Bulvár ve stínu šibenice
Nejlepší reklamou je skandál. Tak by možná reagovala Adina Mandlová na zprávu, zveřejněnou v den premiéry Pankrác ’45 ve Švandově divadle. Stejnou výchozí situaci – fiktivní setkání Lídy Baarové a Adiny Mandlové v pankrácké cele – totiž použila před Martinou Kinskou již Isabela Soukupová-Siegelová ve své nerealizované hře Vosí hnízdo.
Odbojářka Hana (Eva Josefíková) a herečka Adina (Klára Cibulková) FOTO IVO DVOŘÁK
Kinská vytvořila koláž kontroverzních životních příběhů pěti žen a doplnila ji o prvky dokudramatu, posvěcené historikem Petrem Kourou. Hrdinky vystavuje vzájemné konfrontaci a předkládá morální otázky, na něž neexistuje odpověď. Dvě padlé filmové hvězdy jsou vzorkem komunity veřejně známých osobností, které se v revolučních časech stávají terčem nenávisti davů. Inscenovaný bulvár vychází z autobiografických textů (včetně bestselleru Dneska už se tomu směju) a ironizuje dramatický průběh poválečné národní očisty i politickou úlohu, vnucenou divadelníkům v kritických momentech českých dějin. Zpráva o vyjádření solidarity herců Říši po atentátu na Heydricha evokuje schvalování Anticharty.
„Casting na popravu“ začíná pózováním při pořizování fotek do vězeňské dokumentace a končí u výslechů, kde Lída a Adina svědčí proti sobě. Autenticita dvojice propůjčuje větší přesvědčivost i dalším, méně známým figurám. Klára Cibulková vstřebala gesta, mimiku a intonaci Mandlové do detailu, jako by ožila Kiki z Nočního motýla, a v intimních chvílích připomíná raněnou lvici. Réka Derszi není – navzdory snaze maskérek – Baarové tak fyzicky podobná, ale modeluje ji v souladu s textem jako psychicky poněkud labilní, sobeckou osobu se sklony k hysterii a teatrálnosti, v jádru spíš pragmatickou než naivní. Spektrum „zrádkyň a kolaborantek“ doplňují Eva Josefíková coby kontroverzní odbojářka Hana Krupková, oběť vydírání nacistů i StB, a apatická Nová (Bohdana Pavlíková), jejíž identifikace vnese do děje další dimenzi. Skutečnou neznámou zůstává smyšlená postava Julči, typ tiché a nelítostné bojovnice o přežití. Ač poněkud upozaděná, přivlastní si Andrea Buršová nejsilnější okamžik dramatu. Pro ni jedinou neplatí leitmotiv, vystižený melodií Vejvodova dobového hitu: Škoda lásky, kterou jsem tobě dala…
Zařazení dobových dokumentů je místy režijně neobratné: výstřižek z novin vypluje odkudsi jako moták, program kina se najde v balíčku. Naopak hlášení o popravách z doby heydrichiády ve chvíli, kdy si jedna z vězeňkyň už málem obhájila, že prostě jen byla v určitou dobu s nesprávným mužem v nesprávné posteli, je výborně načasované.
Cela se podobá kleci a úzký volný prostor po jejím obvodu vytváří vězeňské chodby. Mříže jsou osázené bodovými reflektory, plexisklová zástěna má funkci zrcadla a dřevěné bedny mohou být lůžkem i rakví. Stejně jako v případě kostýmů se jedná o propracovanou koncepci Lucie Labajové, již Kinská nápaditě využívá. V rámci Studia Švandova divadla patří Pankrác ’45 k těm nejzdařilejším reflexím novodobých dějin.
Studio Švandova divadla – Martina Kinská: Pankrác ’45. Režie Martina Kinská, scéna a kostýmy Lucie Labajová, hudba Zdeněk Dočekal, dramaturgie Vladimír Čepek. Premiéry 6. a 7. listopadu 2015. (Psáno z druhé premiéry.)
Komentáře k článku: Bulvár ve stínu šibenice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
