Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
jsem pod čerstvým dojmem představení, které 8. listopadu uvedl Deutsches Theater Berlin v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Miliardářka Klára Zachanasjanová slíbila městu Güllenu miliardu pod podmínkou, že někdo zavraždí Alfréda Illa, který Kláře jako mladičké milence udělal děcko, lživě se z toho vykroutil a zasloužil se o to, že se z ní stala děvka. Zbohatla však fantasticky a jako monstrum vybavené nekonečnou mocí danou penězi usiluje o pomstu neboli o spravedlnost, jak se ve hře praví. Nikdo se jí nepostaví do cesty, ani soud, na nějž se Ill zkusí obrátit.
Protože to vypadá jako současná situace, která od dob Dürrenmattových přerostla ze zkorumpovaného Západu i k nám, kladu si konkrétní otázku, jak by vyústila v dnešní České republice. Mám známé, kteří by se jistě odmítli konformovat s vraždou a nehodlali by se například podílet na výhodách spjatých s darovanou miliardou, z níž polovinu by dostaly jednotlivé güllenské domácnosti, ale žalobu na podněcovatelku by asi nepodali.
Mezi žalobci, kteří by se obrátili na soud, si dovedu představit Václava Havla. Z živých tomu výměru zcela jistě odpovídá Petr Uhl. Jeho nepřátelé tvrdili, že by byl ochoten dát si amputovat nohu, pokud by tím nezvratně prokázal, že české zdravotnictví je v hlubokém nepořádku. Pravda je, že by svou věc nikdy nevzdal. Proti zákonu vydanému Poslaneckou sněmovnou, který jsem u Ústavního soudu za pomoci právníků zprvu úspěšně hájil, nakonec prosadil svůj názor: ztělesnil jej osobně tím, že se přihlásil za Slováka – šlo, tuším, o problém dvojího občanství. Byl a je zvyklý nasazovat za své postoje sám sebe, a nikoli jako revolucionáři brechtovského typu posílat na smrt místo sebe dělníky a straníky.
Podal bych žalobu taky já, nebo bych se přiklonil ke druhému svému mínění v té záležitosti, totiž že je to marné, protože soud bude případ trvale odsouvat a jednání nikdy nenařídí?
Podal bys ji Ty?
Jestli dotírám příliš osobně, klidně mě pošli do háje.
Z Tvých tří námětů na téma humoru znám pouze třetí – Bohdana Holomíčka a jeho tvorbu. Všiml jsem si, že kdykoli ho uvidím, ať s fotoaparátem, nebo jen tak, mám sklon se usmát, nebo dokonce smát. Jeho dílo je nakažlivé nejen látkou, ale i profesionalitou, s jakou to dělá, a tváří se přitom jakoby nic. V období velkých uměleckých mágů je to přímo zážitek a dar.
Přemýšlím mezitím nad novou kresbou, kterou uveřejnil Charlie Hebdo a která na někoho působí otřesně cynicky. Stát, který se cítil zasažen a uražen, reagoval prostřednictvím poslanců nevraživě. Kresba totiž zachycuje lidské i nelidské trosky padající z ruského letadla odpáleného zřejmě teroristy a vykládá to jako účinné bombardování takzvaného Islámského státu. Má žena se otřásla, ale nepokárala mě, když jsem se nad tou kresbou usmíval, ba dokonce smál. Prý je drsná. Ale skutečnost není drsná, když si dvě světové velmoci udělaly ze Sýrie střelnici a zkoušejí proti sobě různou vojenskou techniku, aniž si přímo vyhlásily válku, a tváří se, že jim jde o mír?
Dobrá, jde o to, zda je smích namístě. Můj smích byl výraz odporu, a protože byl ten odpor vyjádřen na papíře, a to záměrně primitivní, jakoby dětskou linkou, nikoli například reportážní fotografií, přiznávám se, že unesu podezření z cynismu, i když se za cynika nepokládám: smál jsem se a směju.
Zatraceně, už jsem zase po pás v politice. Na závěr tedy aspoň přísně nepolitické sdělení: V Počernicích jsem na Žebrácké opeře musel chybět, protože jsem místo toho ležel v nemocnici. Ale už sedím doma u počítače, koriguju novou hru, chodím na německý festival a opakuju si svůj oblíbený verš z Jesenina v Zábranově překladu: Špatného koně zloděj neukradne.
Srdečně
MILAN
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)