Hrátky s hráškem
Pomyslný pendant k zavedeným Letním shakespearovským slavnostem na brněnském hradě Špilberku představují plenérové produkce Městského divadla Brno v Biskupském dvoře pod hradním kopcem. Tento magický historický prostor a prostranství Moravského zemského muzea už šest let slouží k divadelním produkcím. Potěšitelné je, že v nabídce za tu dobu převažují původní autorské tituly vztahující se k dějinám a osobnostem Moravy. Letos tvůrcům nahrálo jedno z hlavních kulturních výročí roku – 150 let od zveřejnění zákonů dědičnosti, jak je v Brně představil J. G. Mendel.
V popředí Milan Němec jako impresário Anton Zöllner FOTO ARCHIV DIVADLA
Divácký hlad po divadle pod širým nebem vedle titulů z minulých let letos saturovala novinka Mendel aneb Vzpoura hrášků. Sepsali ji členové divadla: režisér Stanislav Slovák, dramaturg Jan Šotkovský, herec Petr Štěpán a hudebně ji opatřil dirigující skladatel Karel Cón. Jmenovaný kvartet vycházel z logické premisy, že jubilující učený text ani spořádaný život muže oddaného Bohu a sázení hrachu nejsou příliš dramaticky třaskavými materiemi. A tak z vědcova životního brněnského příběhu vytvořili odlehčenou operetku, otevřenou a traktovanou navíc jako divadelní hru na Mendela.
Počíná se na brněnském Mendelově náměstí dnešních dnů, kde doktoranda Janka (píše samozřejmě disertaci na téma Mendel) potkává divadelní impresário z 19. století a nedalekého divadla Reduta jménem Anton Zöllner. Ten mladého racionálně smýšlejícího studentíka přesvědčí o nekonečné moci obrazivosti a fantazie. Janek se posléze jako Mendel zapojí do příběhu, v němž se ke slovu dostávají historické figury (opat Cyril Napp nebo František Matouš Klácel, Charles Darwin), ale i smyšlení divadelníci v čele s operetní subretou Emmou Denkerovou, která by vedle lehkonohé múzy chtěla být oddána i charismatickému, ale ženám zapovězenému opatovi.
Ve výsledku lze stopovat dějiny od roku 1843, kdy Mendel přichází do augustiniánského kláštera na Starém Brně, aby přijal řeholní jméno Gregor, až do vědcovy smrti v roce 1884. Těžištěm hudební komedie s živým osmičlenným orchestrem hrajícím nad hlavami herců z arkády je nejen pocta geniálnímu Mendelovi, ale i divadelnímu kumštu, jeho imaginaci, a snaha o žertovné, místy až revuální pásmo. Výtečný je třeba výstup z vídeňské hospody, v níž roku 1852 Mendel potkává slovenské národní buditele (jejich jazykem řečeno – notně najebané) Hurbana, Hodžu, Štúra a Ostrolúckou. Mluví se tady o pospolitosti Slovanů a není od věci, že režisér, který je Slovák nejen příjmením, v tomto obraze využil výhradně slovenské herce působící v brněnských divadlech. Jinými šílenými, ale legračními výstupy jsou zpěvoherní čísla z titulů Princezna na hrášku a Láska v Prátru. Cukrkandlově operetní směska pohádkovosti a love story pak směle umožní třeba velké sborově taneční číslo hrachových lusků, při jejichž vzpouře ctihodný opat konečně připadne na správnou rostlinu ke genetickým pokusům.
Možná je jen slovních banalit a špílců v druhé půli až zbytečně moc, představení i v této potrhlé rozvernosti posléze trochu nezná míru. Tříhodinový večer však plní oba vytčené cíle: netradičně připomenout brněnského génia a k tomu ještě lidi pod hvězdami pobavit. Tomu vedle kouzlení s příběhem napomáhá zejména živá hudba. Kapela hraje povětšinou jiskrnou muziku, při níž zazní až kabaretně rozverné písně a kuplety konvenující zvolenému žánru.
Uspokojivý výsledek je také dílem desítek interpretů a zejména tří protagonistů: Lukáše Janoty, Milana Němce a Andrey Březinové. Jmenované trio si se svými nejrozsáhlejšími party poradilo zcela v duchu operety. Janota si jako zakřiknutý student Janek na Mendela hraje s chutí a posléze i lehkou nadsázkou. Staví figuru jako legračně nepraktického, ale svému duchovnímu povolání a světské vědě oddaného muže, budícího i přesvědčivou vážnost. Rozvážně mluvící Mendel je opakem divadelního světáka Zöllnera, jak jeho až dryáčnické vemlouvání a okázalou lásku k divadlu demonstruje Milan Němec. Tento impresário je tady příslovečnou velkou vodou, operetní esencí a vlastně i motorem představení. Také Březinová svoji subretu dokáže přeťápnout zejména v operetních princeznovských výstupech, mimo toto předepsané jeviště volí civilnější polohu úspěšné operetní divy, která ale touží po lásce stejně jako po uznání svých výkonů.
Slovák stvořil ponejvíce odlehčenou podívanou, která je ve zvoleném žánru vlastně originální divadelní recyklací vzpomínaného výročí a staví na přitažlivých výkonech protagonistů, zvoleném humoru, který má výše zmíněné rezervy. Slovutný opat by této legraci místy zřejmě nerozuměl, u současných diváků toto formální i obsahové pohrávání si s tématem zaznamenalo úspěch.
Městské divadlo Brno – Karel Cón, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán: Mendel aneb Vzpoura hrášků. Režie Stanislav Slovák, kostýmy Andrea Kučerová, dramaturg Jan Šotkovský, scéna Jaroslav Milfajt, hudební nastudování Karel Cón, choreografie Martin Pacek. Premiéra 21. června 2015 v Biskupském dvoře.
Komentáře k článku: Hrátky s hráškem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
