Jiří Štrébl: Říkali mi soustrastně Herr Schauspieler

Jiřího Štrébla znám drahně let. Kdysi z malostranského Rubínu, v posledních letech z Divadla Komedie anebo projektů Divadelního studia Továrna. Přesto mě dokázal překvapit. Nemyslel jsem si, že bude herecky excelovat v monodramatu podle knihy Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Jeho mužný zjev účinně kontrastuje s odpudivě komickým vnitřkem jeho postavy, vyšinutého estébáka Klause, který se ukájí představou, že to on dal popud k rozbití berlínské zdi. Při autorizaci, která se mimochodem omezila na dvě slova, Jiří skromně podotkl, že sám Brussig považuje ze tří desítek inscenací Hrdinů, které zhlédl, tu jejich za jednu z nejlepších. Věřil bych tomu.

Richard Erml

Vy jste podobný ročník jako vaše postava z Hrdinové jako my, která ovšem vyrůstala v prostředí německé estébácké rodiny. Jaké bylo vaše vlastní rodinné zázemí?

Moji dědečkové byli drobní živnostníci. Jeden provozoval holičství v Platnéřské ulici, druhý měl krámek naproti vinohradskému divadlu, kam chodili nakupovat slavní herci. Na podzim sedmačtyřicátého roku si do krámku pořídil nové vybavení a za půl roku mu to komunisti sebrali. Drahý nábytek vystěhovali na dvůr a babička s dědečkem se museli dívat, jak na dešti pomalu hnije. Obě rodiny přišly o všechno, takže o nějaké náklonnosti ke komunistům nemůže být řeč.

A rodiče?

Maminka dělala celý život účetní a tatínek je zas odborník přes vaření a stravování. Pracoval ve správě zotavoven ROH a po revoluci se stal viceprezidentem Asociace kuchařů. Přitom ale oba měli umělecké sklony, tatínek psal texty i pro Rudolfa Cortése a maminka zpívala; v nějaké soutěži si vyzpívala druhou cenu: máme doma její desku s Karlem Vlachem. Jestli se ptáte na umělecké zázemí, tak v širší rodině by se ještě našla teta a strýc: spisovatelka Helena Šmahelová a dokumentarista, fotograf Alexandr Hackenschmied.

Paradoxy normalizace

Jak na tom byli rodiče politicky?

Ve straně samozřejmě nikdy nebyli. Naopak. U nás se stále četl samizdat, hodně se o politiku zajímali. Takže jsem měl čerstvé materiály, poslouchal Svobodnou Evropu…

Vzpomínáte si na počátek normalizace?

Mně bylo tehdy deset let, a tak si ten plíživý nástup nijak konkrétně nevybavuju, jen atmosféru, náladu. Zakázal se skaut, který mě hrozně bavil, z naší třídy emigrovali asi čtyři spolužáci. Jedna učitelka musela zapřít pánaboha, jiná blbá bolševička hned dostala funkci…

Pamatujete tu zvláštní schizofrenii, kdy se doma a ve škole mluvilo jinak?

Doma se samozřejmě zdůrazňovalo: tohle říkat nesmíš. Na jednu konkrétní věc si vzpomínám dost přesně. Stalo se to někdy po Chartě a jedni naši známí se domákli, že u nich bude šťára, a tak u nás zazvonili, jestli bychom ty dokumenty neschovali. Stáli asi deset minut před barákem, venku sněžilo a mrzlo, zatímco u nás probíhala hádka, jestli ano, nebo ne. Tenkrát jsem tátovi to váhání zazlíval, dneska chápu, že se bál, že když jsem já nemohl na školu, že se nedostane ani ségra. Nakonec se to vyřešilo tak, že máma praštila do stolu a bylo.

Vy jste nemohl na gympl, ale přijali vás na vysokou – „ekonomku“. Jak se to stalo?

To je hodně vtipný. Na střední jsem nesměl, takže jsem se vyučil prodavačem. A protože jsem se učil hodně dobře a na praxi v Bílé labuti jsem dokonce získal nějaký titul nejlepšího prodavače, směl jsem večerně studovat střední obchodní, a pak jsem se jako dělnický kádr dostal i na vysokou.

Kdy jste se dostal k divadlu: do A studia v malostranském Rubínu?

