Divadelní noviny > Festivaly

Zprávy z kraje obrozenců (No. 9)

Den páteční byl sváteční tím, že přijeli zahraniční hosté. A to z poměrně daleké Samarské oblasti Ruska, z města Togliatti.

I když v Čechách byli poprvé, nejsou to žádní cestovatelští začátečníci. Nedávno byli na festivalu v Avignonu, kde hráli ve francouzštině hru Jeana Anouilha Orchestr, a právě tam je napadlo připravit projekt ke 100.výročí narození Edith Piaf. A jak plánovali, tak také udělali, vždyť jsou kromě divadla i divadleně-vzdělávacím zařízením!

Pod vedením umělecké šéfky a režisérky divadla Sekret Togliatti Taťjany Timoniny vznikla skládanka útržků ze života zpěvačky a jejích slavných písní Edith Piaf – historie lásky. Ústřední představitelka Olga Antipova je Piafce hodně podobná a francouzsky zpívá dost dobře. Za trochu rozskřípaný souboj mezi playbackm a live klavírem rozhodně nemohla. Trochu horší je to už s celkovou koncepcí inscenace, která má takový „cirkusový“ šmrnc… Ne ve smyslu akrobatickém, ale v až úporné snaze oslovit a pobavit diváka pestrostí a zároveň množstvím stravitelných klišé včetně neorganických pokusů o češtinu. Sympatický soubor z daleka byl Hronovem i diváckým přijetím nadšen. Nicméně viděli jsme už onačejší pokusy o divadelní zachycení Edith Piaf.

Rovněž druhé páteční představení sice zaslouží úctu, nicméně patrně funguje kolísavě, jak kdy. Jedná se sice o monodrama, one-woman show, ale vlastně jde spíše o jakýsi storytelling staré paní, která je nedobrovolně přijata do psychiatrické léčebny a zde má obhájit, že její tvrzení nejsou bláznivými historkami staré báby, ale pravdou. V interpretaci Věry Čurdové ze souboru NaKop Tyjátr Jihlava. Paní Věra je v inscenaci Psí matka – Já namouduši nelžu, páni doktoři, která je adaptací řeckého románu Pavlose Matesise z pera Pavla Kohouta, hodinu a půl sama na scéně. Jen v pyžamu, ponechána svým vypravěčským dovednostem. Na jedné straně lze obdivovat technické kvality paní Věry, tedy naučit se takové množství textu a bez oddechu je 90 minut interpretovat. Na straně druhé je k jejímu představení patrně třeba příznivých podmínek. I na Hronově jedna část diváků (kteří zhlédli představení jen v komorním množství, a byli tedy herečce na dosah) chválila atmosféru, já jsem naopak v plné Sokolovně, přes hlavy ostatních toho moc neviděla a z vyprávění jsem slyšela asi tak půlku. Navíc se člověk neubrání vzpomínce na prvotní zážitek z tohoto textu v interpretaci skvělé Marie Málkové.

Do třetice bylo k vidění vždy kontroverzní, vždy trochu stejné a trochu jiné, pražské Divadlo Kámen pod vedením Petra Macháčka. Tentokrát s titulem Dopis poslaný poštou, jakousi svéráznou detektivkou inspirovanou motivy z knihy Dražba série No. 49 od Thomase Pynchona. Tentokrát nejen minimalistické, ale vizuálně velice pestré, zalidněné, s úctyhodně zvládnutými nonsensovými monology tří protagonistek, tedy představitelek jedné vražedkyně, ve všech hlasitostech a polohách. S mlčícím barmanem, který obdivuhodně udržel svůj „nevýraz“ po celou dobu představení. A ovšem, byla tu i nezbytná gorilí maska, která nechybí téměř v žádném představení Kamene. Znovu tedy jakási hudebně-divadelní skladba, tentokrát podobná sonátě. A znovu obojaké přijetí – naprosté nadšení, nebo naprosté nepochopení. Já jsem někde uprostřed. Petra Macháčka jsem si pojmenovala jako divadelního ajťáka. Ajťákům taky nerozumím, ale něco na nich je.
🙂

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Zprávy z kraje obrozenců (No. 1)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 3)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 4)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 5)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 6)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 7)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 8)

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 9. srpna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zprávy z kraje obrozenců (No. 9)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