Kupte si raději další kalhoty, pane Peymanne
Dva z nejznámějších německých divadelních šéfů, Claus Peymann v Berliner Ensemble a Frank Castorf ve Volksbühne, skončí v roce 2017 ve funkcích. Událost vyvolala v Berlíně na jaře mocnou přestřelku, na jednu stranu barikády postavila i oba odvěké rivaly. Zejména jméno Castorfova nástupce, kurátora z Londýna Chrise Dercona, vzbuzuje pohoršení.
Vize jsou v tomhle – ne až tak malém – městě Berlíně cizím slovem… Frank Castorf FOTO HERWIG PRAMMER
Pravidelnost ve střídání divadelních ředitelů je systém, který bychom Němcům mohli závidět. Nedochází tam totiž obvykle k jevu, známému tak dobře z českých luhů a hájů, kdy vyšeptalí divadelní šéfové drží své pozice zuby nehty po několik desetiletí a jsou ochotni odejít jedině nohama napřed. Nemilosrdný požadavek na pravidelné střídání pak vzbuzuje otázky v některých specifických případech, jako je třeba právě Frank Castorf ve Volksbühne. Zrovna Berlín je totiž výjimkou z pravidla a divadelní ředitelé se tu dlouho nestřídali. To se má teď změnit. Revoluci v hlavním městě zahájil nový sekretář pro kulturu Tim Renner.
Frank Castorf je intendantem Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz od roku 1992 a funkci opustí v roce 2017, tedy k pětadvacátému výročí. Bude mu šestašedesát; jedny noviny jízlivě poznamenaly, že Castorf vydržel ve funkci déle než Helmut Kohl, Erich Honecker i Claus Peymann. Zmíněný Peymann vede Berliner Ensemble od roku 1999, kdy divadlo dostal tak trochu „na důchod“ po úspěšných érách ve Stuttgartu, Bochumi a především ve vídeňském Burgtheateru. I on má skončit v roce 2017, taky k výročí: tentokrát osobnímu, oslaví totiž v tomto roce osmdesáté narozeniny. Zatímco Peymanna má nahradit respektovaný režisér a autor Oliver Reese (znáte i z Česka: je autorem Goebbelsova monologu, podle nějž vznikla v pražské Komedii úspěšná inscenace Goebbels/Baarová), tak volba, která padla v případě nového ředitele Volksbühne, mnohým vyrazila dech: divadlo má vést dosavadní šéf londýnské galerie Tate Modern, belgický kurátor Chris Dercon. Mnozí v tom vidí likvidaci klasického repertoárového divadla a jeho nahrazení jakýmsi podivným postmoderním domem eventů. A tu se divadelníci, jinak již smíření se svým odchodem, ozvali. Mnozí jejich kolegové je podpořili. Mužem, který za rozhodnutími stojí a který se záhy stal nepřítelem číslo jedna, je státní sekretář pro kulturu spolkové země Berlín Tim Renner.
Nad Peymannem i Castorfem dlouhá léta držel ochrannou ruku legendární berlínský starosta Klaus Wowereit osobně. Zároveň byl senátorem (radním) pro kulturu, což mimochodem naznačuje, jak vysoko je resort kultury v berlínské politice vnímán; obě funkce po něm podědil koncem loňského roku Michael Müller a bylo zřejmě otevřeno ke změnám. Müller je na rozdíl od šarmantního Wowereita prezentován jako kulturní neotesanec, kterého v opeře vidí málokdy, a vůbec projevuje málo empatie pro rozkošatělou berlínskou kulturní scénu. Kdo ovšem fakticky rozhoduje, je zmíněný státní sekretář: V Německu je totiž zvykem neschovávat se za anonymní komise a ad hoc sestavované expertní týmy či poradce, ale jmenovat úředníka, pokud možno s kompetencí v daném oboru, a rozhodování mu svěřit. Se vším, co k tomu patří, tj. i jmenovitou odpovědností. Ještě za Wowereita, loni na jaře, do funkce nastoupil hudební producent Tim Renner. Dlouholetý člen vládnoucí sociální demokracie, někdejší šéf německého Universalu a mimo jiné objevitel skupiny Rammstein, vzbuzuje u konzervativní části kulturní scény silnou nedůvěru. Ta se v kauze Castorf rozhořela v opravdový boj.
