Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Sto růží v bidetu (II)

Ztráty a nálezy

Řady kamarádů po roce 1968 prořídly. Ztráty jsem definitivně přestala vnímat po emigraci člověka z nejbližších, Sheily (Mirky) Ochové. Mirka byla scenáristkou, filmovou publicistkou, ale i vtipnou autorkou reklamních sloganů. Její byl třeba skvost: Zdraví, sílu najdeš v sýru. Těsně před odjezdem mi věnovala kopii rukopisu své knihy, později vydané u Škvoreckých v Torontu. Jmenovala se Sůl země aneb Blbá ovce. Dodnes to je skvělé čtení.

Rosé na bulváru Saint-Germain

Od studentských let jsem bydlela na Malé Straně. Mansarda, kterou vyměnil můj tehdejší partner muzikolog Jaromír Paclt s Josefem Topolem, byla skromným, zato nesmírně múzickým hnízdem mezi vrcholky střech Jánského vršku. Čtyřicet čtyři let se pak po dřevěných schodech našeho chátrajícího domu škrábali nahoru různí slavní i méně slavní lidé, aby posléze ustrnuli nad nádherou výhledů na Petřín a Strahovský klášter. Jiná kamarádka, Nina Malíková, tam jednou prohodila: Tak teď už si nikdy nedáme rosé na bulváru Saint-Germain! Leda… A Nina tenkrát dostala nápad, který ovlivnil celý můj život. Doporučila mi totiž návštěvu ministerstva kultury a dotaz, zda Francie nebude udělovat stipendium. Dopadlo to na konkurz ne u Francouzů, ale na Britské radě. Konkurz to byl nelehký. Doporučení jsem měla od Jana Grossmana, překladatele Zdeňka Urbánka, ale hlavně z Národního divadla. Ve výsledku je ještě podepsal Vítězslav Vejražka, svým vlivem pomohl i Miroslav Macháček, kterému jsem asistovala při režii Fryovy lyrické komedie Dáma není k pálení.

Jako „observer“

Coby pozorovatel zkoušek v Royal Shakespeare Company jsem přijela do Londýna v únoru 1970. Byla strašná zima, a tak i málo vytopená zkušebna RSC ve Floral Street vedle slavného divadla Covent Garden vypadala útulně. Druhým pozorovatelem byl mladý kolumbijský režisér Kepa. Zkoušela se Veta za vetu, režíroval znamenitý John Barton.

Jednoho dne koukáme s Kepou na ferman a nevěříme vlastním očím: ZÍTRA ZAHAJOVACÍ ZKOUŠKA NA SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, režie Peter Brook, další zkoušky od 2. července 1970 ve Stratfordu. Druhý den jsme byli ve zkušebně první a drze se schovali za jakési bedny. Zkouška proběhla tak, že Brook požádal herce, aby se připravili na letní zkoušky textově (v doporučení bylo naučit se nejen své role, ale celou hru), dále se od nich očekává zvládnutí lehčích cirkusových dovedností. S odstupem času je možné říci, že Brook tehdy poprvé vnesl do oficiální britské činohry prvky nového cirkusu.

Zkouška trvala asi hodinu, herci řekli o. k. a odešli. Brook se chvíli díval směrem, kde jsme byli s Kepou schovaní, a pak řekl: Tak se ukažte! Pobaveně si nás prohlédl, a když zjistil, že pocházíme z jiných kontinentů i společenských zřízení, začal se vyptávat. Později se ukázalo, že zvědavost je Broo­kovým hlavním povahovým rysem.

Byl to Sen

Stipendium skončilo, vrátila jsem se domů. A najednou telefonát z britského velvyslanectví. Maminka nad vzkazem, ať se okamžitě dostavím do Thunovské ulice, div neomdlela. V té době ji mohlo napadnout jen to, že mám malér. Na velvyslanectví mi oznámili, že jsme spolu s Kepou byli samotným Brookem vybráni jako jediní zahraniční pozorovatelé jeho zkoušek na Sen noci svatojánské. Dali mi nové stipendium a popřáli hezkou cestu do Stratfordu. Kepa však dlouho nepobyl, v Bogotě se chystaly další nepokoje, a tak jsem nakonec zůstala v červenci a srpnu 1970 ve společnosti herců z obsazení, výtvarnice Sally Jacobs, muzikanta Richarda Peasleeho a Petera Brooka ve stratfordské zkušebně RSC sama.

