Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Začínalo to před domem (I) aneb Idea, nebo párky?

Už jsem si v poslední době zavzpomínal víc, než se sluší, ať už na požádání, nebo dobrovolně. Ale k jednomu tématu se přece jen ještě vrátím. A tím je bytové divadlo, pojem i v poslední době dosti frekventovaný. V Praze jsou minimálně tři, pak je v Hradci (patrně bude i v Pardubicích) a jinde. Proč ne. Ale to, co se pod tímto pojmem rozumí v Bratislavě, mi trochu vzalo dech.

Maroš Kramár, původně slovenský herec, vymyslel geniální plán, jak zbohatnout a rozjel rodinný byznys, jak jsem se dočetl v časopise Pestrý svět. Tato odporná formulace, vzhledem k tomu, o čem bytové divadlo je, resp. bylo, má ještě pokračování: Proč se potit za pár šupů před oponou, když za hraní ve svém obýváku inkasuje třikrát tolik? To tady ještě nebylo! To je ovšem pravda. Ať to bylo, jak to bylo, nikdy nebylo smyslem tohoto zvláštního žánru „rejžování“. Staromládenecké hnízdečko, ve kterém rodina nastálo nebydlí, dokázal mazaně zpeněžit, píše se v časopise. Náš bohorovný VIP Mistr to pak upřesňuje vlastními slovy, aby nebylo pochyb o tom, co je to za etickou prasárnu: Je to úplná novinka (?! – snad v Bratislavě…, pozn. aut.), tzv. bytové divadlo pro třicet lidí. (…) Zatím to prodávám pro firmy jako balíček. Hosté přicházejí na šestou. (…) Hodinu je vítám a povídám si s nimi, trochu popijeme. Je tam ochutnávka vín a obložené mísy. Pak se umělec s kolegou uvolí hrát. Za čtyřhodinový nájem zaplatí diváci v přepočtu 70 000 korun, za raut a představení 14 000. Se ženou Natašou Nikitinovou totiž založili občanské sdružení produkující menší inscenace. Má žena je právnička, takže by to mělo fungovat, dodává umělec. Peníze se pětičlenné rodince každopádně sypou: Vánoce oslavili v Thajsku! – končí svoji informaci Pestrý svět.

V Rytmu života upřesňuje pak finanční stránku svého kšeftu v obrysech pro mne ještě otřesnějších ve své cyničnosti: V ceně 100 eur je víno včetně služeb sommeliéra, obložené mísy a zážitek. Když někdo namítá, že je to drahé, argumentuju mu masáží. Dám 40 eur a za hodinu odcházím. Já masíruju čtyři hodiny psychiku. Dělat si z fenoménu bytového divadla dojnou krávu a označit své patrně umělecké vystoupení jako „masírování psychiky“ a srovnávat je s masáží je silná káva a svědčí o estetickém cítění tohoto poněkud namyšleného baviče. Doufám, že alespoň obložené mísy jsou pojednány vkusně a že ono domácí byfé není zkrášleno prasečími hlavami s citronem v držce.

Vida toho šikulu! Jakkoli je to odporné, nic proti tomu. Hodlá-li na této snobárně pro pracháče rejžovat, třebaže prošustroval prachy, prosím, ale tento žánr nikdy neměl tak přízemně vulgární ideu.

U Horníčků

První bytové divadlo jsem zažil v raném dětství, snad ještě za války: loutkové divadlo u Horníčků, v Brně-Řečkovicích, v naší ulici. Bylo malé. Tak jako my. A Bohoušek Horníčků předtím, než to začalo, ještě předváděl dokonce i nějaká kouzla! Dětí nás tam mohlo být tak kolem čtyřiceti. Dnes si to nedovedu představit! Nejenže by to někdo uspořádal, ale že by i nějaké děti přišly. Ale tehdy se žilo víc pohromadě.