Úředník rozhodl, legendy končí
V prosinci 2014 oznámil Renner, že příštím šéfem Berliner Ensemble bude Oliver Reese, současný šéf činohry ve Frankfurtu. Do funkce nastoupí v roce 2017, kdy skončí dlouholetá vláda Clause Peymanna. Samotný krok mnoho odporu nevzbudil: že je Peymann v notně pokročilém věku, je jasné každému, že jeho působení v Berliner Ensemble je, mírně řečeno, sporné, rovněž. Především v posledních letech se už kdysi ceněné avantgardní divadlo proměnilo v polokomerční scénu, kam chodí turisté, měšťané a vdovy po zubařích. Berliner Ensemble má už několik let neměnný repertoár, který obhospodařují čím dál senilnější inscenace samotného Peymanna, muzeální oprašování památky zakladatele Bertolta Brechta a každoročně také jeden spektákl od Boba Wilsona. Výměna vedení může divadlu jenom prospět. Oliver Reese je v jedenapadesáti respektovaný divadelník, který sice nepředstavuje hvězdu první velikosti, ale zároveň může pohnout s BE žádoucím směrem Dokonce se objevila napůl v žertu míněná teorie, že by se tak Berliner Ensemble mohly otevřít i pro Franka Castorfa, který by tak jeho divákům konečně naservíroval pořádně šokující medicínu. Reese se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že chce dělat především divadlo autorů a ponoukat dramatiky k psaní nových textů; nic proti tomu, ale možná, že v ostré berlínské konkurenci to není ten nejlepší recept: obdobnou dramaturgii razí Ulrich Khuon v Deutsches Theater a původní projekty a nové texty jsou klíčovou součástí dramaturgie také ve Volksbühne či Schaubühne. Kam povede Reeseho cesta, však ukáže čas.
Na jaře bylo potvrzeno, že v roce 2017 skončí také Frank Castorf. Jeho odchod byl anoncován několikrát, jeho poslední funkční období mělo původně končit v roce 2016. Renner jeho odchod ještě o rok odložil. Navzdory tomu, že víc než dvě dekády je dlouhá doba, mnozí si Volksbühne bez Castorfa nedokážou představit – divadlo proměnil od základů a ve své divadelní revoluci ještě neskončil: málokterá scéna je stále tak pulzujícím divadlem jako právě Volksbühne, navzdory Castorfově věku a délce jeho působení. Takovou směs nespoutanosti, drzosti i neskutečné energie bychom stěží v okolí, zdaleka ne jen v Berlíně, hledali. Že Castorf má stále co říct, pak dokazuje coby hostující režisér po celém Německu: jeho inscenace Baala v Mnichově vyvolala skandál a nakonec i zákaz, na posledních Wiener Festwochen zase Bratři Karamazovi – ti se mimochodem do repertoáru Volksbühne přesunou letos na podzim. V Hamburku Castorf uvedl úspěšnou inscenaci Pastora Ephraima Magnuse a příští jaro se chystá v Mnichově inscenovat Švejka. I tyhle skutečnosti podporují otázku, zda by v případě Castorfa nebylo lepší ho v čele divadla ještě nějakou dobu ponechat; zvlášť, když sám intendant opakovaně projevil chuť ve Volksbühne dál pokračovat.
Claus Peymann vede Berliner Ensemble od roku 1999 FOTO ARCHIV
Volksbühne povede kurátor
Velký rozruch pak způsobilo Rennerovo rozhodnutí, že Castorfovým nástupcem na možná nejprestižnějším stolci v současném divadelním Německu (vždyť každý by se chtěl vůči Castorfovi nějak vymezit jako jeho přímý pokračovatel!) nebude, jak je zvykem. Žádný režisér nebo dramaturg, ale výtvarný kurátor, navíc bez kontaktu na německé prostředí. Chris Dercon.
Sedmapadesátiletý Belgičan sice kdysi studoval i divadelní vědu, jako vysokoškolský pedagog a teoretik se ale vždycky soustředil spíš na video a film a jako praktik se věnoval kurátorování; má nepřeberné zkušenosti, byl mimo jiné šéfem centra současného umění Witte de With v Rotterdamu nebo Haus der Kunst v Mnichově, připravoval výstavy v Centre Pompidou i jinde. Příchod muže z jiného prostředí, vnímaný jako vpád neblahého západního trendu „dávat prostor kurátorům místo dramaturgů“ do německého, jemuž se dosud celkem vyhýbal, zapůsobil na konzervativní kruhy v Berlíně jako nepříjemná provokace.