Kromě pozorování zkoušek to znamenalo každodenní krátká setkání s Brookem a komentář k vývoji práce. Bylo to velmi zavazující. Mezi herci nebyla žádná ořezávátka. Roli Demetria zkoušel například pozdější slavný představitel Gándího Ben Kingsley. Atmosféra zkoušek byla celkově nesmírně tvůrčí, protože Brook si už tenkrát vybral herce, kteří měli talent, byli otevření, dokonale zvládali řemeslo a neměli hvězdné manýry. Někteří kolegové ze souboru RSC, obsazení do dvojáku, na nás koukali podezřívavě. Mezi nimi mladá, zajímavá herečka, jmenovala se Helen Mirren. Patřila k těm, kdož v té době Brooka nazývali šamanem.

Po dvou měsících dvoufázového zkoušení – a to mnozí herci z obsazení večer hráli – se začalo klubat něco, co si zasloužilo samostatnou studii. Napsala jsem ji. Můj zkouškový deník, spíš drzé srovnání praktických zkoušek a teorie, obsažené v Brookově Prázdném prostoru, nakonec objednavatel – Divadelní ústav Praha – nesměl vydat. Brookův slavný Sen noci svatojánské, považovaný za přelomovou inscenaci divadla 20. století, totiž po hraní ve Stratfordu a v Londýně odjel na světové turné. V tištěném programu stálo, že turné je in memoriam věnováno Divadlu za branou v Praze, zavřenému úředním rozhodnutím v roce 1972. Rovná se: i Sen (kdo chtěl tuhle imaginativní inscenaci, která se odehrávala v bílé krychli, vidět, ten to měl nejblíž do Budapešti nebo do Vídně) i Brook měli rázem Československou socialistickou republiku zakázanou. Brook osobně na sedmadvacet let.

Brook aux Bouffes

V roce 1970 se Peter Brook definitivně rozloučil s Anglií a za velké finanční podpory francouzského ministerstva kultury a soukromých mecenášů otevřel v Paříži Mezinárodní centrum divadelního výzkumu. V roce 1974 objevila Brookova produkční Micheline Rozan v Paříži vyhořelé divadlo Les Bouffes du Nord. Stav, v jakém kdysi slavná scéna byla, vyhovoval Brookově představě o ideálním divadelním prostoru. Totiž PRÁZDNÉM PROSTORU. Byla jsem v té době v Paříži. Brook mě vzal do divadla. Tehdy ještě nemělo ani střechu. Byl večer a my se mlčky dívali na hvězdy nad námi. V tu chvíli se zdálo, že přivábit svit některé z nich do místa, kde jsme stáli, nebude pro Brookovu vůli těžké.

V Bouffes se pak několik desetiletí opravdu děly divy. Od provokativní inscenace Timona Athénského, přes Ptačí sněm, Višňový sad s Brookovou krásnou ženou Natashou Parry v roli Raněvské, Tragédii Carmen, Mahábháratu, Tragédii Hamleta, ale i Tvou ruku v mé dlani (inscenaci založenou na korespondenci A. P. Čechova a Olgy Knipper-Čechovové, kterou jsem v roce 2010 režírovala ve vinohradském divadle) a další a další až po Údolí úžasu z roku 2014 se sem hrnuli diváci z celého světa. Inscenace však vyjížděly i na dlouhá turné. V roce 1989 vyšlo knižní vydání Brookova Prázdného prostoru nazývané biblí divadla 20. století i česky. Měla jsem možnost napsat k němu doslov. V něm najde laskavý čtenář podrobnější popis jak Snu noci svatojánské, tak těch Brookových inscenací, které jsem viděla do roku 1985. Včetně Mahábháraty, uvedené jako jedenáctihodinový cyklus na festivalu v Avig­nonu. Hrálo se v kamenolomu asi 13 kilometrů od města. Dnes bychom novátorsky řekli v prostoru site-specific.

