Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nudná budoucnost
Výstava Skvělý nový svět v Centru současného umění DOX spojila umělce zabývající se dystopickými vizemi světa a fungování společnosti. Vycházela především ze tří kanonických knih dystopie: Aldous Huxley – Brave New World, George Orwell – 1984 a Ray Bradbury – 451° Fahrenheita. Mezi jinými zde vystavoval též britský umělec Simon Mckeown honosící se titulem mezinárodní umělec roku 2011 z festivalu DaDaFest, který se ve své práci intenzivně věnuje nejnovějším digitálním technologiím, a to zejména v oblasti digitální budoucnosti a fyzického handicapu. Simon Mckeown do Prahy osobně přijel s přednáškou na téma Big Data & Digitální rodina budoucnosti. Podtitulem přednášky bylo všeříkající: Chtěli byste si někdy popovídat se členem vaší rodiny, který už nežije? Co to má společného s divadlem? Víc, než si umíte představit.
Simon Mckeown to vzal pěkně zeširoka a shrnul v podstatě celý vývoj médií od počátků až po dnešek. Prezentaci doplňoval dnes už úsměvnými reklamami na první macy, počátky PlayStationu, Nintenda a dalších herních a IT platforem, které dnes ve velké míře zahlcují naše obývací pokoje a dodávají nový smysl slovu prokrastinace. Mohli jsme si poslechnout mladého Billa Gatese v brýlích větších než průměrná hipsterská kavárna, prohlédnout si emotivně mrkající robůtky a nahlédnout i do fantaskních vizí vývojářů, kteří si myslí, že každý se jen třese na to, až přijde domů, nasadí virtuální brýle a bude si moci promítat aktuální zprávy třeba na květináč s kaktusem, u toho si zahrát nějakou úžasnou hru z prostředí středověku a zároveň u toho vařit, prát a starat se o děti, což vše bude skrz brýle možné.
Většina z posluchačů se ale nepochybně třásla na to, až Mckeown vytasí hlavní bod programu. Rekonstrukce nebo, chcete-li, oživení někoho z rodiny (nebo zkrátka kohokoli) pomocí digitálních stop, které po sobě zanechal. Podle Mckeowna a jeho teorie Big Dat už jsme nyní schopni za pomoci tzv. fotogrametrie vytvořit 3D model všeho – od zábradlí před domem po člověka, pokud máme dostatečné množství fotografií. Tedy vizuálně někoho oživit není problém. Mckeown ale tvrdí, že takovou 3D postavu můžeme naplnit i věrným duševním životem. A dokonce se můžeme i rozhodnout, zda chceme babičku, když jí bylo dvacet, třicet, nebo padesát let. Úžasné, že? Problém je, že ne všichni za sebou nechávají svůj kompletní obraz v datech. Někdo na facebooku striktně odděluje svůj soukromý život od virtuálního. Někdo na žádné sociální síti ani není. Tohoto problému si je Mckeown pochopitelně vědom a ti z publika, kteří dost dobře neposlouchali, mu to v dotazech na konci ještě několikrát zopakovali, načež umělec zas několikrát zopakoval, že ano, že to není dokonalý obraz, ale že nakonec zvítězí ta možnost zkusit si to, euforie z chvilkového pocitu Boha.
Jenže co se stane – po mé smrti si mě moje děti, pomocí všeho, co jsem po sobě na internetu zanechal, vymodelují a začnou se mnou mluvit. A já budu odpovídat podle scénáře, který moje data dala dohromady. Když se mě zeptají na něco komplikovaného, zacyklím se. Nebudu s to reagovat iracionálně, náhodně, nepředvídaně, inspirativně. Budu herec sama sebe, interaktivní televizní postava. Celá tahle sranda s Big Daty povede pouze k masovému vývoji digitálního divadla, které, na rozdíl od toho krvavého a masového, nebude schopno v průběhu času přinést nic nového. Jestli někdo říká: budoucnost je ve virtuální realitě a digitálních médiích, tak já říkám, že to bude pěkně nudná budoucnost.
Komentáře k článku: Nudná budoucnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