Až hodně pozdě, po dvacítce. Do A studia probíhal konkurz, který byl limitován osmnácti roky. Zalhal jsem, že je mi méně, a přiznal se, až když mě přijali. Ještě předtím jsem si zahrál v amatérském souboru Na Zavadilce, kam mě přitáhl dnešní ředitel Minoru Zdeněk Pecháček. V A studiu to byl úplně jiný, úžasný svět, jakoby odtržený od normálního života. Pořád se zkoušelo, o něčem mluvilo, četla se poezie, zadávala se k vlastnímu psaní různá témata a to všechno mezi věkově blízkými lidmi.

A studio tehdy vedli Eva Salzmannová a Ondřej Pavelka jako jistou přípravku na DAMU. Dneska jsou z většiny souboru profesionální herci nebo režiséři, včetně vaší sestry. Vy jste ale dostudoval ekonomku.

Moc vzorný student jsem nebyl, školu jsem dodělával s odřenýma ušima hlavně proto, abych nešel na dva roky na vojnu.

Přesto, jak se traduje, jste dostal neuvěřitelnou pracovní nabídku. Co je na tom pravdy?

To je pravdivá historka. Chodil jsem tenkrát s jednou slečnou, jejíž tatínek pracoval pro zahraniční švýcarskou firmu, kde se zrovna uvolnilo vedoucí místo. Mohl jsem okamžitě nastoupit s tehdy závratným platem, plus služební Renault a možností být každý měsíc pár dní ve Švýcarsku, kde bych bral diety. Nabídku mi tatínek sdělil na slavnostním obědě a když jsem řekl, že bych raději zůstal v tom Rubínu, nastalo mrtvolné ticho. I když jsem s jeho dcerou ještě chodil asi dva roky, tatínek už mě nikdy nepozdravil a maminka mi soustrastně říkala Herr Schauspieler.

Pochopitelná otázka: proč jste to odmítl? Že byste neměl na amatérské divadlo čas?

Mně prostě bylo mezi lidmi v Rubínu hrozně dobře, zejména ve srovnání s atmosférou na ekonomce. Studoval jsem zahraniční obchod, tu nejprestižnější fakultu, kde všem šlo hlavně o to, aby se dostali do ciziny, hlásili se proto do KSČ a bojovali mezi sebou. Bylo mi jasné, že když půjdu dělat ekonoma, tak jednou za půl roku přijedu, koupím bednu šampaňského, protože na ni budu mít, sednu si do toho Rubínu, bouchneme flašky a budeme mlčet. Prostě si už s těmi lidmi nebudu mít co říct, stejně jako se spolužáky na fakultě. Šel jsem raději přesně opačnou cestou, proto jsem i na konci třetího ročníku vystoupil ze SSM, kam mě bez mého vědomí přihlásili na praxi v Bílé labuti. Ale pravdou je, že jsem nevystoupil hned, ale až v půlce osmdesátých let, kdy se mi zdálo odporné tam ještě zůstávat.

Jak to proběhlo?

Svolala se kvůli mně celoškolní schůze, kde na mě všichni řvali včetně předsedy SSM, kterého jsem předtím nikdy neviděl, včetně některých spolužáků, co mi předtím říkali, že jsem dobrej. Předseda hulákal, jak to asi vysvětlí vejš, že vystupuju, a jak to, že si to se mnou nevyřídili už ve třídě, takhle že padne stín na celou školu. Netušil jsem, že když jsem ze schůze odešel s představou, že odcházím ze SSM, tak že si tam tajně odhlasovali, že za mě budou platit příspěvky, aby neměli problémy. Dokonce o mně vždycky napsali, jak jsem aktivní, takže jsem dál zůstával členem, i když jsem vystoupil, což je myslím také hezká historka.

Hezká, příznačná. Přesto mi stále vrtá hlavou, proč jste se rozhodnul pro divadlo? A jestli jste někdy zpětně nelitoval?

Ne, to nikdy, i když mě mohlo mrzet, zvláště když přišly děti, že s penězi to je taková bída. Tehdy jsem se ale rozhodoval mezi dvěma diametrálně odlišnými světy. V jednom všichni lhali a cpali se do strany, přestože na bolševiky taky nadávali, ale chtěli vydělávat peníze a dělat kariéru. Takže mě to táhlo do sklepa v Rubínu, mezi lidi, kde se mluvilo otevřeně a společně jsme dělali něco, co všechny bavilo.

Připadalo vám, že divadlem můžete i něco sdělovat světu?

To jsou příliš vznosná slova, stačilo, že to mělo smysl. Například Hořký Maxim podle Gorkého povídek, na kterém jsme pracovali přes rok, určitě hodně říkal i o době, kterou jsme žili. Anebo v inscenaci Zpráva o A z našich osobních textů.

