Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Bez výkladu, bez nápadu, beze smyslu

    Drama Špinavé ruce provází pověst vůbec nejkontroverznější Sartrovy hry. V časech studené války byla vnímána výhradně politicky, Jean-Paul Sartre pak na pár let její provozování z tohoto důvodu zakázal. Jako politikum působila i při své československé premiéře v Dalíkově režii v Divadle E. F. Buriana v listopadu 1968, tři měsíce po sovětské vojenské intervenci. Pamatuji si dodnes ovace hercům při jedné repríze, na které jsem tenkrát byl. Tragická groteska, traktovaná jako protiideologická hra, jako hra o potřebě svobody, souzněla s pocity diváků okupované země. Dnes je politická rovina Špinavých rukou mrtva. Spor morálky a praxe – jak hlavní téma svého díla označil samotný autor – je ovšem nadčasový a může působit bez ohledu na historické kulisy, do nichž je situován. Nezapomeňme přece, že Hugo zastřelí Hoedera ne proto, že on je fanatický zastánce rukou čistých (ať to stojí, co stojí), zatímco Hoeder je pragmatik a kvůli záchraně lidských životů je odhodlán ke kompromisům třeba i s ďáblem, nýbrž proto, že Hoedera přistihne v objetí se svou milou. Lidská dimenze Sartrova paradoxního příběhu může posloužit jako východisko inscenačního výkladu v jakékoliv době. Možností různých interpretací je ve Špinavých rukou bezpočet, není to uzavřená, modelová hra.

    Inscenace Ivana Rajmonta v Národním divadle (uváděna je v „aréně“ Kolowratu) ale rezignovala na jakýkoliv výklad. Oč režisérovi a hercům vlastně jde, se mi nepodařilo rozpoznat do poslední repliky. Je to jen „rozhlasové dramatizované čtení“, běžná konverzačka, nebo snad dokonce fraška? Na jevišti se těžkopádně odehrával jakýsi děj, z počátku díky Sartrově rafinované dramatické technice možná i zajímavý, v průběhu ovšem čím dál nudnější. Byl konvenčně ilustrovaný, bez výraznějšího režijního nápadu, o hlubším smyslu nemohla být řeč. Bezradnost, konvenčnost a někdy i nezamýšlená komičnost poznamenala i většinu hereckých výkonů. Hostující Petr Buchta a Kristýna Podzimková v milenecké dvojici Huga a Jesiky nenabídli víc než školní etudu z DAMU. Hoederovi protihráči Ludo (Alexej Pyško) a Princ (Rudolf Stärz) byli sice představeni s mnohem větším profesionálním umem, ale podobně amorfně. A ti nešťastní ilegalisté a odbojáři (např. Eva Salzmannová jako Olga)? Ti, vybaveni samopaly, vstupovali do děje ne nepodobni partyzánům ze sovětských válečných filmů. Jedině Jan Hartl v roli Hoedera vytvořil postavu nejednoznačnou, vnitřně rozpornou, a jeho úvaha o čistých a špinavých rukou (vlastním ideovém jádru Sartrovy hry) byla možná jediným zábleskem inspirace v té všeobjímající nudě.

    Národní divadlo Praha – Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce. Překlad Patrik Ouředník. Režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, kostýmy Tereza Venclová. Premiéra 3. prosince 2010.


    Komentáře k článku: Bez výkladu, bez nápadu, beze smyslu

    1. Ivan Rajmont

      Avatar

      Milý Jene, taky nejsem z mé inscenace zrovna nadšený. Ale nebylo by poctivější napsat: „…nudilo mě to tak, že jsem to celé prospal…“? Já tě viděl a nebyl jsem sám.

      24.02.2011 (12.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,