Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kontext

    I divák k festivalu kritický… aneb Horizonty MFF Karlovy Vary 2015

    Padesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se příliš nelišil od jiných, nejubilejních. Poněkud výjimečné bylo snad to, že se v hlavní soutěži objevily tři české snímky a dva si odnesly ceny za herecké výkony v mužské i ženské kategorii (Kryštof Hádek ve filmu Kobry a užovky a Alena Mihulová ve filmu Domácí péče).

    Zbrusu Nový zákon

    Civilizace vybudovaná na patriarchálním modelu potřebuje restart… Z filmu Jaca van Dormaela Zbrusu Nový zákon FOTO ARCHIV

    Z bohatého programu jsem pro tento text vybrala především snímky ze sekce Horizonty, která představuje současnou světovou produkci a filmy oceněné na prestižních festivalech.

    Bůh bydlí v Bruselu

    Zajímalo mě, kam se vyvíjí tvorba Belgičana Jaco van Dormaela, jenž po prvních dvou pozoruhodných filmech Toto hrdina a Osmý den natočil v roce 2009 úděsnou newageovskou sci-fi Pan Nikdo. Novinka Zbrusu Nový zákon láká neotřelým námětem: Bůh je despotický otec (skvělý Benoît Poelvoorde), který ve svém bruselském bytě terorizuje desetiletou dceru a mentálně zaostalou manželku (Yolande Moreau). Film odstartuje gejzírem situačních gagů postmoderně aplikujících biblické odkazy a okamžitě diváka vtáhne do své poetiky. Svérázně pojaté kapitoly Genesis a Exodus slibují, že půjde o promyšlenou koncepci, ale bohužel – podobně jako u Pana Nikdo – je to jen pár náhodných nápadů netvořících žádný souvislý celek. Zdá se, že stát se může jakákoli ztřeštěnost, jen když se autorovi „hodí do krámu“. První dva magicko-realistické příběhy apoštolů vzbuzují značná očekávání, ale další čtyři minipovídky jen přímočaře pílí k prostinkým happyendům, z nichž se jiskrou originality blýskne snad jen gorila coby milenec Catherine Deneuvové. Scénář postupně ztrácí dech a dojíždí na snahu zavděčit se co nejširšímu okruhu diváků. Přestože potenciál námětu i nesporná autorská invence režiséra nebyly využity a dotaženy do uspokojivého tvaru, podává film jakousi zprávu o stavu západní společnosti: Civilizace vybudovaná na patriarchálním modelu potřebuje „restart“, zrušení negativního otcovského obrazu, který ovládá naše myšlení. Volá po nějaké formě „návratu k bohyni“ a uplatnění ženského a mateřského aspektu v jednání jednotlivců i společnosti. Česká premiéra tohoto filmu se plánuje před Vánocemi.

    Tělo

    Szumowská dokáže skloubit objektivizační přístup s hlubokým pochopením… Z filmu Tělo FOTO ARCHIV

    Vzdor a naděje

    Snímek Malgorzaty Szumowské Tělo, který si z MFF v Berlíně odnesl cenu za režii, potvrdil dobrou kondici polské kinematografie. Komorní drama tří lidí potýkajících se s těžkostmi propojení těla a duše reflektuje zároveň současné klima v polské společnosti, kde katolické tradici oponují různé typy pseudoduchovních směrů nebo vzdorovitý ateismus.

    Policejní vyšetřovatel Janusz se denně setkává s mrtvolami, což vyžaduje citové obrnění. To se však projevuje i vůči dospívající dceři, která sebedestruktivním přístupem ke svému tělu vyjadřuje vztek na otce a stesk po zemřelé matce. Její psycholožka užívá k léčbě anorexie regulérních terapeutických metod, ale v soukromí se oddává esoterice. Vyvoláváním duchů zemřelých si léčí trauma smrti svého dítěte a popírá limity fyzické existence. Vztah duše a těla autorka nahlíží v konkrétních situacích s až chirurgickou přesností. Obrazy sterilních nemocničních chodeb, veřejných toalet či jídelny na policejní stanici téměř hmatatelně evokují dojem citového chladu, tíhy tělesnosti, technicistního nakládání s lidským materiálem a strachu z bolesti a smrti. Szumowská dokáže ve svém zobrazení postav skloubit objektivizační přístup s hlubokým pochopením. Interpretaci divákům neulehčuje žádným jednoznačným vyústěním, i když v závěrečné scéně nabízí neurčitou naději v podobě osvobozujícího smíchu, kterým otec a dcera začínají komunikovat. Otevírá se tak možnost vítězství přirozenosti: přirozené lásky mezi rodiči a dětmi, pudu obživy, přijetí zákonitostí vzniku i zániku života.

    Příliš okázalé teze

    Že ne všichni korejští režiséři jsou z kimkidukovské líhně, dokázal snímek Hledisko interpretace Lee Kwang-kuka. Mnohokrát zpracovaná tematika prolínání snů a reality zůstala v rovině snářových výkladů na pozadí plytké lovestory dvou mladých herců, kteří se po rozchodu zase k sobě vrátí. Za pozornost stojí spíše vedlejší linie, zamyšlení nad marginálním postavením umělce v industriální společnosti, fatalitou volby herecké profese a donkichotským bojem alternativních divadel o přežití. Na podstatnější výpověď je to však málo.

    Dalším zklamáním v této sekci byl Klub Pabla Larraína, jehož předchozí snímek No zachycující politickou realitu Chile byl nominován na Oscara za cizojazyčný film. Teď se oceňovaný režisér pustil hlava nehlava do katolické církve. Nedostatek odstupu a jednostrannost pohledu mladého rozhněvaného muže zřejmě způsobily, že výsledkem je tezovité drama účelově se vyžívající v hnusu a odpornosti.