Jenomže A studio skončilo, nepřežilo Listopad…

Naštěstí jsem ještě předtím začal hrát ve Volném sdružení režisérů v „perestrojkové“ inscenaci Ó, velký Buddho, pomoz jim a začal s režisérem Polesným zkoušet ve Zločinu a trestu. Vzpomínám si, jak jsme Buddhu hráli v říjnu 89 v Blansku, silně bolševickém městě, a jak hlavní komunista z krajského výboru ještě před přestávkou povstal a s ním asi dalších padesát papalášů s manželkami a demonstrativně odcházeli přes jeviště – jinudy to nešlo. A když za posledním zacvakly dveře, zbytek publika vstal a začal tleskat. V lednu 90 už to protibolševický představení ztratilo smysl.

Udělal jsem si až vnoučata

Vy jste pak začal hrát s původně studentským Spolkem Kašpar, prožil s ním Rokoko, Divadlo v Celetné i rozpad Kašpara, kdy jste odešel s Michalem Dočekalem do Komedie. Nescházelo vám někdy přece jen herecké vzdělání?

Míval jsem jedině problémy s výslovností, kterou vás na škole naučí. Když jsem hrál na Kladně, byly ze mě jako z mistra šumlu hlasové poradkyně docela zoufalé. Pokud jsem neměl v roli vnitřní klid, dokázal jsem celou větu srazit do jediného slova. Dneska už to je lepší, doufám.

Proč jste v devadesátých letech nevyužil nějak svého vysokoškolského studia?

Vám je pořád podezřelé, že jsem nešel dělat toho ekonoma. Nejspíš jsem vrcholně nepraktický člověk, navrch pohodlný a neprůbojný. Má bývalá žena mi samozřejmě vyčítá, že nevydělávám víc, aby měla větší alimenty.

Jak dlouho je budete platit?

Dost dlouho vzhledem k tomu, že jsem měl děti až po čtyřicítce. Říkám, že jsem si udělal svá vlastní vnoučata, protože mi dost lidí říkalo, že je začala doopravdy bavit až vnoučata, takže jsem si počkal. Proč mít děti, které vás nebaví?

Dobrá otázka. Jak jste se vlastně ocitnul na Kladně? Zajímají mě vaše zkušenosti z oblasti: ani ty vás od herectví neodradily?

K oblastnímu divadlu jsem si přičuchnul už na začátku 90. let, kdy mě oslovil tehdejší příbramský ředitel. Dohodli jsme se, že se přijdu podívat na zkoušku. Myslel jsem, že dostanu scénář, a pak se uvidí. Řekli mi: To je fajn, že jdete, pane Štrébl, tady máte scénář a jdeme na to. Namítal jsem, že ani nevím, co mám hrát. Nevadí, to bude bez problémů, říkal pan režisér a udělal mi křídou na zemi značku, kde budu stát, a šipku, kam půjdu. Pěkně mi tu scénu rozfázoval a já si říkal, že mu to udělám doslova, jak chce, aby uznal, jaká to je krávovina. Tak vidíte, že to jde, pochválil mě režisér. V nejhorším snu si tak představuji špatné oblastní divadlo, ale musím říct, že proti Příbrami bylo Kladno ještě velmi milosrdné a kromě toho mně nic jiného nezbývalo, protože jsem musel živit rodinu. Šéfoval tam režisér Petr Svojtka, který to myslím dělal dobře a přitáhnul na svůj repertoár i diváky. To bych byl mimochodem rád, kdyby tam zůstalo, protože jsme se s Petrem Svojtkou rozešli ve zlém a mně to je docela líto.

Jako by se stalo. Jak jste se ale dostal do současného souboru Divadla Komedie?

Když odešel Michal Dočekal do Národního, přišel náš soubor o divadlo, i když jsme chtěli pokračovat. Nesli jsme to dost těžce, ale odešli jsme všichni včetně mě, protože konkurs vyhrál Dušan Pařízek se svým Pražským komorním divadlem. Zůstal jsem doma na mateřské dovolené, dohrával dvakrát do měsíce nějaké inscenace a neměl žádné peníze. Tehdy za mnou přišel režisér Honza Nebeský, že bude v Komedii inscenovat Taboriho Kanibaly a jestli bych v tom nechtěl hrát. Říkal jsem, že to nepůjde, protože jsem doma s dětmi. Ale prý to má pro mě vymyšlený, že až na závěr budu mít dlouhý monolog. A tak jsem opravdu přišel až pět dní před premiérou, kdy mě přilepili k už hotovému představení. Díky Honzovi jsem se tak do Komedie vrátil, byl oslovený na další inscenace, a už tam zůstal.

