Transcendentální hnus
Divadlo U stolu uvedlo ještě před prázdninami pod názvem I obešel já polí pět premiéru krátkého dramatu Ladislava Klímy Edgar, které režisér a autor scénáře František Derfler doplnil částí Klímovy prózy Jak bude po smrti. Diváci mohli – pokolikáté už? – sledovat, co vše se na malou sklepní scénu brněnského CED může vejít, aniž si vzájemně překáželo.
Expresionistická protisouměrnost scény – svažitý stůl i postel, zrcadlo, oprýskané dveře zakrývající zadní „únikový“ vstup – evokuje ducha zašlosti, staroby a vyšinutí. Rej čtveřice maškar – upírků, stínohra pohybů na zdi či občasná hudební smršť (převažují citace z Alfreda Šnitkeho), to vše vytváří adekvátní background tří výborných hereckých kreací. Protagonisté zvládají smrtelnou vážnost dikce a gest ze šestákových románů bez příměsi parodična tvářícího se, že je nad věcí. O to víc jen vynikne ona až snová samozřejmost klímovské grotesky.
V podání Jiřího M. Valůška (v alternaci s Janem Mazákem), jenž ztvárnil hlavní postavu Edgara, neztrácejí tempo ani rytmus dlouhé monologické pasáže; jeho tvář i mimika připomínají obzvlášť v ostrém nasvícení postavy z němé filmové éry. V roli Valérie, Edgarovy milé, na sebe upozornila Milada Vyhnálková (v alternaci s Hanou Kováříkovou) – nejen k prostředí a ději kontrapunktickou dívčí spanilostí, ale především jak lyrickými, tak i ordinérními či přímo běsnými gesty své figury. V Derflerově pohyblivém a proměnlivém souboru se občas objeví někdo neokoukaný (už před časem Helena Dvořáková, relativně nedávno právě Valůšek). Lze doufat, že v případě mladé herečky nezůstane jen u této příležitosti výrazně vyniknout. Michala Bumbálka změnila role Děda Benedikta téměř k nepoznání, přesto však nejde o běžné strašidlo ze záhrobí, ale tvář i celý zjev je „transcendentálně hnusný“, ať již mlčí, nebo vypouští z úst zlověstnou zaklínací formuli: i obešel já polí pět…
Kdo bere filosofa Ladislava Klímu pouze vážně, nebere jej dostatečně vážně. To bylo znát u nechápavých kritických ohlasů na Lidskou tragikomedii v režii Hany Burešové v Divadle v Dlouhé. Psaní groteskních próz a dramat nebylo Klímovi žádným kratochvilným doplňkem vážného filosofování, ale vtělováním jeho vypjaté egosolistické filosofie. Bez groteskního humoru se neobešel ani ve svých vážně míněných „traktátech a diktátech“ – když například Nietzscheho, jenž velebí vysokohorský alpský vzduch, postaví k parní mlátičce o žních. Klímův princip grotesknosti nelze utrhnout z jeho metafyzického řetězu. Schopenhauer tvrdí, že u nevšedních duchů se rozdíl mezi snovým a bdělým smazává: u prozaických děl Ladislava Klímy často nevíme, pohybujeme-li se ještě v bídném lidském reálu nebo již v „postmortalii“, jejíž iracionální, démonickou sílu cítíme až v ledví. Obyčejně je to jednou nohou ještě zde a druhou již „tam“.
A vražedná zmýlená, jíž jsme byli svědky ve sklepní scéně – platí, nebo neplatí? Nevím, jestli si diváci po představení pouze řekli: To jsme se nabáli a nasmáli! Ale spíš si myslím, že se jim pěkně rozhoupala půda pod nohama.
Divadlo U stolu – Ladislav Klíma: I obešel já polí pět (Edgar). Úprava, režie a výběr hudby František Derfler, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, hudební spolupráce Zdeněk Kluka. Premiéra 4. června 2015 na Sklepní scéně CED. (Psáno z reprízy 11. června 2015.)
Komentáře k článku: Transcendentální hnus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)