Žalostná bilance podruhé
Tyto řádky se chtěly přednostně věnovat TV dramatické tvorbě, ale nemohou nejprve pominout dramata jaksi nezáměrná, jimiž elektronická média v těchto dnech hnětou veřejné mínění. Dnešní hysterizace mediálního prostoru možná bude pro budoucího historika podobnou záhadou, jakou jsou pro nás nepochopitelná masová národovecká zblbnutí na počátku první světové války, dejme tomu, v Rakousku, ve třicátých letech v Německu nebo v letech 1945–1948 (a výše) v ČSR.
Místo zločinu Plzeň FOTO ČESKÁ TELEVIZE
Je to stav, kdy bezmocně sledujeme, jak vyspělými kulturními krajinami žene se kromě skutečných ohrožení – nejnověji utečenecké záplavy – i nezadržitelná mediální povodeň populismu nejhrubšího ražení, zdvihají se stavidla frází, uměle vypouštěných strachů a záměrně nadnesených obrazů zkázy. A na téhle druhé povodni, jíž marně vzdorují osamělé ostrůvky střízlivého rozumu (např. nesmělým číselným korigováním alarmistického výroku TV moderátorky: V tuto chvíli je v pohybu 60 milionů běženců!, Máte slovo, ČT1, 29. října), se pomalu, ale jistě vezou k moci zázrační političtí šéfkuchaři jednoduchých receptů. Ti nás už bubáka – poté, co nám jej v patřičných barvách sami namalovali – jednou provždy zbaví! Už před sto lety se ve Vídni Karl Kraus ptal, jak vzniká válečná hysterie: nejprve politici obelžou novináře, pak si to přečtou v novinách a sami tomu uvěří. Jednou puštěná stavidla už se pak ženou krajinou samospádem. To se teď, obávám se, děje po celé Evropě: v průzkumech i volbách vítězí ti, kdo obraz nepřítele – běženců, rovná se teroristů – dokážou malovat co nejčerněji a nabízejí recepty à la Láďa Hruška (například: shoďte je do moře a bude pokoj). A není náhoda, že podle Evropského barometru právě v zemích, jimž reálně hrozí příliv běženců nejméně (hádejte kterých), je stupeň hysterie prokazatelně nejvyšší. V takové chvíli jsou ostrůvky střízlivého rozumu k nezaplacení: v ČT to bývá třeba Historie.cz, někdy Horizont ČT24 a téměř vždycky Hyde park Civilizace s moderátorem Danielem Stachem, o jehož připravenosti a schopnosti vést racionální debatu si zatím mohou i jeho mnohem zkušenější kolegové nechat leda zdát. Občas se z proudu populismu vynoří Reportéři ČT a někdy se trefí i jinak spíše k infozábavě tíhnoucí relace 168 hodin (z mainstreamových médií si jediná všimla prezidentových historických nesmyslů při degradujícím představování odměněného hrdiny bitvy o Anglii).
Jinak ovšem vlezlá „akustická ikona“ veřejnoprávní televize jménem Filip Schwarz, jež zvládá odmoderovat vše, od reklam, přes veleshow SuperStar na Nově až po ČT art, jako by symbolizovala obecný trend: ČT nadále pádluje k definitivnímu rozplynutí hlavních kanálů do proudu nerozeznatelnosti od spřízněných komerčních sester, bratrů a kmotrů. Rozlišit tzv. sponzorské vzkazy od nepokryté reklamy na komerčních kanálech začíná být stejně těžké jako poznat nějaké kardinální rozdíly – snad kromě délky, ale i to se časem spraví – mezi nekonečnou Ordinací v růžové zahradě a ohřívanými díly Nemocnice na kraji města či vzorovým veřejnoprávním kýčem, tvářícím se jako historický seriál (První republika). Místem největšího zločinu se tentokrát nevinně stalo „evropské město kultury“: poté, co Nova vyždímala z šumavského „génia místa“ řemeslně slušně zvládnuté kriminální zboží (seriál Policie Modrava), pokusila se ČT o něco podobného a vyprodukovala mnohem horší, tentokrát městský šunt, zvaný Místo zločinu Plzeň. Kostrbatý scénář by někdejšímu absolventovi scenáristiky Martinu Bezouškovi nemohl projít ani jako ročníková práce. Bývalý bulvární novinář, manažer komerční Primy a marketingový expert se stal z božího (pardon: sociálnědemokratického) dopuštění nejen dlouholetým členem, ale nyní i mocným místopředsedou „velké“ Rady pro rozhlasové a TV vysílání. Ze srdce mu tu kariéru přeju. Nepřeju mu však (ani sobě jako divákovi), aby z titulu své funkce a při donebevolajícím střetu zájmů zamořoval veřejnoprávní prostor důkazy, že zapomněl nejzákladnější scenáristické řemeslo. Nemotorně psané knižní dialogy (občas zpestřené trčící „plzenštinou“), od počátku očekávatelné situace (opravdu revoluční řešení: hlavní podezřelý bývá k všeobecnému překvapení skutečně vrahem!) a originální typologie zloduchů, od chladnokrevné černé vdovy až po vstupního krevního upíra v bílém plášti, útočícího s injekční stříkačkou na pacientku, ergo nemotorně hranou policistku (Berenika Kohoutová – její svižné pohybové akce při absurdní honičce by snad obstály jen jako parodie na nešikovné policajty). Na rozdíl od místy poklesle sentimentálního Doktora Martina (režie Petr Zahrádka, scénář na motivy britské předlohy Štefan Titka) s rovněž za vlasy přitaženými happy endy ovšem Hřebejkův plzeňský zločin nezachraňují ani excelentní herecké výkony (u Doktora Martina je to kromě „trochu jiného“ Miroslava Donutila a, jak jinak, Jitky Čvančarové, třeba i Robert Mikluš nebo Norbert Lichý). Ale jak šestnáctidílná doktorská sága, tak šestidílná plzeňská série se teprve přehouply do druhé půle, takže dojde-li v nich ještě k něčemu převratnému, rád dám vědět.
Komentáře k článku: Žalostná bilance podruhé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Peter Rázus
Vážený pán Vladimír Just
som rád , že som vás poznal … a rád nielen spomínam ..
ak máte mail na Jana Rejžka – prosím pošlite mi kontakt
Peter Rázus
kalokagathický hypochonder
http://www.cartooneast.com/
17.11.2015 (18.11), , Trvalý odkaz komentáře,