Po třetí do stejné řeky

Stará zkušenost říká, že se nemá dvakrát vstupovat do stejné řeky. Režisér Milan Schejbal se však s D’Artagnanem Jeana-Loupa Dabadie a Jéromeho Savaryho setkává už potřetí. Poprvé si ho vyzkoušel v Mostě před sedmnácti lety, pak v pražském Divadle ABC a teď v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Co ho na tomto textu tak láká, není těžké uhodnout. Autoři sice vycházejí z Dumasových Tří mušketýrů, ale nesledují jen nejčastěji dramatizovaný příjezd mladého D’Artagnana do Paříže a dobrodružství s přívěsky francouzské královny Anny. Dabadie a Savary soustředili svou pozornost skutečně na postavu D’Artagnana, kterou představují divákovi od jeho dětství až do smrti. Starý umírající D’Artagnan vlastně odvíjí v paměti svůj životní příběh, na konci trpce korunovaný pozdním královským vyznamenáním za vykonané hrdinské činy. Jednotlivé obrazy se střídají v prudkém rytmu filmového střihu, který nezapře scenáristickou profesi Jeana-Loupa Dabadiea. A podobně jako obrazy se zde střídají také momenty vážné a komické, které se vzájemně vyvažují. Oba autoři se pak nemusí bát podtrhnout romantickou atmosféru děje nebo si dopřát i trochu poezie ve vztahu D’Artagnana k rodičům a rodné půdě nebo k jeho životní lásce paní Bonacieux. Vždycky, když už hrozí sentiment, což by u francouzského národního literárního hrdiny nebylo tak úplně zavrženíhodné, převrátí ho komický akcent někdy až drasticky ve frašku. A právě ta nadsázka propojovaná se situacemi vážnými je Schejbalově režijnímu naturelu blízká. Režisér si tady může vyhrát se změnami nálad, neustále diváka překvapovat nečekanými zvraty, ale zároveň pečlivě vážit, aby se rasantní „komično“ neprosadilo na úkor „vážného“. Schejbal si s tímto principem dokáže velmi dobře poradit. Proto může nechat Athose přicválat na legrační atrapě koně a v tomto duchu nechat proběhnout i začátek setkání s Mylady, aby pak vypuklo skutečné drama vášně zhrzené nečekanou zradou.

Pro divadelní přepis Mušketýrů kromě atraktivního děje mluví samozřejmě i to, že jde o velkou podívanou, začínaje přehlídkou zdobných dobových kostýmů a konče hrůzu budícími šermy. A i když v Příbrami není výprava tak opulentní jako v pražském provedení, zase o něco víc vyniknou vztahy a vazby postav, přičemž o to větší zátěž pochopitelně spočívá na hercích. Jiří Vojta je zcela jiným D’Artagnanem než Filip Blažek, který ho hrál v předešlých inscenacích. Zatímco Blažek měl v sobě ještě něco teenagerského, Vojta je už mladým mužem, trochu jelimánkem opravdu přicházejícím z provincie do velkého města, které sice někdy nechápe, ale je jím okouzlen. Dá se mu věřit jeho venkovský původ, sepětí s rodnou hroudou a přes všechny eskapády i nefalšovaná zamilovanost. Má výhodu v tom, že i vizuálně představu D’Artagnana dokonale splňuje, čímž ještě více vynikne komika některých „neromantických“ situací. V trojici mušketýrů je Jan Novák robustním, zpomaleným a méně chápajícím Porthosem, Vladimíru Seničovi zatím v Athosovi lépe vychází komediální poloha role, zatímco Vojtěch Záveský z menšího prostoru pro Aramise vydobyl maximum. Nehraje ani jeho krásu ani zbožnost, ale posunuje postavu do lehce ironizující polohy pobaveného účastníka příběhu. Dámské protějšky za svými kolegy nezaostávají. Radka Filásková je něžnou Konstancí, Helena Lapčíková vášnivou, energickou Mylady a Helena Karochová roztomile ráčkující královnou Annou, která má svou dramatickou černou krásou daleko do představy sentimentální Rakušanky. V pěti přesně odstíněných rolích se blýskne Jaroslav Someš a postavu starého D’Artagnana evidentně pojímá jako svou srdeční záležitost Jiří Žák, který D’Artagnana přeložil.

Divadlo A. Dvořáka Příbram – Jean-Loup Dabadie, Jérome Savary: D’Artagnan. Překlad Jiří Žák. Režie Milan Schejbal, výprava Kateřina Baranowská, hudba Jan Řehák, . Premiéra 16. prosince 2010.