Státní kultura nebo kulturní stát aneb Cokoli chcete
Nedávno na stránkách Lidových novin plédoval Jiří Srstka, bývalý ředitel Národního divadla a současný ředitel Dilia, za zrušení ministerstva kultury pro jeho neschopnost ve věci legislativy autorského práva. Na rozdíl od něho jsem přesvědčen, že tento úřad potřebujeme. Současně bychom ale měli požadovat zrušení ministrů kultury. Protože tu ministerskou nekompetentnost spravují.
Ministr Daniel Herman přišel na Den otevřených dveří do Státní opery FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Pokusím se na kulturní politice ČR pro léta 2015–2020 ukázat, že jde o stav kritický. Jen masochista se může zaobírat skoro stovkou stran Implementace státní kulturní politiky na léta 2015–2020. Přesto jsem to martyrium podstoupil. Státní kulturní politika je soubor dokumentů, které obsahují materiály související s projednáním ve vládě, dále základní dokument Priority, záměry a opatření (s výhledem do roku 2025), doprovázený šesti přílohami, a konečně vlastní Implementaci. Na ní je pozoruhodné, že je datována 3. listopadu 2015, tedy necelý rok poté, co už mělo být „implementováno“.
Ministerstvo si nedávno zadalo audit vnějšího a vnitřního prostředí. Ten mimo jiné vytýká údajnou netransparentnost poskytovaných grantů. Jenže netransparentní je především sama kulturní politika státu, respektive celý proces její přípravy a zaumná forma její deklarace.
V právě vydané publikaci Hledání rovnováhy: 21 strategických dilemat v kulturní politice (IDU 2015) její autoři François Matarasso a Charles Landry v pátém dilematu řeší, zda se má příprava a realizace kulturní politiky odehrávat na bázi konzultací či přímé participace. Okamžitě se nám vybaví příprava nové české kulturní politiky, po níž na webových stránkách ministerstva ještě den před jejím projednáním vládou letos na jaře nebyla ani stopa. Zmínění autoři ovšem předpokládají, že se při přípravě celostátního strategického dokumentu setkáváte s informovaností, konzultací či aktivní účastí alespoň části kulturní veřejnosti. Dilema konzultace či participace řeší u nás absence obojího. Svědčí to o tom, jak jsme standardním politickým procesům většiny zemí EU stále vzdáleni.
Hodnocení složitých kulturních procesů se vždy musí pohybovat v nějakém daném rámci. My jsme zatím pohlcováni tekutými písky. Ve vládním prohlášení současné vlády je deklarován zákon o kultuře. V přijaté kulturní politice státu na léta 2015–2020, v jejích Prioritách, záměrech a opatřeních, ještě je (6.7.1), ale v Implementaci už najdeme jen holé sdělení, že byl z vlády stažen a zapomenut. A to všechno ve chvíli, kdy je naopak na spadnutí zákon o sportu.
Oslavami k národní identitě
Státní kulturní politika má šest základních cílů, záměrů a opatření. Prvním cílem je Podpora kulturní identity, kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu (index 1). V záměrech priority číslo jedna je na prvém místě Posílení národní a kulturní identity v globalizovaném světě (index 1.1). A v opatřeních pak je na prvém místě (index 1.1.1) využití významných výročí k posílení národní identity občanů… Češi jsou takový divný národ, napsal už Miloš Macourek, oni chodí pořád s praporem dokolečka dokola. A až v poslední prioritě (index 6.7.8) se požaduje změnit nastavení platového ocenění zaměstnanců kulturního sektoru s ohledem na společenský význam jejich práce. Myslím, že tenhle úřad si z nás svými dokumenty (včetně sledů priorit) opravdu dělá šprťouchlata.
Dále se budu raději věnovat jen pasážím, které se vztahují (či naopak nevztahují) k předmětu našeho zájmu, tedy k divadlu. Čtenář téma může pokládat za výsostně nudné, ale ono bude, nezávisle na nás, ovlivňovat vztah státu k umění v této zemi po další dekádu.
Národní kulturní instituce byly ještě nedávno oblažovány příslibem statutu veřejně prospěšné instituce. V záměrech (1.1.3) je však opatření: reidentifikovat poslání národních kulturních institucí v kontextu 100. výročí vyhlášení samostatného státu (sic!: opět výročí). Pověřen realizací kulatého stolu na téma Národní divadlo bude Institut umění – Divadelní ústav a zadání je prosté: v souvislosti s Národním divadlem se bude zabývat posláním tzv. kamenných divadel. Chtěl bych být muškou zlatou a poletovat nad závěry této stolní společnosti. V opatřeních druhé priority jsou i investiční záměry, mj. je tam i revitalizace Nové scény (2.2.1), ale nenašel jsem např. nezbytnou a plánovanou rekonstrukci Státní opery. O tom, jak je kulturní infrastruktura u nás zanedbaná, svědčí katastroficky klesající index investic do kultury po roce 2008. Z říše snů jsou nové hudební síně pro Brno a Prahu, stejně jako moderní galerie pro obě města a, nedej bože, ještě další projekt pro Státní knihovnu. V záměrech (2.3) je formulace zvaná „čertovo kopýtko“: Programově financovat činnost státních kulturních zařízení. Má se pro to vytvořit nástroj, ale není sděleno jaký, a hlavně se má vytvořit systém kontroly pro použití prostředků. Ale dále se připomínají jen akce typu festivalů či přehlídek. Co to skutečně bude znamenat pro Národní divadlo či Českou filharmonii jako státní kulturní zařízení, bůh suď. Jedno je ale z dokumentu patrné, úřad si nadále plete audit, kontrolu a evaluaci.
