Levínský píše Uhdemu
Milý Milane,
děkuji za Tvůj dopis. Budu se držet snad trochu více linie psaní naší společné hry pro Jitku, i když tedy s ní nemusíme nijak přehnaně pospíchat. Zcela otevřeně jsem Jitce vysvětlil, že hru od nás nedostane k padesátinám, jak jsem jí za nás oba kdysi přislíbil, ale že jí tu hru dáme, až bude vypadat na padesát. Jitka, ne ta hra. Takže jsme tak trochu v situaci, že čím pomalejší budeme, tím budeme galantnější, což, myslím, je situace poměrně komfortní.
Tvůj návrh, že by Jitka byla ženou zcela ve své okolí ponořenou, se mi zamlouvá velice. Měříme-li totiž dnes ujeté kilometry mezi sadem a prodejnou každému jablku či hrušce, neměli bychom být shovívavější ani k milencům. Proč by měl být takový milenec přepravován více nežli hruška? Myslím, že hledání partnera ve svém nejbližším okolí je současně tradiční i moderní, zároveň konzervativní i ekologické. Je to takové UR-BIO, řekl bych. Čímž se nechci dostat na tenkou rovinu pustého teoretizování, sám jsem produktem UR-BIO reprodukční strategie, a to přímo v kruhu rodinném, můj otec je totiž syn matčiny sestřenice čili jsme s tátou stříně. Na Moravě by se řeklo,‚vlastníci“, ale to už dnes v Praze chápe každý jinak, že, materialisticky.
Když se rodina takto spojí, je to sakra výhodné, hlavně proto, že za předky se cestuje na jedno místo a tím se významně zmenšuje ekologická stopa. Moje prababička z otcovy strany, která byla sestrou mého dědečka z matčiny strany, pocházela z Klešic. Místo je to krásné, z Polabí se zdvihají Železné hory, ale to slovo: Klešice. Svírala mne z něj vždy tíseň, asi jak když myslíš na kleště. Nebo na mšice. Mšice na kleštích, ty vidím, když vzpomínám na Klešice.
Kníničská přehrada, kde se bude odehrávat naše hra, je svým názvem mnohem přívětivější, připomíná přinejhorším kňoura, možná trochu kvičícího. Což je představa spíše rozšafná nežli skličující. Moc se mi líbí Tvůj nápad, že Jitka sedí takhle na zápraží, prší, bahno všude (na divadelních prknech je bahno vždy nesmírně vděčné, obzvlášť pokud je hra loutková, což ovšem naše, bohužel, není), takže bahno všude a z mlhy úplně takovým mytickým, a přesto nenuceným způsobem vyleze sedmnáctiletý chlapec na útěku z domova. Ondřej. To je můj synovec, kterému jsem stejně jako Jitce slíbil, že mu zařídím nějakou roli, kterou před ním ještě nikdo nehrál. Vypadá to jako jakási úplně neuvěřitelná shoda náhod, ale spíš je to důkaz toho, že příliš slibuji.
Co dál? Jitka bude učitelka a Ondřej fotbalista. Uteče od rodiny a vezme si jen mičudu a kopačky. Ondřej totiž hraje za S. K. Medlánky a o to mi jde nejvíce, chci, aby v té hře zaznělo co možná nejvíckrát slovo Medlánky, poněvadž to je snad nejkrásnější slovo, co kdy kdo vymyslel, slovo, které přeléčí všechny Klešice světa. Celé lány medu, Medlánky. Ondřej je navíc ve skutečnosti výjimečně zdatným fotbalistou, takže během Jitčiných pedagogických promluv bude radostně žonglovat s míčem a my tak získáme na scéně zcela přirozenou dramatickou akci, že.
Myslím, že bychom měli v naší hře dodržet jednotu místa, času a děje. Musíme jen vymyslet, který deštivý den roku 1950 si vybereme. Občas se ozve nějaká zpráva z rádia… Hezké by bylo něco banálního, přece nebude Jitka poslouchat soudní proces s Miladou Horákovou, na přehradě… Nenapadá Tě něco, Milane? Též by mne zajímalo, proč a kam ten náš kluk utíká z domova… Na stavbu mládeže do Kunčic asi ne… Nebo ano?
Těším se na Tvou odpověď! Jen co ji dostanu, pustím se do prvního obrazu.
Srdečně Tvůj
René
Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)