Krvavá pohádka pro vnímavého chlapce

Pojetím divadelní inscenace jako sledu výtvarných obrazů, nemajících daleko svým aranžmá a zdůrazněnou vizualitou k plátnům starých mistrů i klasiků surrealismu, navazuje Jan Mikulášek na některá díla J. A. Pitínského nebo Vladimíra Morávka. Macbeth v Dlouhé (první premiéra byla sice v červnu, na další představení došlo však až v listopadu kvůli přestavbám v budově) je první Mikuláškovou režií v Praze. Nemohl se obejít bez svého stálého spolupracovníka Marka Cpina, jehož korpulentní rukopis, zvláště v kostýmních kreacích, se podstatnou měrou podílí na výtvarné podobě inscenace.

Ať šťouchnete do Mikuláškova Macbetha odkudkoliv, narazíte na výtvarný obraz. Vizuální atak je nasazen hned na počátku. Tři ženské monumenty, vyvýšené na „koturnech“, jsou pomalu svlékány z jednotlivých krunýřovitých vrstev, v nichž se snoubí renesanční střih se stylizovanou vojenskou módou 19. století, až zůstanou v jednoduchých bílých šatech, zvýrazněných pouze krinolínou. Jako by byly sloupávány prastaré náhrobky až k spirituálnímu jádru, jako by byly vyvolávány přízraky nikoliv z hlubin země, ale z ducha lidského odkazu: pověstí, pohádek a literatury vůbec. Toto velmi šťastné řešení jindy kamene úrazu – rozuměj čarodějnic – dovoluje ponechat po značnou dobu trvání inscenace (rozhodně, víc než naznačují repliky a scénické poznámky) tříčlenný ženský chór na scéně, aby utvářel malebnou stafáž v mizanscénách, a hlavně aby svou němou přítomností utvrzoval události v jejich fatálnosti. Když sošné ženy věští Macbethovi a Bancquovi osud, pouze výrazně otevírají ústa v nabílených tvářích a doprovázejí němohru obličeje němohrou stejně výrazně konturovaných gest. Situace je vyzdvižena na piedestal, tak jako postavy bílých čarodějnic na podstavce bot. Málem pozapomeneme její prvoplánový význam, že každý je svého štěstí i neštěstí strůjcem (stejně to Macbethovi vsugerovaly ony!). Okázalé obrazy se střídají jeden za druhým, takovouto účinnost a logiku mají ovšem jen některé z nich, málokterý je však prost „alespoň“ výtvarného účinku. Hrají v nich svou roli kostýmy a rekvizity všeho druhu. Kostýmy nejsou ani historické ani současné, jde o obvyklou postmoderní směsku s nádechem bizarnosti, v tomto případě většinou nasměrovanou na druhou čtvrtinu 20. století (ve stylu filmových gangsterek), jsou však velmi zručně komponované s vytříbeným smyslem pro výrazný kontrast materiálu a střihu. Zvlášť zdařilý je kostým Lady Macbeth, která je zahalena do zelenkavých filcových šatek, jako by módní salon upotřebil jako materiál hadr na podlahu. Kostýmy čarodějnic pak opravdu působí jako design bytostí z jiného světa. Rekvizity poslušně plní role detailů oživlých obrazů, někdy jsou až výsměšně polopatistické, patrně „čekají“, až z nich hloubavý divák vykřeše nějaký další význam (nůžky jako vražedná zbraň, čajové sáčky jako válečná vyznamenání, z papíru přímo na jevišti vystřihávané – pochopitelně příliš velké – koruny, budíky v rukou čarodějnic, digestoř „vysávající“ ducha mrtvých, houpací kůň pro budoucího vladaře). Režisér rezignuje na posloupnou provázanost obrazů a nechává na divákovi, aby si pospojoval a interpretoval detaily: je tak trochu věcí náhody, zda se konečný výsledek vystříbří v cosi smysluplného. Jednotlivé komponenty obrazů mají působit (jako u opravdových výtvarných děl) více emocionálně než racionálně. A jak se touto rozkošatělou, těžko přehlednou kompozicí prodírají lidé? Zaujmou většinou také různými ozvláštňujícími detaily. To ovšem nemůže platit o dvojici vražedných manželů. Protagonisté musí hrát na plno. Tak daleko Mikuláškova výtvarná posedlost nejde, aby zcela eliminovala lidský rozměr tragédie, který je obsažen hlavně v interpretaci ústředních postav. Jan Vondráček se pere s rolí statečně, ale ten zápas je znát. Ve výrazné groteskní nadsázce se opírá o nabyté dovednosti v oblasti stylizovaného fyzického projevu. V některých chvílích jeho gesta a grimasy připomínají tahacího panáčka, který vlastně působí rovněž výtvarně – jako expresionisticky načrtnutý čertík. Tyto momenty se střídají s chvílemi usebrání, kdy „maska“ spadla a Macbeth mluví sám za sebe. V první části inscenace bohužel tyto „chvíle oddechu“ vyznívají zatím většinou matně a málo přesvědčivě. Zato po přestávce (tak jako ve fotbalovém zápase) nabírá právě v těchto ztišených, zcivilněných pasážích Vondráčkův výkon na síle (zvláště ve slavném monologu: Život je pouhý stín, ubohý herec), a tak jako poražený král umírá se ctí. Vondráček není Macbethem mladistvým, takže jeho ctižádostivé i zbabělé pošetilosti nemohou být připsány na vrub motoru v nitru začínajícího politika ani závislosti na zralejší ženě, jde o šedou eminenci v pozadí, která nedovede odolat příležitosti, ale zároveň se děsí neodvratné vyděděnosti. Jeho postoj je postojem závistivého lokaje. Lady Macbeth padne Kláře Sedláčkové- Oltové o poznání lépe, „nosí“ ji stejně samozřejmě jako ten povedený kostým „americké manželky“, který vystřídá za zlatavou róbu pohádkové královny. Její křečovitá gesta a grimasy jsou obdobně expresivní, umí jim však vtisknout věrohodnost živého člověka. A takového je těžké popsat. Tušíte tu jak ctižádostivé opatrovnictví „manželek amerických prezidentů“ i vzdušné zámky o dobrých koncích zlých činů, sněné věrnými milenkami vrahů a zlodějů. Jde-li z lady děs, je to děs rodinné spořádanosti.

Směs hudby je všehochutí, jako leitmotiv se v inscenaci vynořuje filmový šlágr Sonny Boy. Před začátkem představení ho slyšíme z nahrávky Evy Olmerové, poté si jej na scéně občas někdo tiše zabrouká, včetně čarodějnic, a na závěr jej u klavíru zpívá Macduff (Miroslav Hanuš) jako zapomenutý klavírista v opuštěném baru. Na scéně se objevuje dítě, takový malý sonny boy, a nadšeně si prohlíží tu krvavou žeň, díky níž má nyní korunu na hlavě. I tak lze interpretovat Macbetha, jako nebezpečí vtíravé iluze, „virtuální reality“ – pohádky, která z dětí dělá vrahy.

Divadlo v Dlouhé Praha – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Jiří Josek, úprava Jan Mikulášek a Marta Ljubková. Režie Jan Mikulášek, výprava Marek Cpin, dramaturgie Štěpán Otčenášek, dramaturgická spolupráce Marta Ljubková. Premiéra 25. 6. 2010. (Psáno také z reprízy 23. 11. 2010.)