Libor Ládek to v sedmdesátých letech minulého století se svým PRD – Pražským Regresivním Divadlem (pyšnilo se podivuhodnou zkratkou svého jména) hrál pro své známé a známé jejich známých v Dejvicích, v bytě svých rodičů, v prázdné místnosti. Protože měl rád divadlo a rodiče odcestovali na pár měsíců do zahraničí.

Paní Chramostová a spol. tak dělali ze vzdoru proti bolševickému útlaku. Víceméně pro disent. Ač zván, nechodil jsem tam, nechtěje nadměrečně riskovat osudy svého Orfea, už tak dost kličkujícího. Pokud mohu soudit z fotografií, šlo v podstatě o předvedení textu v prostředí nikterak nekorespondujícím s uváděnou hrou či textem.

Ti, co to tak zkoušejí dnes, to snad dělají pro radost ze hry a že si chtějí vyzkoušet, jaké to je. Těžko asi za to budou jezdit na Riviéru. A to, i když realita Špalkova bytu – soudě podle fotografií – nemá pražádnou bytovou útulnost, je trochu bezpohlavní a o bytovém divadle lze v tomto případě mluvit jen s přimhouřením oka.

My, orfeovští veteráni, jsme to dělali nejen pro radost ze hry (pravda, byl v tom i krapet vzdoru, že po rozpadu bolševického režimu nás z Dobešky, našeho posledního působiště, vyhodili), ale chtěli jsme ji sdílet s lidmi, známými i neznámými, a strávit tak spolu jeden příjemný večer, byť pro jistotu zaštítěný jakýmsi živnostenským povolením. Kolem kolovala papírová krabice, do které kdo chtěl nebo mohl, přihodil nějaké ty peníze.

A protože dnes už se o tom našem By­to­vém divadle moc neví, pokusím se je trochu přiblížit, byť jen chabými slovy.

Bytové divadlo ve Zborovské 47 (1990–1994)

Po zhroucení bolševického režimu a vypovězení z Dobešky, okolo které kroužili sklepáci, jsme s Orfeem z nouze zahájili existenci Bytového divadla u nás doma na Smíchově, ve Zborovské 47, kde jsme s Irenou Hýskovou bydleli, už i s dcerkou Lucií. Divadlo nejen pro kamarády nebo pro zvané, ale pro veřejnost, které jsme zpřístupnili celý náš byt. Začalo to i ze vzdoru, že jsme neměli kde hrát. Úřad MČ Praha 5 nám to povolil jako živnost. V podstatě omylem. Myslel jsem si, že se nám podaří navázat na naši popularitu coby Putující královské šekspírtovské společnosti z Divadelních poutí a že se třeba i najde někdo, kdo nám po bolševických šikanách podá pomocnou ruku. Ale kdeže. Člověk byl vůl a měl představy. Zůstala nám jen ta polní tráva, a ještě notně zdupaná. Na vzdor jsme později zapomněli a stalo se z toho milé a příjemné zpestření života. Čtyři sezony jsme je dělali. Jednou týdně. Od literárních pořadů až po vskutku divadelní produkce, přizpůsobené realitě bytu. V bytě obdobně přizpůsobeném realitě divadla. Prostě se to všechno organicky prostupovalo. A navzájem obohacovalo. Nešlo nám jen o předvedení divadelní produkce, ale o pojednání celého večera, na který se sešli naprosto cizí lidé. Na oznámení v novinách. (Pravda, bylo to v době, kdy už neexistovali lidé, co nesměli.) A odehrávalo se to na chodbě, v předsíni, v kuchyni, ve všech pokojích. Když o tom dnes uvažuji, snažím se náš tehdejší počin zařadit do obecnějších souvislostí.

Rozdíl od bytového divadla u paní Chramostové je jasný. Změnila se doba, změnil se i smysl tohoto počinu. Jak po stránce formální, tak i tak říkajíc „ideové“. Snad tu byla i jakási souvislost s happeningem, i když happening je jistým vybočením z životního normálu, jakýmsi osvěžením jiskrou poezie, inklinujícím k surrealismu, zatímco naše bytové pojetí inklinovalo spíše k mystifikaci, k vytvoření existujícího fiktivního, nereálného světa.

