Divadelní noviny >
Smáli se, až do rybníka spadli
Režisér Michael Tarant sehrál v Moravském divadle v Olomouci Smetanovu Prodanou nevěstu jako vyostřeně komickou podívanou. Možná se trochu inspiroval dávnými lokálními fraškami. Nenechal postavám ani kousek soukromí – inu na vesnici si všichni vidí až do talíře a legrace nastává, jen když se má kdo komu smát. Však se není ani za co schovat, Dana Hávová-Zábrodská vyčistila jeviště od obvyklých kulis a obehnala ho vzdušnými stěnami z fáborů. Postavy musely vystačit s několika židlemi a stoly, svaté obrázky se zapálenými svíčkami chápu víc jako atribut Tarantových režií než jako právě tady potřebné a patřičné propriety. Na členité podlaze nechybí rybníček, co bývají na vesnické návsi, podle železných zákonů frašky se v něm vyráchal místní notorik. Propotácel se v deliriu celou operou jako nejvýraznější z více jak desítky připsaných postav zahraných členy místní činohry – Michael Tarant zjevně usiluje využít potenciál vícesouborového divadla. Rozjívená herecká trupa nastupuje hledištěm, halasí do brilantně zahrané předehry, pošťuchuje se, nabízí koláčky. A hned se popere, nečeká na Furianta, který se obvykle stylizuje do ladovské hospodské pranice – pěkný doklad toho, jak se z dobrého nápadu mechanickým opakováním stane klišé, a jak je dobré se mu proto zase vyhýbat. Tady je Furiant příležitostí dát najevo fanfaronství, Prodaná nevěsta v tom trochu předjímá pozdější Naše furianty. Scéna komediantů kombinuje tradici vesnických potulných kejklířů a panoptik s obří mechanickou pannou nad jevištěm. Jejich průvod přeroste v masopustní veselici a ohňostroj konfet vystřelených do hlediště. Diváci se mají hlavně pobavit a zasmát. Ovšem u Taranta ani příběh zkrátka nepřijde, tím méně charaktery postav, to jsou pro Taranta věci posvátné. Je dobře, že po barvitých dramatech se po čase dostal ke komedii, i když ani tady se své zavedené poetiky nezřekl. Na můj vkus stále příliš ilustruje, i když rakev s nápisem Václav Mícha, přinesená do Vaškova lítostivého to mi v hlavě leží, o život mi běží, je spíš nevydařeným kameňákem. Inscenace je atraktivní, vymyšlená a vypracovaná, čiší radostí ze hry.
Horší je to s obsazením. Petr Martínek a Lea Vítková sice provozně postavy Jeníka a Mařenky zazpívají, hlavně on se s technickými obtížemi vyrovnává šikovně, ale ani v jednom případě to není na dnes žádoucí úrovni, žádné hezké výrazové zpívání. Z premiérového obsazení (Jeník – Jakub Rousek, Mařenka – Marianna Pillárová) jsem zastihl Ondřeje Koplíka, jehož pěveckému oboru role Vaška svědčí, ale v ansámblech se jeho hlas vytrácí. A pak Jiřího Přibyla, kterého sice role Kecala zastihla příliš mladého, ale jde na ni herecky osobitě a pěvecky ji už teď zvládá obdivuhodně, technicky, s porozuměním situacím i promluvám, s výrazem. Vůči o generaci starším představitelům Jeníka a Mařenky však nebylo možné nevzpomenout, že právě v Olomouci takový mladíček v roli Kecala začínal stejně – jmenoval se Eduard Haken! Z Háty udělala výraznou postavu také nepřípadně mladá Barbora Polášková. Principál komediantů zkušeného Ondřeje Doležala a mrštná Esmeralda Eleny Gazdíkové inscenaci ozdobili. Solidně nastudované sbory i orchestr, jen tempa jsou myslím místy přehnaná, přestože mám rád Prodanou nevěstu zahranou svižně.
Ambiciózní pěkná inscenace zkrátka vězí v „oblastních“ podmínkách.
Moravské divadlo v Olomouc – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Hudební nastudování Petr Šumník, režie Michael Tarant, choreografie Robert Balogh, sbormistr Lubomíra Hellová, scéna Dana Hávová-Zábrodská, kostýmy Klára Vágnerová. Premiéra 10. prosince 2010, psáno z reprízy 12. ledna 2011.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)