Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    prosinec 2010

    Rudolf Palec

    11. 4. 1933 Hradec Králové – 16. 12. 2010 St. Remy (Provence, Francie)

    Filmový a divadelní herec. Narodil se v rodině známého jičínského lékaře MUDr. Rudolfa Palce. Po studiích na DAMU, která ukončil v roce 1955, nastoupil na dvě sezony do Východočeského divadla v Pardubicích. Pak se stal členem pražských scén – Divadla Jiřího Wolkera (1957/1958), Divadla S. K. Neumanna (1959–1962) a naposledy Divadla Na zábradlí (1962–1968), kde pod režijním vedením Jana Grossmana hrál například v inscenacích Čekání na Godota nebo Proces. Vystupoval v řadě českých filmů konce 50. a začátku 60. let, např. Hlavní výhra (1958), Kasaři (1958), Zkouška pokračuje (1959), Všude žijí lidé (1960), naposledy v hudební komedii Bylo čtvrt a bude půl (1968). Po okupaci Československa v r. 1968 emigroval do Francie. Na Sorbonně vystudoval filosofii a historii, překládal a založil soukromé loutkové divadlo La Pouce (Palec), pro které psal scénáře. Vystupoval s ním i na divadelním festivalu v Avignonu. V 80. letech do francouzštiny přeložil Havlovu Žebráckou operu a následně každý rok hrál v jednom jejím avignonském uvedení. V roce 1989 vystoupil v roli komorníka ve filmu Miloše Formana Valmont. Do České televize se vrátil v roce 2000 v dokumentárním seriálu Československo ve zvláštních službách. Spolupracoval i s bratry Formanovými v inscenaci Nachové plachty. Posledních 25 let žil na Korsice.
    jav

    Alena Ambrová

    24. 12. 1955 Brno – 20. 12. 2010 Brno

    Jedna z hereckých legend Divadla Husa na provázku, s nímž prošla jeho hvězdné i zlé časy. Původně chtěla být baletkou, kariéru jí však přeťala přetržená šlacha. Jako studentka experimentálního oddělení taneční konzervatoře začala v roce 1973 spolupracovat s Divadlem Husa na provázku, jemuž zůstala věrná celý svůj umělecký život. Řádnou členkou souboru se stala po absolvování studií v roce 1977. Byla Isabelou ve slavné Commedii dell‘arte, Nevěstou v Brechtově Svatbě, ztvárnila Mámení v Labyrintu světa a Lusthausu srdce či Lizu Papanek v Rozvzpomínání. Titulů, v nichž – především před listopadem 1989 – hrála, bylo však bezpočet. Dále například Sviť, sviť, má hvězdo, Dáma s kaméliemi, Obchod s chlebem, Balet Makábr. Podílela se rovněž na mezinárodních projektech Divadla Husa na provázku, jakými byly Vesna národů, Together (Labyrint of the World) nebo Mir Caravane. Její herecky nejslavnější a nejúspěšnější bylo autorské, zčásti autobiografické tanečně-pohybové činoherní představení Pas de deus, kde vystupovala v duetu s Evou Vidlařovou a které s ní v roce 1980 připravil její asi nejčastější a jí nejbližší spolupracovník, režisér Peter Scherhaufer. Další její blízkou provázkovskou „duší“ byla režisérka Eva Tálská, s níž připravovala Dětské studio a po listopadu 1989 Studio Dům. V mnoha jejích inscenacích také hrála a spolupracovala na pohybových a choreografických pasážích. Z dalších autorských projektů – připravených s Peterem Scherhauferem – připomeňme Koncertino (1982) a Staré ženy aneb Tacet na text Františka Halase (1985). Rozuměla si ale i s novými režiséry Husy na provázku. Vladimír Morávek ji například obsadil do role Matky v Örkényho Slavnosti růží (1992) a nezapomínal na ni ani po svém návratu na tuto scénu – hrála v jeho projektech Sto roků kobry podle Dostojevského nebo v Perverzi v Čechách, kde ztvárnila postavu Osvalda v Cirkusu Havel. Pavel Šimák ji v roce 2003 obsadil do feministické hry podle Astrid Saalbachové Baletky. Její poslední rolí byla Babička v inscenaci Daniely Evják Cádrové Psí hvězda, která měla premiéru 3. června loňského roku.

    Byla živel, divadlu se odevzdávala na pokraji jakéhosi divokého snu, rozdírání duše. Někdy jsem si říkal, že tolik bolesti, krásy i nuzoty divadelního života křehká žena s krásnýma mandlovýma očima nemůže unést, napsal o ní její partner z filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag Břetislav Rychlík. Zemřela náhle a nečekaně po krátké vážné nemoci.
    hul

    Viktor Maurer

    6. 4. 1932 Praha – 27. 12. 2010 Praha

    Divadelní a filmový herec známý i jako občasný partner populárního komika Felixe Holzmanna. Po absolutoriu DAMU (1. 9. 1956 – 21. 6. 1961) v Praze byl v sezoně 1961/62 angažován v Divadle Semafor. Odtud vedla jeho cesta na divadelní jeviště Slováckého divadla v Uherském Hradišti (1962/63) a Městského divadla v Kladně (1963 – 1967). Po návratu do Prahy působil v letech 1967 – 1973 v Divadle Jiřího Wolkera. Pak byl ve svobodném povolání, v roce 1981 hrál opět v Kladně a po třech sezonách byl od roku 1984 na půl úvazku angažován v Městských divadlech pražských. Od poloviny 60. let se často uplatňoval ve filmu i v televizi, kde svou tvář s výrazem nepříliš důvěryhodného člověka propůjčoval převážně postavičkám nečestných a úlisných mužů, podvodníčků, hochštaplerů a šejdířů. Na filmovém plátně a televizní obrazovce vytvořil kolem 140 rolí včetně seriálových. Naposledy se objevil v televizní pohádce Vladimíra Drhy O malíři Adamovi z roku 2006. Předtím si zahrál v roce 1999 v televizním snímku Zdeňka Zelenky Návštěva staré dámy.
    bor/jnd

    • Autor:
    • Publikováno: 21. ledna 2011

    Komentáře k článku: prosinec 2010

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,