Rebelie z prášku

První dítko v růžové čepici s umělohmotnými bodci připomínajícími punkerské číro jsme viděli cestou v tramvaji. Na pražském Václavském náměstí potkáváme další a před vchodem do Lucerny už je jich jako nasráno. Bejbypank totiž povoluje i sprostá slova a jeho malí vyznavači – fanoušci Kašpárka v rohlíku, už v doprovodu rodičů tasí vstupenky.

Máme štěstí a se synkem obsazujeme poslední volná místa vlevo nad pódiem. Do očí nám sice šajní fialové reflektory, ale zato máme výhled rovnou do kotle. Je těsně před začátkem a v kotli už to vře. Drobotina, které hádám něco mezi pěti a dvanácti (ti mladší sedí s rodiči opodál), se trpělivě mačká u pódia a s příchodem prvních vystupujících se šťastně rozvlní a rozposkakuje. Mají svůj bejbypank rádi. Leckteří znají nazpaměť i texty a zpívají spolu s interprety. Rozpustilá hudba, šťastné rozdováděné děti a rodiče pyšní na to, že jsou in a své děti vzali sem, a ne na nějakou disneyovskou infantilní blbinu. Děti spojují umělohmotné punkové čepice, rodiče zase světonázor. Tak trochu jiní rodiče. Své děti vedou k revoltě a sami přitom vzpomínají na své divoké mládí. Žádní sešněrovaní dospěláci, to by tak hrálo. Jsou přece jiní než jejich otcové a matky, a ze svých dětí vychovají opravdové individuality. Jenže ruku na srdce: není punk něco, co z podstaty není bejby, a hlavně: každý si na to musí přijít sám? Zní to příliš školometsky a nepřejícně? A co je tedy punk?

Je mu pět, neví nic a máma mu o přestávce koupí číro. Dívám se na chlapečka, co loudí po mámě onu růžovou čepici, prodávají ji tu na stánku. Stejně tak by chtěl uši myšáka Mickeyho, kdyby je tu měli. Jenže mají tu číra a trička s cool obrázky a jiné bejbypankoviny. Táhnu synka radši rychle oklikou dál, aby po něčem náhodou nezatoužil taky, a myslím na to, že přes všechnu úctu k jejich vtipu a estetice se mi zdá divadelně hudební skupina Kašpárek v rohlíku tak trochu jako další z obehraných příkladů toho, jak mainstream vyžírá alternativu. Vykostit takhle rebelii pro mrňata, toho se tady opravdu zatím ještě nikdo takhle ve velkém nezhostil. A nejde o to, že bych Kašpárkovi vyčítala to, že se z něj stala „masovka“. Úspěch si jeho tvůrci čestně odpracovali a lze jim k němu pouze blahopřát. Jde o to, že žádné sedmileté dítě není rebel. A pokud ano, je to hra ega jeho vlastních rodičů.

A písně, co znějí z pódia? Svědectví o dobovém posunu. Píseň o Angelině Jolie jako by ostentativně hlásila: přestože jsme malí, žereme ji taky, tak nám laskavě nevnucujte barbíny. Ta o zlobivých vílách je pro holčičky uvědomělých matek, co svým dcerám už neříkají: buď milá, hačej a usmívej se a ta o vysněné elektrické kytaře jako by křičela: s lego stavebnicema běžte do háje a navalte něco dospěláckýho. Pod zlobivými vílami si představím pětileté holky, zatímco tomu, kdo chce kytaru, už klepe na dveře puberta. Však tomu odpovídá i publikum. Vedle tříletých sedí na balkóně Lucerny i kluci ve vytahaných mikinách, na hlavě i v tom vedru kapucu, míň než dvanáct jim nebude. Mezi tou drobotinou se už dost možná ani necítí dobře. Jenže co naplat. Táta s mamkou zaveleli, a tak se jde v jedenáct dopoledne do Lucerny kalit. Možná pak, až kluci přijdou domů, pustí si na plný pecky Holky z naší školky a umělohmotný číra, co jim mámy nakoupily, zahrabou někam hodně hluboko do skříně.