    „Klub“ tvoří skvadra lidských zrůd, provinilých kněží a jeptišek, kteří s sebou vláčí temnou minulost. Všichni jsou internovaní v jakémsi církevním domově důchodců s parametry vězení. Ovšem nejen tito psychicky narušení jedinci (včetně domnělé oběti sexuálního zneužívání, jasného schizofrenika, který si to přijde s jedním z kněží po letech vyřídit a jeho obvinění vede k sebevraždě dotyčného), ale i vesničané projevují nesmyslnou krutost a bezcitnost. Ani soudobý inkvizitor, jenž má za úkol očistit církev od nebezpečných živlů uklizených v takovýchto ústavech, se nejeví zrovna duševně normální. Katolicismus je zde navíc „říznutý“ animismem a vše je podáno v latinskoamerickém drsném stylu. Larraín vytvořil obraz odpudivého, deviantního světa, kde není paprsku světla, kde není ani zbla lidskosti, lásky a soucitu. Film vyvolává znechucení, a to nejen z katolické církve, jak zřejmě bylo záměrem tvůrců, ale především z dílka samotného.

    Klub

    Během lázeňského pobytu, kdy společně vzpomínají na mládí a první lásky, dochází k jakémusi pozdnímu prozření… Z filmu Mládí Paola Sorrentina. FOTO ARCHIV

    Mimoumělecké důvody

    Ještě tezovitější se však ukázal nejnovější počin miláčka karlovarského publika, korejského génia Kim Ki-duka. Svoje osvědčené metody dal do služeb protijaderné agitky s názvem Stop, natočené v Japonsku. Tematika šílenství a násilí, která mu dříve byla prostředkem existenciálních výpovědí a hlubokých vztahových studií, se tentokrát stala doprovodným jevem povrchně modelového příběhu mladého manželského páru vystaveného havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě. Dilema odpovědnosti a rozhodování rodičů potenciálně ohroženého dítěte mohlo být etickým dramatem, ale ve výsledku se zvrhlo v primitivní názorovou bitku příznivců a odpůrců atomové energie. Skokové změny postoje a naivita některých replik hlavního hrdiny mohou českým divákům připomínat budovatelské filmy padesátých let. Je sice pochopitelné, že proslulý režisér chtěl využít svého vlivu a prosazovat myšlenku, které věří, ale čistě umělecká forma, zdá se, nebyla tou nejvhodnější.

    Citové vydírání

    Snad nejvíce očekávanou událostí festivalu byl nový snímek tvůrce Velké nádhery Paola Sorrentina. Mládí se předchozímu úspěšnému opusu (Oscar za cizojazyčný film) podobá svou velkolepostí a snahou obsáhnout naráz všechna podstatná životní témata. Opakují se i odkazy na italského klasika (8 ½, Město žen). Tentokrát ale jako by režisérovi pověst nového Felliniho dovolovala jakékoli manipulace s divákem. Jeho přesně cílené emoční bombardování může překrýt všechno ostatní včetně úvahy, zda za ním stojí myšlenka ve své prostotě čistá, anebo jen banální. Mudrování dvou staříků ztvárněných Harveym Keitelem a Michaelem Cainem v kulisách luxusního švýcarského sanatoria předkládá bezbolestně smířlivou filosofii. Během lázeňského pobytu, kdy společně vzpomínají na mládí a první lásky, u nich dochází k jakémusi pozdnímu prozření. Velké emoce společně s grandiózním gestem vždy balancují na hraně kýče. Sorrentino se mu v Mládí nebezpečně přiblížil, neboť patetičnost snímku je kalkulovaná na efekt. Spojení jednoduché ideje s vizuální a zvukovou „nádherou“ však účinkuje spolehlivě, jak dokazovaly nadšené reakce značné části karlovarského publika, jež filmu přinesly Cenu diváků. Vypjaté hudební finále, v němž se snoubí italská operně ukřičená manýra s hollywoodským citovým vyděračstvím, pak rozdělilo diváky na ty, kdo dojatě slzí, a ty, kdo ještě před závěrečnými titulky prchají ze sálu. Tento test na sobě můžete provést od října i v našich kinech.

    Nenápadný půvab naturščiků

    Příjemným překvapením a největší filmovou radostí letošních Varů se nejen pro mě stal snímek ruského veterána Andreje Končalovského Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna oceněný benátským Stříbrným lvem. Téměř dokumentární obraz současného severoruského venkova, kam pronikají moderní fenomény – internet a televizní reality shows –, nahlíží tradiční ruskou chandru a deziluzi s nadhledem a humorem. Nadějeplné přitakání životním danostem, tragikomičnost hrdiny, skvělé výkony naturščiků a celková přirozenost příběhu, dialogů i filmového řemesla činí z tohoto zdánlivě nenápadného díla osmasedmdesátiletého režiséra výsostný zážitek. Doufejme, že čeští distributoři se jej brzy ujmou.

    Coda

    Téměř šestinu z dvou set dvaceti tří uvedených filmů tvořily dokumentární snímky. Jeden se týká přímo karlovarského festivalu, a to Filmová lázeň Miroslava Janka. Zaujme archivními záběry hvězd, které festival v průběhu let navštívily, a vzpomínkami pamětníků a organizátorů. I divák k festivalu kritický si tak může uvědomit, že se každoročně ve Varech odehrává kulturní událost světových parametrů.


    Komentáře k článku: I divák k festivalu kritický… aneb Horizonty MFF Karlovy Vary 2015

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,