Ber – Dej

Do roku 1989 znamenala všechna má setkání s Brookem velká dobrodružství. Dílem byla umožněna jeho pozváními, velkoryse organizovanými francouzským ministerstvem kultury. Brook věděl i to, že na svých cestách vlakem, které si sama platím, mívám zastávku u Mirky Ochové v Bonnu. Dílem se setkání dařila v rámci našich cest s Kapesním divadlem.

V roce 1983 se konal Czech Pantomime Festival Paris. Tam Brook dokonce zhlédl naši Šatnu na pláži. Byl nadšený. Dobře, že jsi neemigrovala, poznamenal. Druhý den jsme seděli v kavárně L’Opéra. Brook na mne dlouho hleděl. Pak řekl: Tak jen koukám, jestli už i vypadáš jako režisérka… Vypadáš. Bála jsem se zeptat, jestli to je dobře, nebo špatně.

V březnu 2015 bylo Brookovi devadesát. Považuji si za čest, že naše přátelství trvá už pětačtyřicet let. Je to období od Snu noci svatojánské po zmíněné Údolí úžasu, inscenaci, která je i sumou Brookova osobního POZNÁNÍ. Brook totiž vždycky vedl herce i všechny, kteří ho obklopovali, k pochopení rozdílu mezi tím, co vnímáme zvnějšku, a vlastním vnitřním poznáním.

Zde je několik střípků z jeho úvah posledních let:

Dialog s herci je vzájemný podle hesla BER – DEJ. Takový by měl být i dialog s diváky.

Když jdeme do divadla, chceme být překvapeni, chceme dokonce užasnout. A taky můžeme být jenom zaujati, jestliže cítíme silné propojení mezi herci a sebou samými. V našem rozumu není nic, co by neprošlo našimi smysly.

V mládí jsme jako tvůrci investovali hlavně vnější energii. Dnes už mě nezajímá to, čemu se říká „divadelnost“ – dekorace, kostýmy, světelné či zvukové efekty. Dnes mě zajímá dobrodružství proniknutí do labyrintu mozku. A ticha. Zajímá mě nechat se vést vlastním tichem. Zajímá mě rovnováha mezi zvukem a tichem, zajímá mě ticho jako součást hluku, ticho v člověku, ticho, ke kterému je třeba dojít. Údolí úžasu se zabývá lidským mozkem. A tichem.

Kvalita milosrdenství

Potkali jsme se s Brookem před prvním londýnským uvedením této inscenace v divadle Young Vic. Byl svěží večer roku 2014. Brook, jako vždy oblečený spíš do pracovního, poprvé s hůlkou. Okolo nepředstavitelný rachot, divadlo si totiž vydělává i velikou hospodou. Poprvé jsem cítila, že Peter má strach. Co s tichem ve světě, který ctí agresivitu, decibely, všechno kromě křehkosti. Seděli jsme pak v hledišti vedle sebe. Bylo nádherné pozorovat, jak se diváci pod vlivem inscenace proměňují, jak na konci zůstávají v sále, protože se jim do toho světa venku ještě nechce. Peter mi pak mlčky napsal věnování do své poslední knihy o shakespearovských inscenacích. Je to kniha nesmírně vtipná a jmenuje se Quality Of Mercy (Milosrdenství či Slitovnost, nebo dokonce Kvalita milosrdenství). Věnování zní: Lídě, mé drahé, věčné přítelkyni. Také mlčky jsem ho objala. Pak jsme se podívali nahoru, tentokrát skrze střechu divadla. Na nebi možná svítily hvězdy. Třeba se ještě někdy někde potkáme.

(Pokračování)

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 22. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sto růží v bidetu (II)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