Pouliční fantazie (No. 4)
V rámci čtvrtečního programu jsem se paradoxně dostal pouze na jediné nepouliční představení, které mezinárodní festival pouličního divadla Za dveřmi uvedl. Majster a Margaréta, neboli po česku Mistr a Markétka.
Přeslavný román Michaila Bulgakova má za sebou vedle řady divadelních adaptací (u nás např. Stavovské divadlo, 2000, Městské divadlo Zlín, 2005, či Husa na provázku, 2010) také filmové, loutkové i seriálové (mimochodem velmi vydařené – v režii Vladimira Bortka z roku 2005) zpracování. Do této nepochybně lákavé, leč nejednoduché látky se pustil i pozoruhodný slovenský soubor Teatro Tatro, který na festival přijel s velikým šapitó, v němž rozehrál bezmála čtyřhodinový opus o lidské malosti, Pilátovi, Ježíšovi a ďáblovi a lásce, která jde až za hrob.
Nechyběly písničky, plivač ohně, zpocení zápasníci, nahé ženy, nazí muži, auto vjíždějící na scénu, loutky malé i v životní velikosti, stínové divadlo… Soubor, který od svých počátků stojí okolo režiséra Ondreje Spišáka a výtvarníka Františka Liptáka, vzdal hold ruské poetice 30. let, klaunství současnosti a nadčasovému originálnímu přístupu k divadlu a vznikla velkolepá inscenace nejen svou délkou, která se zdá být skutečně děsivá, ale především vším, čím byla naplněna. První dvě hodiny do přestávky člověk téměř nedýchá a vlastně se té časové rychlosti diví. Druhé dvě už přeci jen čas pociťuje, ale nikoli proto, že by se nudil. To v žádném případě. Ale ty tvrdé dřevěné lavičky bez opěradel… prostě cirkus.
Do Bulgakovova syžetu zasáhli tvůrci jen nutnými škrty, jinak by představení mohlo trvat i dvojnásobný čas. Ale umím si představit, že by jistě nápady sršící umělci dokázali ukočírovat i takovou verzi. Otázkou je, jestli by to herci přežili. Ti se totiž, ač jich účinkovala opravdu velká spousta, téměř nezastavili. Pokud zrovna někdo nebyl na scéně, musel vypomáhat s technickým zázemím, aby všechny triky jako běhající Margaréta po plachtě šapitó, nové a nové postavy přicházející na Wolandův jarní ples či neustálé časové posuny mezi rokem 1934 v Moskvě, rokem 33 v Jeruzalémě a rokem 2015 v celém světě, které vždy doprovázelo epileptické pobíhání všech postav po jevišti a vítr mlátící s oponou, mohly vůbec vzniknout. Tradičního narativu se tedy drželi, přesto dostala prostor i aktualizace v podobě obrazu, v němž se karikovala a ironizovala současnost se všemi jejími stupidními televizními pořady a výzvami na pomoc postiženým, za což může altruista vyhrát zájezd nebo něco podobného, ale i odkazy na ruské aktuality, jakou bylo například tolik probírané vystoupení skupiny Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele.
Bulgakov tyto morální poklesky dokonale ztvárnil ve Wolandově představení černé magie, kde nejprve zaplavil sál penězi a poté nechal svou suitu uspořádat módní přehlídku, při níž všechny ženy v sále mohly vyměnit své staré šaty za nejnovější světovou módu. Peníze se ovšem po představení proměnily v bezcenné papíry a šaty v prach, což způsobilo peprné pobíhání nahotinek po moskevských ulicích. To se však k velkému zklamání aktérů do představení nevešlo. Představením se totiž velmi umně nesl i moment odhalení. Co chvíli byl nějaký trik shozen, odhaleno divadelní tajemství, ovšem vždy tak, že následovalo něco mnohem překvapivějšího. Vrcholem byla jistě nahá Margaréta, která v jednu chvíli usedá na koště a v druhém okamžiku je v nás vyvolána iluze, že běhá po plachtě stanu, zatímco připravený horolezecký sedák zeje prázdnotou.
Nejnosnějším prvkem představení byli ovšem herci. Ti si i přes cirkusový charakter zachovali odstup a drželi se poměrně zdařile svých postav. A že jich nebylo málo – snad nebylo herce, který by hrál pouze jednu postavu. Některé, především ty ve scéně ze současnosti, byly pochopitelně pouze plochými typy. Ale třeba Lukasz Kos, který exceloval v roli Wolanda alias ďábla, dokázal přesně, jak to Bulgakov předepsal, spojit ospalou odměřenost s tvrdou rukou člověka (nebo spíš bytosti), který si je sám sebou velmi jistý. Anebo Milan Ondrík v roli Kocoura, asi nejcharizmatičtější postavy na jevišti, který ani nepotřeboval složitou masku kočky, aby bylo jasné, že je to napůl mazlíček a napůl ďábelský tvor. Ale v duchu nevázaného cirkusáctví si dokázali všichni herci představení i náležitě užít, čehož je dokladem scéna, v níž se hranice šapitó otevřou a všichni nazí vyběhnou ven a tančí tu a běhají a skákají po autě, které pak přiveze Margarétu na Wolandův ples přímo na jeviště. Teatro Tatro předvedlo dokonale nevázané divadlo, při němž si člověk neoddechne. Při němž se na jevišti stále něco děje, které i klidné scény, jichž není mnoho, dokáže odehrát s takovou vervou a grácií, že se člověk až na samém konci po neutuchajícím potlesku ve stoje přistihne při únavě.
Od premiéry už uplynuly dva roky, ale v Čechách Teatro Tatro uvedlo Majstera a Margarétu zcela poprvé, jestli se nepletu. A pořád je o čem psát, o čem přemýšlet. Technicky to jistě není jednoduché divadlo. Oproti standardním pouličním kouskům, které si často vystačí jen s jednou rekvizitou, stojí Majster a Margaréta na komplikovaných technických prvcích a oddanému hereckému nasazení. A je radostí dodat, že to stálo za tu námahu.
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Komentáře k článku: Pouliční fantazie (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)