Do Rennera i starosty Müllera se intenzivně pustil sám Claus Peymann, který tak začal hájit kolegu, jehož dříve nemohl ani cítit a který dělal úplně jiné divadlo. Vpád videoinstalací a hip hopu do Volksbühne, jehož se Peymann obává, je podle něj útokem na samotnou podstatu repertoárového divadla a povede k likvidaci divadelní sítě v Berlíně.
Na Castorfovu obranu vystartovali i kolegové intendanti: Ulrich Khuon (Deutsches Theater) sepsal otevřený dopis, který s ním spolupodepsali Martin Kušej (šéf Residenztheater v Mnichově) a Joachim Lux (Thalia Theater v Hamburku). Srovnávají výměnu šéfa Volksbühne s uzavřením Schillertheater, ke kterému došlo z finančních důvodů v roce 1993, a pateticky vyzývají: Berlín potřebuje Franka Castorfa a jeho kolektiv.
Peymann Rennera opakovaně vyzval k odchodu z funkce, nazval jej nekompetentním a žáhu si zchladil i na starostovi Müllerovi. Rennerovo obsazení je největší chyba století a Renner sám pak mladý, čerstvý, trochu hloupý a věčně se lehce usmívající, který nic neví a ničemu nerozumí. O Castorfovi mluví Peymann najednou s nečekanou úctou: i když připouští, že mají na divadlo odlišné pohledy, je Castorf podle něj nepochybně číslem jedna v tomto městě. Peymann v rozhovoru pro týdeník Die Zeit prohlásil i další zajímavé věci: Langhoffová (intendantka Maxim-Gorki Theater) o mně prohlásila, že dělám z divadla muzeum, já si o ní myslím, že je Schickimicki (hogo fogo).
Renner mu odpověděl otevřeným dopisem, který v narážce na slavný dramolet Thomase Bernharda Claus Peyman si kupuje kalhoty a jde se mnou na oběd opatřil titulkem: Kupte si raději ještě jedny kalhoty, milý Clausi Peymanne. Zpochybňuje v něm, zda lze kompetenci člověka v kulturní politice odvíjet z frekvence jeho návštěv v opeře (případ starosty Müllera), a obviňuje Peymanna, že je uzavřený do starého myšlenkového světa a nevidí nic jiného než svůj vlastní pohled na divadlo.
Sám Frank Castorf nebyl až tak bojovný: označil nicméně Rennera rovněž za nekompetentního a jednání města za neprofesionální. Své zkušenosti pak shrnul do sloganu: Vize jsou v tomhle – ne až tak malém – městě Berlíně cizím slovem.
Chris Dercon mezitím oznámil složení svého týmu, které by mohlo situaci trochu uklidnit: nechybí v něm německá režisérka Susanne Kennedyová, před dvěma lety vyhlášená v Theater heute nejlepší začínající režisérkou; dánská choreografka Mette Ingvartsen či filmaři Alexander Kluge nebo Romuald Karmakar. Programovou ředitelkou se stane dramaturgyně a kritička Marietta Piekenbrocková. Zároveň Dercon na tiskové konferenci v Berlíně prohlásil, že nehodlá ani rozpustit soubor, ani odstoupit od principu repertoárového divadla, ani divadlo ve Volksbühne nahradit digitálními eventy. Naopak, má v úmyslu na Castorfovu práci navázat.
Buď jak buď, pokud Tim Renner současný „Theaterstreit“ ustojí, nebude to mít Chris Dercon v roce 2017 vůbec jednoduché, ať už má jakékoli plány. Naopak Castorf nemá o režijní nabídky nouzi a ani Peymann se do starého železa nechystá, i když on by možná odpočinek zvážit opravdu měl: v příští sezoně se po letech jako režisér vrátí do svého nejslavnějšího působiště, do Burgtheateru. A mezitím by tuto pěknou jarní přestřelku mohl někdo zdramatizovat. Škoda, že už nežije Thomas Bernhard.
Komentáře k článku: Kupte si raději další kalhoty, pane Peymanne
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