Jasné to snad bude z popisu průběhu jednoho „bytového“ večera:

Začalo to už před domem, kde stáli dva herci v hábitech s cylindrem a informovali přicházející zájemce, kudy a jak dál. Bydleli jsme ve 4. poschodí a z toho patra až dolů visel pomalovaný baličák inzerující naši existenci. V jednom mezipatře (v domě nebyl výtah) pak stál zase jeden herec, nabízel hostům, zejména těm starším, židli a případně čaj pro osvěžení. To nám později domácí restituční páni zakázali. Původně jsme chtěli ještě vyzdobit schodiště obrazy. Můj sen byl mít baráček, který bychom takhle pojednali celý a v každém poschodí nebo v různých místnostech by se odehrál kus představení. No jo. Loni mi nabídl kamarád Jiří Brixi realizovat tuto možnost, ale ne v Praze – v Poličce. Ale to už bylo pro mne pozdě. A daleko.

Nakonec všechny ty akce v domě, včetně pomalovaného baličáku, jsme byli nuceni zrušit. Při příchodu se po zazvonění otevřely dveře a návštěvník byl otázán, co chce. Hledal-li divadlo, byl vpuštěn dál. Poplach způsobili jednou dva cizinci. Službu mající Majdalenka vytřeštila oči, zapráskla jim dveře před nosem: Ježíšmárja, pane Vašinka, jsou tady Číňani! A vyděšeně letěla za mnou. No tak ať jdou dál. Byli to Japonci. (Dnes by patrně šlo spíše o ty Číňany!) A tak jsme měli mezinárodní účast. Nejjímavější byl jeden nádražák, měl v Praze pár hodin pauzu a dole na baráku si na vývěsce přečetl, že je tam divadlo. A tak se šel, v nádražácké uniformě, podívat. A na cestu pak dostal od Ireny ještě zelňačku.

Za dveřmi seděl na stoličce někdo od nás. Zprvu organizačně vypomáhal neherec Tomáš Baldýnský (kdybych tehdy tušil, že se jednou bude podílet na něčem tak příšerném, jako je seriál Comeback, jistě bych jej nepřipustil!), později jej nahradil herec, odborný asistent Matematicko-fyzikální fakulty UK Miloš Rotter. Vlhkým hadrem otíral hostům podrážky bot, jak jsem to kdysi zažil v Brně v tanečních. Později jsme tento obřad inovovali zapůjčením návleků (které nám mnozí přicházeli vrátit, až když si to venku uvědomili).

Na skříni v předsíni posedávala některá z našich hezkých dívenek a koketně laškovala s návštěvníky: házela po nich tenisovými míčky a chichotala se. Nebo požádala, aby pán byl tak laskav a pomohl jí ze skříně, případně zase nahoru.

U záchodu jsme šířili osvětu tím, že po použití toalety je nutno si opláchnout ruce v koupelně. Tam seděla ve vaně nahá dívka, prozpěvovala si a cákala se ve vodě. Host se většinou zarazil a s omluvou chtěl vycouvat. Ale kampak byste chodil, mně to nevadí, klidně si umyjte ruce, ubezpečila rozpačitého pána či paní. Že je nahá, nebylo vidět. Voda byla opatřena pěnou až po okraj. Úskočných vlastností této pěny, mizející po doteku s mýdlem, využil lstivě jednou český podzemní básník Luděk Marks, který si namydlil ruce a opláchl si je ve vaně. Jek uchránil dívčinu vizuálního zneuctění. Ještě příšernější počin s chutí spáchal bývalý budovatel starého Orfea, později do Anglie se odstěhovavší kamarád Petr Fink (stal se tam sochařem): Uzřev vanu s dívkou, svlékl se a vlezl za ní. Shocking, řekl by Angličan anglicky.

(Pokračování)

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 9. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Začínalo to před domem (I) aneb Idea, nebo párky?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