Dvakrát novoroční rozhovor o kultuře

Český rozhlas 6 v pořadu Arena, „magazínu o kulturní politice a o politické kultuře“, uvedl 5. ledna „novoroční“ půlhodinový rozhovor Markéty Ševčíkové s ministrem kultury Jiřím Besserem. Rozhovor byl anoncován pod titulem Co čeká českou kulturu v roce 2011, nakonec šlo ale víceméně o bilanční rozmlouvání, ohlížející se za ministrovou dosavadní půlroční prací v úřadu. Moderátorka zvolila hned v úvodu ten nejpokleslejší (neřekneme-li rovnou nejhloupější) z novinářských přístupů ke zpovídanému: servilitu. V květnatém, pseudointelektuálně upovídaném entrée vytyčila premisu svého postoje: ministr udělal během dosavadního působení v resortu takový vítr jako žádný jeho předchůdce, svou prací vyrazil dech všem pochybovačům a ti byli nuceni přehodnotit svůj postoj k němu; a této apologetiky se držela během celého rozhovoru. Co naplat, že rozhovor měl být veden nezaujatě a věcně a posoudit kvality zpovídaného měli až posluchači; pro moderátorku byl fakt ministerského „vichru“ již sám o sobě hodnotou a Ševčíková se v dalším průběhu interview vlastně ani nesnažila jít nad rámec probíraných „technických“ záležitostí a směřovat rozhovor k obsahovým věcem.

Třeba říct, že ministr na pochlebující tón moderátorky nepřistoupil. Působil klidně a sebevědomě, trpělivě opravoval nepřesné či zjednodušující výroky Ševčíkové, vystupoval tak, jak je mu vlastní, v roli, v jaké na ministerský post přišel a jaké se také (plus minus) po celou dobu svého dosavadního ministrování drží: v roli manažera. Je samozřejmě otázka, je-li taková role k řízení ministerstva kultury dostačující; tomuto tématu se ale moderátorka ani nepřiblížila (a ministr tedy také mohl ve své manažerské roli během rozhovoru snadno zůstat), to ji nezajímalo. Ji zajímal Jiří Besser jako – jejími slovy řečeno – Viktor Čistič. Na konci rozhovoru Ševčíková ministrovi popřála Vašemu konání Boží požehnání – a bylo svátečně i žurnalisticky vymalováno.

Novinář jako suverénní, rovnocenný partner – nikoli jako směšná figurka, neschopná „hlídat“ ani sebe sama… Jako opačný příklad uveďme datem skutečně novoroční rozhovor Ondřeje Černého s písničkářkou Karolínou Kamberskou na Rádiu Česko. Kamberská, nyní již sólově vystupující polovina bývalého dua Sestry Steinovy, vydala v loňském roce album Hořkosladce a Černý, dobře obeznámený nejen s tvorbou písničkářky, ale též s jejím osobním životem prostřednictvím zasvěceně vedeného rozhovoru (doplněného několika ukázkami z nového alba) posluchačům nabídl komplexní (umělecký i životní) portrét Kamberské. Kamberská hovořila s Černým bez pobízení, nenuceně, „rozumně“ a jakoby mimochodem i o podstatných věcech. Na ploše necelé půlhodiny tak před námi vyvstal portrét jednoho z umělecky (i lidsky) nejpřesvědčivějších mluvčích generace sedmdesátých let, svědka intimních životních zákrut (nejen ženské poloviny) „Husákových dětí“. A nemalou zásluhu na tom měl právě zpovídající Ondřej Černý.