak upřímně, že jsem se nechal strhnout a zasmál jsem se také.

Herci byli znamenití. Nejvíc zářil Jan Grygar v postavě proutnického majitele banky, erotomana s vytetovaným motýlkem na chlupaté hrudi. Skvěle střídal polohy mazaného, chytrého, prohnaného bankéře, s nechutnostmi sexuálních choutek a chladem manželského vztahu. Zpíval jako pravý opereťák. S lehkostí a šarmem. Jeho ženu Lady Rosinu představovala Klára Apolenářová, byla jako rodinné stříbro. Výborně zpívala, jevištěm plula jako generálská labuť. Věřil jsem, že jsou za ní miliony. Eva Novotná byla osobní asistentkou pana šéfa, graciézní dámou Margaretou, důstojnou, hrdou bojovnicí i osudovou trpitelkou. Zaujal mě výkon Vladimíra Krátkého hrajícího vykutáleného, úslužného tichošlápka Barryho, účetního s bázní i hanou. Trousil vtipnosti, i když z něj bylo na hony cítit bol a žal. Brejlatý Michal Bumbálek předvedl v postavě londýnského úředníka Franka pozoruhodné kejklení hrabivých rukou. Správný státní ouřada. Pavla, ukrajinského emigranta, otloukaného choutkami perverzního šéfa i osudem, mně bylo líto. Herce Martina Veselého jsem však obdivoval, virtuosně chodil v dámských botičkách na vysokých podpatcích. Vzpomenul jsem, jak já musel jeden výstup svého Cherubína odehrát také na kramflících. V tom mi bolest z chodidel projela až do mozku… Figaro Romana Blumaiera byl dravým, dnešním podnikatelem. Elegantním spratkem, který bezohledně, bez jakýchkoliv skrupulí jde za cílem – nahrabat co nejvíc peněz a majetku. Zuzanka, nestoudná, perverzní dívka současnosti ochotná udělat cokoliv pro své příští manželské blaho byla hrána Jitkou Jackuliak suverénně. Výtečně zpívala, dobře mluvila, skvěle se hýbala. Když si sáhla do rozkroku a pak prst vložila do úst pana šéfa, padla na mě hrůza…

Hrůzně současný byl závěr hořké komedie Figarova svatba. Banka zkrachuje, její šéfové se přesídlí do daňového ráje rajských ostrovů. Žijí, nudí se a utrácejí svá nahrabaná bohatství. Zbohatlíci Suzanne a Figaro slaví svatbu. Zpívají se lehkonohé písně: Ať si auto z garáží, kdo chce, odnese / Ať jsme místo na pláži v Šárce nebo v lese / Ať mám zase hrníčky vyzdobené sluníčky / Ať nás nesou koníčky, kam, to dobře víš.

Diváci tleskali, děkovačka byla dlouhá. Nosily se kytice, děkoval se celý tvůrčí tým i sám pan autor Skot Daniel C. Jackson a mě hrozně bolely nohy… Zatracené boty!! Klouzal jsem po kobercích, opatrně kladl nohy na stupně schodů.

Před divadlem na mě zavolala dobrá divadelní duše Lída: Jardo, co jsi na to říkal? – Co bych říkal, děvče, bolí mě nohy. Lída se usmála: Oni si možná myslí, že z toho jejich Figara bude nová revoluce… – Všechno je možné, Lído. Vždycky se něco někde děje…

Brno – Komín, 21. 6. 2015

///

Tak trochu nekorektní adaptace starého dobrého Baumarchaise

Slavnou Baumarchaisovu předlohu převádí D. C. Jackson –  autor oceňovaného „Mého romantického příběhu“ –  do současného Skotska a do bankovního prostředí. Figaro Ferguson a Suzanne Jamiesonová jednak plánují svatbu a jednak fůzi svého Ferguson Jamieson Asset Management s velkou bankou, kterou vedou Sir Randall Badyin a předsedkyně správní rady Rosine. Stejně jako v předloze i zde brání štěstí mladých milenců několik intrik: Sir Randall – jakkoli je oficiálně zosobněním boje proti sexuálnímu harašení – je sukničkář a rád by ještě získal i Suzanne; Rosinina osobní asistentka Margery kdysi půjčila Figarovi základní kapitál a teď se domáhá slíbeného sňatku, ukáže se ale, že mladý bankovní talent je dítětem, které v 80. letech počala s hlavním účetním Barrym a odložila do babyboxu, aby nestálo v cestě její kariéře. A nechybí samozřejmě ani bláznivá láska Cherubína – tedy osmnáctiletého ukrajinského emigranta Pavla – k Rosině.

///

Národní divadlo Brno – Daniel C. Jackson: Figarova svatba. Překlad: Jakub Škorpil. Režíe a úprava textu: Tomáš Svoboda. Dramaturg a úprava textu: Ilona Smejkalová, Martin Sládeček. Scéna: Nikola Tempír. Kostýmy: Tereza Kopecká. Hudba: Jiří Hájek. Pěvecké nastudování: Petr Svozílek. Světelný design: Martin Špetlík. Videoprojekce: Jan Fuksa. Asistent režie a nápověda: Ludmila Havelková. Inspice: Máša Fitzová. Osoby a obsazení. Figaro Ferguson, stážista: Roman Blumaier. Suzanne Jamiesonová, Figarova přítelkyně: Jitka Jackuliak j.h. Sir Randall Xavier Badyin, výkonný ředitel, zvaný Šéf: Jan Grygar. Lady Rosina Badyinová, Šéfova žena, předsedkyně správní rady: Klára Apolenářová. Margary, osobní asistentka ředitele i předsedkyně: Eva Novotná. Barry, účetní: Vladimír Krátký. Pavlo, ukrajinský emigrant: Martin Veselý. Frank, úředník z Londýna: Michal Bumbálek. Aliso, vedoucí personálního: Milada Vyhnálková j.h. Zaměstnanci banky: Hana Briešťanská, Monika Maláčová, Pavel Doucek, Štěpán Kaminský j.h. nebo Jiří Svoboda j.h. Členové správní rady: Marie Durnová, Jaroslav Kuneš, Petr Halberstadt. Premiéra 19. 6. 2015 v Mahenově divadle.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. července 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 113)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