Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana: Slavík a Jolanta

Zřejmě mělo jít o sentimentálně zasněný večer ruské opery. Spojení dvou kratších děl, Slavíka Igora Stravinského s Jolantou Petra Iljiče Čajkovského, bylo šikovné, jenže v ND debutující režisér Dominik Beneš opery nespojil v jeden logický inscenační a tématický celek. Dvěma polovinám večera bylo společné jen trochu kýčovité výtvarno, jinak je nesnesitelně oddělovala i čtyřicetiminutová pauza potřebná zřejmě k přestavbě scény.

Lyricky snová atmosféra se podařila v provedení Slavíka mimo jiné symbolickým jednáním postav, i když i sem pronikala popisnost. Slavík vyzněl lépe, titulní part provedla sice menším, ale pěkně vedeným a znělým hlasem Olga Jelínková, zároveň tvárná a působivá herecky. 

Jolanta však byla provedena velkooperně na jevišti a zejména ve hřmotném zvuku orchestru a silovém zpívání většiny aktérů. Jolantě poskytla Veronika Dzhioeva (původem z Jižní Osetie, nyní působící i v Mariinském a Bolšom divadle) znělý, technicky vedený hlas krásného tmavého zabarvení, ale víc se opájí vlastními pro Jolantu až příliš dramatickými tóny než aby usilovala o hlubší ponor do postavy.

Dominik Beneš se korpulentní heroinu, nešťastně oblečenou, marně snažil předvádět jako jímavou slepou dívku – obsazení vyhovuje pěvecky (i když nic opravdu oslnivého z jejích úst nezaznělo), rozhodně však ne typově a herecky. Že už by na tom zase v ND nezáleželo? Nechat ji při příchodu rytířů ležet, aby z jejího těla vyčnívaly nevhodné partie, považuji za naprostý režijní lapsus – snaze o popisnost Beneš obětoval emocionální význam situace a zejména znějící hudby – a docílil nechtěně humorného efektu.

Na můj vkus se režisér příliš utíkal k technickým prostředkům, nejhůř v Jolantě (když pominu nejasnou charakteristiku základního dějiště) rámem s napjatým snad igelitem, jen aby ho mohli protrhnout rytíři a názorně sdělit, co se opakovaně zpívá: že pronikli násilím na zakázané místo. 

Vůbec si myslím, že Beneš neměl odvahu důsledněji opustit operáckou popisnost akcí, která vyznění inscenace zásadně škodí, spolu s konvenčně operáckým jednáním postav.  Přitom v plzeňských režiích (Tajemství apod.) Beneš prokázal cit pro jevištní akci i významovou koncepci inscenace – té proměně přístupu k operní inscenaci trochu nerozumím. Kultivovaně zaranžované, nakonec i nasvícené (proč převažuje polootma?), rozehrané především sborové scény, ale to nejpodstatnější, konkrétní cíl a jeho působivé provedení v hlavních postavách, tu chybí.

Slovinský tenorista Aljaž Farasin působí zatím jen v regionu jižní Evropy (na netu kolují jeho pěkné nahrávky třeba Dona José v Carmen), v roli Vaudémonta vedle Dzhioevy zanikal, menším hlasem se neprosadil ani proti orchestru.

Dirigent Jan Latham-Koenig nevyladil jemné valéry Čajkovského hudby, nabídl hutný zvuk orchestru s vypjatými hlasy, několikrát dokonce z orchestru vyhřezly nejistoty v souhře a intonaci.

Národní divadlo, Praha – Igor Stravinskij: Slavík, Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta. Hudební nastudování a dirigent Jan Latham-Koenig, režie Dominik Beneš, scéna Martin Černý, kostýmy Zuzana Přidalová, pohybová spolupráce Dana Pala, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 22. října 2015.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 24. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Slavík a Jolanta

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