23. MF DIVADLO: Up & Down Heleny Havlíkové
Třebaže se opera na plzeňském festivalu objeví spíše výjimečně, je taková koncentrovaná divadelní přehlídka užitečná a potřebná i pro mé operní zaměření. A letošní výsledek kalibrace činoherních trendů v porovnání s těmi operními?
Boca loca Lab: Čtyři třidva jedna (divadlo – koncert) (r. Jiří Adámek, autoři hudby: Jiří Adámek, Michal Nejtek, Martin Smolka). FOTO archiv festivalu
Odlišnost první – vztah k příběhu
Opera a její diváci stále milují příběh, což režiséři – pokud nechtějí brutálně zasahovat do partitury navzdory dirigentům i sólistům – respektují. Dokonce i současné opery se opírají o silné příběhy, ať už připomenu Březinovy opery Zítra se bude o Miladě Horákové nebo Toufara, Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové s adaptací Alenky v říši divů, Čarokraje Marka Ivanoviće podle Mluvícího balíku, ale i Klusákova Filoktéta nebo Francovu Válku s mloky. Mluvená opera Martina Smolky a Jiřího Adámka a jeho uskupení Boca Loca Lab Sezname, otevři se!, která zazářila na loňském festivalu NODO a ve které jsou základem libreta nejrůznější seznamy, je onou pověstnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.
Většina festivalových inscenací ovšem navozovala neodbytný dojem, že se režiséři v činohře kontinuálně vyprávěného příběhu bojí. Jako by měli strach z rozkrývání psychologické motivace jednání postav, z architektury kontinuálního budování situací a katarze. I když vycházejí z textů založených na silných příbězích, soupeří s ním, fabuli fragmentují, přeskakují, komentují a jinak zcizují. To byl případ adaptace Puškinova Oněgina tandemu Skutr, Gogolových Mrtvých duší Hany Burešové nebo Ibsenova Nepřítele lidu berlínské Schaubühne. Ukázalo se, že silný příběh i takové režijní zacházení unese a inscenaci drží, zejména když je spojena s dobrými hereckými výkony. V programu festivalu ovšem převažovaly inscenace, které na příběh a priori a programově rezignují a nahrazují ho přetržitým kaleidoskopem situací, útržků pocitů, hromaděním asociací. Takové produkce nezačínají ani nekončí, ale spustí se a přestávají. Diváku, snaž se! Pokud nechápeš, tvoje chyba!
Zásahy lidí tekutinami nebyly výjimkou stejně jako útočné manipulace publikem při vtahování do představení až (Zelený muž).. FOTO archiv festivalu
Odlišnost druhá – vztah ke kráse a ošklivosti
Je mnoho oper, a to i těch, které zařazujeme do kategorie belcanta, kde se intrikuje, podvádí, vraždí, kde se drsně odkrývají temná zákoutí lidských duší. Ale přece nebývají inscenovány jako esence ošklivosti, hnusu, hrubé groteskní nadsázky, agresivity, destrukce, hysterického pitvoření, vulgarit. A nahoty. To v mnoha festivalových představení jako by se režiséři předháněli, kdo na scénu nahrne více špíny, kopanců, facek, výkalů, zvratků a oplzlostí. A nejen na scénu – zásahy lidí v prvních řadách tekutinami nebyly výjimkou stejně jako útočné manipulace publikem při vtahování do představení až po agresivní vyděšení dětí (Zelený muž).
Protínání – herectví
Opera se ovšem přibližuje činohře v pojetí herectví. Doby, kdy se operní sólista postavil na jeviště a s očima upřenýma na dirigenta přednesl árii, jsou dávno pryč. Herecké vypracování postav nejen v gestice, ale i v detailech mimiky, vzájemné interakce postav, fyzicky náročné akce jsou dnes standardem stejně jako nároky na typově odpovídající obsazování rolí. A na plzeňském festivalu to byly především herecké výkony, které „táhly“ inscenace.
Helena Havlíková. FOTO archiv autorky
Komentáře k článku: 23. MF DIVADLO: Up & Down Heleny Havlíkové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