Když vám divadlo nezprotivila ani oblast, co takhle vaše série sice výrazných, ale přece jen vedlejších rolí?

Řekl bych, že za posledních osm let mám vedle středních a vyloženě přihrávacích rolí i ty velké – mimo Komedii to byl Gottwald anebo Brežněv ve Steigerwaldových hrách. Vlastně jsem nikdy neměl období, kdy bych hrál jen ty střední a malé role, ale možná je moje paměť jenom tak milosrdná. Hlavně jsem tím ale nikdy netrpěl a nesžíral se závistí k jiným kolegům, že oni hrají hlavní role a já zrovna ne.

Ale uznáte, že většina herců by se užírala?

Je to možné, že se někdo užírá, když nejde z jedné hlavní role do druhé, protože si už na ně zvykl, a najednou dostane dvě tři malé role za sebou. Herce prostě žene věčná nespokojenost…

Přijal jste už tento herecký svět kompletně za svůj, anebo se přeci jen v něčem nepatrném odlišujete od typického herce?

Asi už jsem typickej…

Což zní až trochu pejorativně, ne?

Ano, všimnul jsem si. No tak vám prozradím aspoň jednu maličkost: od půlky srpna vyloženě nesnáším představu, že se zase do divadla vrátím. A první dva týdny na začátku sezony cítím, že je úplně všechno špatně. Možná je to způsobeno tím, že mě hodně baví prázdninový život. A hlavně nemohu vyloučit, že podobným letním nechutenstvím netrpí spousta jiných herců, i když je divadlo stejně jako mě nepřestává bavit.

Já že jsem promarnil život?

Pojďme konečně k vaší zasloužené herecké odměně – inscenaci Hrdinové jako my. Proč si Kamila Polívková pro svou první režijní práci vybrala vás?

Na to se musíte zeptat jí, mně se jenom jednou svěřila, že když přišla z Brna do Prahy, připadala si tu hrozně cize a nepatřičně. Prý jsem si ale k ní jednou v divadle přisednul a choval se nějak mile. Já si to moc nepamatuji, ale v ní to zůstalo.

Herečky si k režisérům přisedávají programově.

U mě to programové nebylo, a navíc byla tehdy scénografkou. Myslím, že svůj vliv měla naše spolupráce při inscenaci Škvoreckého Lvíčete, kdy na ni možná udělalo dojem, že jsem se odvážil ve svých letech a při své tělesné zchátralosti svléknout do naha a chodit tak po jevišti. Podstatné ale bylo, že když mi dala číst knížku Hrdinové jako my, měl jsem velkou radost už proto, že mi dnešní bolševici pijou krev čím dál víc, jak se tu znovu roztahují.

Zatím jste hrál ony komunistické zrůdy (Gottwalda, Brežněva a Procházku ve Lvíčeti) v jejich konečném stádiu, zatímco u Brussiga sledujeme vývoj estébáka od jeho dětství. Pomohlo vám to k pochopení?

Samozřejmě, že se každý zločinec může obhajovat tím, jaké měl krušné dětsví. Můj hrdina vyrůstal na sídlišti, kde bydleli jenom samí estébáci jako jeho otec, a určitě od malička tomu věřil a byl šťastný, když na mapě světa přibyla další rudá země. Neměl žádné pochybnosti a i po pádu režimu zůstal v zajetí svého bludu a jiný už nebude. Jestli je jenom oběť okolností a výchovy, anebo si za svou deformaci může hlavně sám, to je otázka. Mě především těší, že se o podobných lidech, kteří pomáhali vytvářet zlo, konečně píše v novinách a točí filmy jako Pouta nebo Kawasakiho růže.

Jak reagují diváci, zejména ti mladší, kteří normalizaci nepamatují?

Úžasnou zkušenost mám z veřejné generálky, kdy si s náma po představení povídaly devatenáctileté holky a měly otevřený oči, že vůbec netušily, jak hrozná to byla doba. Bylo vidět, že se jich to skutečně dotklo, a věřil bych jim, když říkaly, že se začnou o naši minulost daleko víc zajímat. Výborným nápadem Kamily je i ta připsaná postava holky, která mého estébáka atakuje z publika. Už jsem si několikrát všimnul, že jsou diváci zaskočeni, jestli ta postava opravdu patří do hry.

Víte, že jsem měl na začátku představení docela trému i za vás, jestli utáhnete celé monodrama? Jak jste na tom byl vy?

