Brookovi shakespearovští veteráni

Projekt Láska je můj hřích měl v Paříži premiéru na jaře 2009. Společně s Natashou Perryovou tehdy hrál Bruce Myers. Poté, co Mayers získal angažmá v londýnském Národním divadle, vystřídal jej Michael Pennington. Na jevišti zazní 31 sonetů. Vybírat mezi 154 sonety nebylo snadné. Soustředil jsem se na určitou dramatickou kontinuitu, jejímž motivem bylo skryté napětí, které vzniká ve vztahu dvou lidí. Inscenace tak dává nahlédnout do Shakespearova „skrytého“ vnitřního života. Je jakoby jeho osobním deníkem, ve kterém zkoumá různé intimní otázky, přiznává se k žárlivosti, vášním, vině i beznaději. Nejdůležitější je pro Shakespeara objevovat hlubší významy zaujetí mužem, ženou či samotným procesem tvorby. V mé inscenaci nejde o drama ani se nejedná o poetický recitál. Je to koláž situací a textů zachycující herce v pletivu lidských vztahů. Až na samém konci se stávají mluvčími básníka, který prorocky napsal, že jeho verše jsou mocnější než čas a že přetrvají navždy, říká o inscenaci Brook.

A takto o představení referoval kritik The New York Times Charles Isherwood: I když celá inscenace působí jednoduchým a lehkým dojmem, oba protagonisté interpretují verše s takovou vážností, zaujetím a hmatatelnou krásou, že vám hodina představení uběhne jako minuta. Působivý souboj dvou pohlaví, zachycující tak prchavé pocity jako touha, láska či krása, ve vás zanechá hluboký dojem.

Večer je rozdělen do čtyř částí, z nichž každá je uvedena projekcí mezititulku: Čas, který pohlcuje – Odloučení – Žárlivost – Vzdorování času. Na jednoduché scéně pokryté perským kobercem jsou jen dvě křesílka a stojánky. Hudební doprovod zajišťuje Franck Krawczyk, který na klávesy a akordeon živě improvizuje variace něžných barokních melodií. Byť je Brookova inscenace pojata minimalisticky, vášnivé city, které Shakespeare zachytil ve formální struktuře sonetů, působí přirozeně, bez jakékoli známky vyumělkovanosti.

Shakespearovy sonety v sobě mají přirozený tok emocí a představ. Brookovi se podařilo vybrat takové, které dokážou rezonovat i na jevišti. Jsou jasné, srozumitelné, logicky na sebe navazují. Natasha Perry i Michael Pennington jsou shakespearovští „veteráni“. Mají s ním mnoho interpretačních zkušeností, což přispívá k tomu, že každému verši, každé pauze, každé metafoře dokážou vtisknout mnoho významů a podtextů. I když Brookovo pojetí je inscenačně nenápadné a jemné, suverénně ovládají celý prostor. Jako by každý z nich byl uzavřen ve svém vlastním světě, z něhož jen sem tam vyjde drobným gestem partnerovi vstříc. A v závěru skončí ve vzájemném objetí.

Ze zahraničního tisku vybrala a přeložila