Raději se nedělá nic, aby se nepopudilo
Zákon o veřejnoprávních institucích (VPI) je jeden z nejdůležitějších zákonů týkajících se oblasti kultury po roce 1989. I díky tomu budí jisté napětí, emoce, a jak už to tak bývá v Česku, když se má něco měnit, v neznalosti věci vzniká pocit ohrožení. A tak i vznikají kolem tohoto zákona jisté mýty, politici ztrácejí kuráž, jsou opatrní a podle hesla – kdo nic nedělá, nic nezkazí, se realizace tohoto zákona stále odkládá. A to je škoda, protože by tento zákon umožňoval, aby především velké umělecké instituce mohly fungovat lépe.
Především je nutné zdůraznit, že zákon o VPI by nevylučoval a nenahrazoval stávající formy příspěvkových organizací či o. p. s., ale umožňoval by alternativní vznik kulturní instituce způsobem, po kterém dlouhá léta volají především ředitelé regionálních divadel. A v poslední době i představitelé některých krajů a měst. Tento zákon by dával možnost založení divadla, nebo přechod velkých regionálních divadel na jinou právní subjektivitu spoluprací více subjektů. Především samosprávou. Z toho plyne možnost kooperativního financování a kooperativní zodpovědnost zakladatelů. Tento model by přinášel větší finanční stabilitu divadel a zároveň možnost oslabení přímého politického vlivu, neboť řada divadel dostává při každých nových komunálních volbách nového „pána“ v podobě nových zastupitelů či koalic, mezi jejichž priority často divadlo patří jen jako zdroj úspor veřejných financí. Právě kooperativní financování se společnou zodpovědností zakladatelů (většinou krajů a měst) je velkým nedostatkem českého divadla. Dále zákon předpokládá institut správních a dozorčích rad, které by vytvářely šanci podstatně fundovanějšího dohledu na chod divadla, při výběru ředitelů, či být partnerem v diskusi o dramaturgickém směřování. Bohužel řada umělců a pracovníků divadel, ale i diváků, si tento problém neuvědomuje, či pokud ano, tak až v dramatickém vyostření konfliktů, kdy jde divadlu téměř o život. Zákon o VPI by přinesl i tolik potřebnou změnu v odměňování. Dosavadní kulturní příspěvkové organizace jsou vázány mzdovými tabulkami, které jsou určeny pro státní zaměstnance. Nesmyslnost tohoto principu tkví v samozřejmosti, že umění staví na talentu, momentální umělecké dispozici, a nikoli na počtu odpracovaných let. Samozřejmě, že lze i v rámci stávajícího systému plat zvyšovat, ale všem divadlům v tom brání mzdový limit jakožto závazný ukazatel rozpočtu organizace. A ten je závazný pro ředitele natolik, že v případě nedodržení může být s ním pracovní poměr rozvázán. Divadlo může hospodařit v kladných číslech, může si vydělat vedlejší činností (služby, pronájmy) sebevíce peněz, ale nesmí je použít na mzdy. Obvykle se divadlu o to sníží příspěvek na další rok. Převádění vydělaných peněz do dalšího rozpočtového období, motivační posílení mezd, není jednoduše možné, a tak ani vedení divadel nemá mnoho důvodů být v této oblasti podnikavé. Zákon o VPI by tento problém řešil, stejně tak odstranění problému DPH. Divadla nejsou plátci DPH z hlavní činnosti, ale z vedlejší ano. V případě zavedení DPH i pro hlavní činnost by to velkým divadlům přineslo úsporu v řádech milionů korun. Pomineme-li některé další změny, přinášející dílčí zlepšení pro kulturní instituce, jde o ty nejbolavější problémy, se kterými se divadelní instituce, především regionální, potýkají. Argument, který je občas slyšet, že tento zákon vzniká z potřeby Národního divadla, je argumentem lichým, který má akorát ospravedlnit, že se bolavý problém regionálních divadel řešit nechce. Mají s ním problém někteří umělci, protože se bojí, že jejich platy nebudou mít jistotu státních zaměstnanců a bude více rozdílů podle individuální kvality. S tím nepochopením, že platy by měly individuálně růst než individuálně klesat. S ohledem na jejich stávající úroveň to určitě není žádoucí. Problém s částmi tohoto zákona mají možná i odbory, které reflektují obavy některých umělců, a nakonec má problém zřejmě i ministerstvo kultury, protože reflektuje obavy odborů a některých umělců. A tak přesto, že tento zákon je uveden v legislativním plánu vlády a v prioritách MK, raději se nedělá nic, aby se nepopudilo. Logika, která velí, že problémy se mají řešit, neřku-li dlouhodobé, jde stranou. A tak česká divadla jsou uvízlá v těžkostech, které si v sousedním Německu či Rakousku vyřešili před dvaceti, pětadvaceti lety…
Jiří Šesták
senátor, bývalý dlouholetý divadelní ředitel
Komentáře k článku: Raději se nedělá nic, aby se nepopudilo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)