A co umění?
Celý čtvrtý cíl kulturní politiky řeší podporu kulturních a kreativních odvětví. Je signifikantní, že v této kapitole nepadne ani slovo o podpoře umění, i když všechny modely kreativního sektoru považují právě živé umění za přirozený zdroj kreativity a inovace, originality a autorství. Umění podporuje rozvoj kreativní ekonomiky, a pokud si toho politický systém nevšímá, pokud tuto prostou pravdu ani neeviduje, budou, bohužel, následovat konsekventní důsledky.
Pátý cíl je vůbec dojemný. Jde o projekt Využití nástrojů eCulture pro rozvoj kultury. První koncept síťové digitalizace kulturních služeb a produktů, movitého i nemovitého kulturního bohatství, včetně paměťové registrace živého umění, dostal na stůl ministr kultury Pavel Dostál při svém nástupu v roce 1996. Je potěšující, že o dvacet let později dochází k formulacím a záměrům téhož.
Legislativa na vodě
Dospíváme k cíli šestému a poslednímu: efektivnější prostředí pro podporu kulturních činností, poskytování veřejných kulturních služeb atd. V prvé řadě jde v dokumentu o lidovou kulturu, následovanou autorským právem (jak to s ním je – viz Jiří Srstka), databázi veřejných kulturních služeb a především o jednotný evaluační, grantový a dotační systém. Tady je třeba nahlas říci, že všeobjímající touha po unifikaci je scestná, a že naopak produktivní a potřebná je diverzifikace grantových a dotačních titulů. A konečně, že evaluace je kontinuální proces s přesnými kritérii, který musí realizovat kompetentní orgán mimo ministerstvo. Přičemž o konceptu našeho „Arts Council“ si můžeme nechat jen zdát.
Jedním z podstatných nástrojů každé implementace je legislativa. O iniciativě ministerstva stran legislativního procesu nelze najít ani stopu. Jak jsem zmínil, zákon o kultuře se z Implementace vypařil s tím, že byl stažen z vlády a bylo odstoupeno od jeho přípravy. Jaké věcné a faktické důvody k tomu vedly, zůstává utajeno. Místo toho se cudně navrhuje možná novelizace zákona č. 203/2006, což byl a je hybrid (a zvlášť nepodařený legislativní paskvil), který napravit nejde. Slibovaný zákon o VPI v opatřeních legislativní povahy nenajdete vůbec. Je tam ale tato pozoruhodná věta: Pokud bude schválena právní úprava zakládající transformaci příspěvkových organizací na VPI v kultuře, MK tuto transformaci zajistí. Kdo ji však připraví a podstoupí legislativní proces, zůstává ve hvězdách. Jako obvykle se v této prioritě deklamuje o kooperativním financování, že však tento princip u nás potřebuje legislativní oporu, případně nutnost nastolit smluvní vztahy státu, krajů a měst, není zjevné.
Kdo pozná kvalitu?
Pozornost nejvyšší vyžaduje index 6.7.5.B – ministerstvo připraví Model pro divadelní síť v ČR. A implementace tohoto modelu bude svěřena Asociaci profesionálních divadel. Co tím básník míní, zůstává rovněž nejasné. Zdá se však, že to souvisí s oddílem 6.7.7 a s cílem zavést kvalitativní systém klasifikace uměleckých souborů jako výsledek evaluace jejich činnosti. Nejde o nic jiného než o kategorizaci divadel, což v Evropě není zas tak neobvyklý model. Obávám se ovšem, a myslím právem, o podobu jeho české mutace. Při hodnocení uměleckých institucí totiž dochází k největším kolizím mezi politickým a kulturním systémem. Ekonomické hodnoty lze kvantifikovat, sociální hodnoty umění verifikovat hodnotícím soudem, ale jak je to s hodnotami estetickými? K jejich posouzení přece potřebujete nějakou kompetenci a legitimitu. Pokud ji politický systém nemá, měl by ji někam delegovat. Už ministr kultury Pavel Tigrid v roce 1996 poměrně přesně doporučoval kam a měl na mysli systém kulturních rad. Jeho nástupci, od hereckých pobudů (abych použil výrazu Vladimíra Merty) až po ředitelky mateřských škol, ovšem ta doporučení cestou nějak poztráceli. Takže zase objevujeme saze v komíně. Úvaha je prostá: pokud nehodnotím, nemohu ani alokovat veřejné peníze. Ve Švédsku si na přelomu století (a tisíciletí) nechali od zahraničních expertů evaluovat svůj divadelní systém. A závěry byly jednoduché: plaťte kvalitu a diverzifikaci! Kdy jste u nás při tvorbě kulturní politiky, kulturních strategií jednotlivých oborů, a to nemluvím už o kulturním plánování, narazili na prvém místě na dominantní kritérium kvality. Jak z politických stran, tak ze strany kulturní veřejnosti padají šmahem námitky, že kvalitu uměleckého díla nemůže nikdo relevantně posoudit. Pokud nemůže posoudit, nemůže ani přiměřeně zaplatit!
A dvě poznámky na závěr: Podkladové materiály a přílohy, až na jednu výjimku, nemají autory. A pokud budete procházet přílohou věnovanou strategickým kulturním dokumentům krajů, na slovo umění zapomeňte. Příznivějším donátorem divadel s regionální funkcí je jen Pardubický a Moravskoslezský kraj. Ostatně proč by tomu mělo být naopak, když šéf Asociace krajů ČR je přesvědčen, že za kulturu je odpovědný pouze stát. Nejvyšší čas toto truchlivé čtení ukončit.
Komentáře k článku: Státní kultura nebo kulturní stát aneb Cokoli chcete
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