Strašnou trému jsem měl, určitě největší za posledních dvacet let. Ještě na generálkách jsem se dostával do stresu a děsil se představy, že mě to postihne uprostřed představení. Poslední čtyři dny jsem nespal a když už jsem všechno přežil a uklidnil se, tak se situace opakovala při vystoupení v Londýně, které pořádalo české kulturní centrum. Z Londýna jsem tím pádem neměl nic, jenom si pamatuji určitá místa podle toho, kde jsem si jaké části textu říkal. Kupodivu téma přijali i Angličani, kterých byla většina, jenom se oproti Čechům smáli se zpožděním, když dočetli titulky.

Kteří režiséři za oněch dvacet let u profesionálního divadla vás nejvíce formovali? A nemusí to být příliš dlouhý seznam.

Zkrátím ho na čtyři nejpodstatnější jména. Určitě nemohu vynechat Michala Dočekala už proto, že jsme spolu dělali dvaadvacet let. Stejně tak Honzu Nebeského, který mě nikdy nic neučil, nepoučoval, přesto měl na mě silný vliv. Věřím i režisérům Komedie – Davidu Jařabovi a Dušanovi Pařízkovi, kteří nás učí programově nehrát, respektive se zbavovat všemožných manýr a zlozvyků, které jinde procházejí. Díky nim je herectví v Komedii o tolik jiné než v jiných divadlech. Podobně přísná byla i Kamila Polívková…

Ta už vypadává ze seznamu. Stejně mi ale pořád trochu dlužíte odpověď, čím je pro vás divadlo tak ohromně přitažlivé, že jste na něj vsadil svůj život?

Nejste první, koho to překvapuje. Jeden kamarád, který teď točil film s mou sestrou, mi také říkal, že má občas špatné svědomí, jestli mě nezatáhl do divadla. Myslím, že mě v Komedii ani jinde hrát neviděl, ale stejně má černé svědomí. Prostě pár lidí má dojem, že jsem možná prosral, slušně řečeno, promarnil život. Kdybyste se na to neptal, tak mě to vůbec nenapadne, protože já žádné pochybnosti neprožívám. Neumím si třeba představit, že bych dvacet let chodil do stejné kanceláře. V divadle neustále poznáváte nové lidi, je to zkrátka nesrovnatelně společenské prostředí i se vší tou hysterií, soutěživostí a nesvobodou. Jediný průšvih je, že až jednou skončím, nebudu mít žádný důchod. Tehdy se to všechno sečte, až nebudu mít na nájem.

Pak se budete muset živit fotografováním. Vlastně jsme tuhle stránku vašeho tvůrčího života ještě neprobírali. A přitom ve foyer Komedie máte tematickou výstavu k vašemu představení.

Fotografie z roku 89 vybírala sama Kamila, která také fotí, já bych tam dal tak pět nejlepších. Teď jsem měl poměrně dlouhou pauzu, ale předtím jsem pět, šest let fotil pro několik divadel. Fotil jsem od dětství, v patnácti mi rodiče koupili zvětšovák, ale pořád jsem neuměl dělat fotky. Techniku mě naučila teprve Vanda Hybnerová, která fotografii studovala. A taky mě naučila trpělivosti, která je hlavně pro divadelního fotografa důležitá, když čeká na ten správný okamžik. Dneska už tolik ne, když si můžete vybrat ze stovek záběrů.

Digitální technika je jedna věc, ale originální vidění přece nenahradí.

Musíte mít třeba cit pro kompozici. Když se dívám na některé fotky z dětství, vidím, že možná jedna z dvaceti měla zajímavou kompozici. Ale například moje dcera Ester už kompoziční vidění má, i když je jí teprve osm. Nedávno jsme byli na koncertě Ivana Hlase, kde se dopředu cpali ostatní fotografové, tak jsem jí dal svůj foťák a ona prolezla mezi jejich nohama. Jeden z kolegů se na mě otočil a říká: To je dobrý, mít foťák na dálkový ovládání.

Jak vás poslouchám, napadá mě, jestli nejste mnohem soutěživější jako fotograf než jako herec?

Je to možné. Ale jestli mi konečně uvěříte, že jsem typickej herec, pak se musíte smířit i s tím, že jsem také obyčejně ješitný a ctižádostivý. Když za mnou po představení Hrdinů někdo přijde s tím, jakej jsem byl skvělej, mám strašnou radost jako každý herec. Ale také zjišťuji, že jak pomalu stárneme, tak mě někdejší mladistvé ambice být slavný poměrně bezbolestně opouštějí.