Příliv teroristů a démonů (No. 2)
Nedělní odpoledne opanovaly Přístav 18600 různorodé inscenace. Po čtvrté hodině bylo k vidění autorské představení Kartelu Hú is hú, od šesti pak skupina studentů z DAMU Anne-Francoise Joseph a spol. představila interaktivní Mosty.
Z počátku to vypadalo, že se Hú is hú mine účinkem, místo očekávaného dětského publika dorazili dospělí divadla chtiví zvědavci. Těžko říct, zda to bylo nakonec na škodu. Inscenace deklarovaná jako hra pro nejmenší se ukázala být spíš dětskou hrou autorů, ti se ponořili zpět do svého dětství či spíše své představy o něm a jeho imaginaci. Vznikl chumel asociací a atributů spjatých s dětstvím (jako naivní mluva, hra na autobus, dětské strachy), který pak hlavní aktéři, Michal Dudek a Petr Pochop, přetavili v ne zcela sourodý celek: pohádkový příběh dvou snílků, pánů ornitologů putujících na soví expedici do Krkonoš.
Ačkoli byla ústřední dějová linka rušena dalšími odbočkami a situačními vtípky a v představení se hůře orientovalo, pozornost diváků si právě množstvím přechodů a změn poměrně úspěšně drželo až do konce. Závěrečná hančovsko-vrbatovská pointa neurazila, naopak jemně překvapila (A tak vznikla, děti, horská služba!), takže nebylo podstatné, že nesleduje zcela původní příběh. Na jakousi gradaci přece došlo.
Hú is hú chtělo zřejmě vtěsnat do jednoho kusu dvě perspektivy: připravit inscenaci pro děti a zároveň přivést do světa imaginace zpět i dospělé. Tato syntéza ovšem nebyla úpně dotažena, zůstala propast. Dudek s Pochopem si na „jevišti“ hráli na to, že jsou ornitologové, a současně jimi byli: byli součástí příběhu a zároveň stáli nad ním. Ukázalo se, že toto zdvojení je v jejich případě nemožné. Působilo nedomyšleně a jejich vlastní hraní mnohdy vyznívalo nezáměrně afektovaně a spíše infantilně. Jediný, kdo z toho vyšel paradoxně dobře, byl Lukáš Vodseďálek, který sehrál prkenného a mlčenlivého řidiče. Ten „nevypadl“ z role a bavil, protože byl stále „jen“ součástí příběhu stejně jako mluvící dřevěná polní kuchyňka, již si s sebou páni ornitologové na expedici nesou.
Celkově byl milý naivní humor Hú is hú občas přebíjen afektem a hrou pro/na děti se bavily spíše maminky, které byly rády, že Rohanský ostrov nějak ožil.
Hravě se pokračovalo i navečer. Čtveřice studentů z DAMU si připravila experiment, jenž se vzpírá žánru klasické divadelní inscenace. Na panelovém betonovém placu Rohanského ostrova rozehrála skupina Anne-Francoise Joseph a spol. vysoce interaktivní představení Mosty. Koncept měl jasně danou, přímo pedagogicky propracovanou strukturu aktivit, které na sebe volně navazovaly, a ústředním tématem byla komunikace, poznání i otevření se druhým.
První kolo bylo rozehřívací: každý z aktérů začal v prostoru na čas vyprávět svou historku a pokud jste ji chtěli sledovat, museli jste se hnát za pohybujícím se vypravěčem, který se překřikoval spolu s ostatními. Hlavním cílem Mostů bylo se pohnout a v tom byla i potíž zbytku performance. V dalších částech se vyžadovala čím dál více divácká interakce, opět omezená odtikáváním stopek. A představení lavírovalo mezi nuceným speed datingem a neotřelým poznáváním nových lidí. Fyzická aktivita „hop“, kdy se herci snažili diváky rozpohybovat navozením očního kontaktu a poté vzájemným poskočením, které měli zúčastnění v ideálním případě „předat dál“, diváky ještě zaujala. Opakovaný princip kontaktu, jeho předání a následná interakce v páru s dalšími účastníky, která se používá v jazykovém vyučování či jako organizovaná zábava na seznamovacím kurzu, pak už nepřekvapila a do dění znovu příliš nevtáhla. Diváci se v chladnějším zářijovém večeru mírným pohybem příjemně rozehřáli, dále jim však chyběla vůle a naladění expriment aktivně rozvíjet. Sled připravených aktivit vždy znovu vyžadoval jinak modifikované zapojení a rozpohybování, které ovšem nemusí být všem vlastní. A přiznejme si to, pasivní sledování jiné „oběti“ aktérů bylo i tak dost atraktivní.
Opakovaný model užitý při různých formách komunikace nefungoval, nerytmizoval experiment, naopak jeho předvídatelnost dění spíše uškodila. Proto poslední kolo kusu, patrně zamýšlená pointa, vyznělo téměř do prázdna. Čtveřice se v závěru rozprchla po všech koutech ostrova (a téměř i Karlína) a ponechala své diváctvo vlastní konverzaci… která ovšem vázla. Nebylo jasné, zda jde o součást představení, či nepochopený konec. Experiment se rozprskl. Přesto právě tohle asi nakonec nejvíc rezonovalo, scéna „představení“ nebyla jasně daná, byla otevřená světu. Experiment sice přišel o svou děkovačku, ale o to více vedl k reflexi. Tematizace možné komunikace bez bariér vedla spíše k jejich uvědomění, ale byla nakonec efektivnější než sama realizace. Mosty dobrodružstvím byly, zůstává jen otevřeno, zda takovým, jaké si představovali autoři.
///
Předchozí díly denních reportáží z příští vlny/next wave… 2015:
Příliv teroristů a démonů (No. 1)
Komentáře k článku: Příliv teroristů a démonů (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)