Alena Antalová: Mary mi převrtala život

Vzpomete si ještě, kdy jste vůbec poprvé zatoužila po divadle?

Ale já po divadle nijak zvlášť netoužila. Byla jsem k němu přirozenou cestou dostrkaná. Odmalička jsem byla recitační holčička, ale toužila jsem hlavně po zpívání. Moji rodiče se mnou neměli žádné plány, maminka sice vystudovala FAMU, obor produkce, ale tatínek je úplně nedivadelní chemik s několika světovými patenty na kontě. Sport, to bylo něco jiného: lyžování, atletika. Ve školce jsem však byla zvyklá, že všechny hlavní role dělám já. A pak jednou zametala košťátkem a zpívala jiná holčička. Vůbec jsem to nemohla pochopit.

Kolik vám bylo při tom hořkém zjištění, že i hlavní role mohou být alternované?

Zhruba čtyři pět let. Ale já vůbec nejsem závistivá a nepřející. Dodnes to však cítím jako křivdu. Když jsem tam přece byla já…

Takže jste si začala říkat, že být jediná a vepředu si můžete splnit třeba u divadla?

Ale vůbec ne. Dědeček nás vždycky hnal na opery a na balety. Pamatuju si Nezvalovovu hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vůbec ničemu jsem nerozuměla a moc se mi to ani nelíbilo. Pokud mi rodiče vždy dopředu neřekli, o čem se bude hrát, byla jsem úplně ztracená.

Neverím, neverím

No tak jak je možné, že potom došlo na bratislavskou konzervatoř?

Moje profesorka zpěvu mi prozradila, že právě na té konzervatoři otevřeli hudebně dramatický obor. Jestli bych to nechtěla zkusit. Jedna rodinná přítelkyně a starší baletka ze mě udělala tančící dívku, která předpisově našlapuje a trhá u toho kytičky. Dodnes nechápu, že jsem se tam dostala.

A co s vámi teda váš profesor Ľubomír Paulovič provedl?

Já ho dodneška beru jako svého hlavního profesora. Vždy je důležité, co se o divadle dozvíte jako první. Nejsem přívržencem všelijakých dramaťáků pro děti. Tam většinou učí, kdo má čas. Děti potom mají třeba o herectví velice zkreslenou představu. A neslyší moc dobré věci. Jednou jsem byla v jakési komisi a ve většině těch špuntů jsem viděla ty nepravdivé otisky jejich kantorů, kteří jim natloukli do hlavy, jak to mají dělat. Paulovič se mne při mých školních začátcích ptal, proč třeba normálně nedýchám nebo nechodím. Já do té doby myslela, že na divadle se nic normálně dělat nesmí. A tak jsem čtyři roky dost často z úst svého pedagoga slyšela jeho: Neverím, neverím, neverím.

Máte dnes už jako zavedená interpretka někdy pokušení radit svým spoluhráčům?

Mám, ale nedělám to. Jsem totiž starší a tolerantnější. Každý máme svůj příběh a svoji cestu, zkrátka bych si to nedovolila.

Spoléháte na nějaký vyzkoušený postup, s kterým k roli přistupujete?

To přece nejde. Vždycky začínáte skutečně od začátku. Neexistuje žádné pravidlo, že když něco jednou uděláte dobře, bude to tak už provždy. A to mne na divadle baví.

V roce 1988 jste skončila bratislavskou konzervatoř a namířila si to do Brna, nazcela nový otevíraný obor JAMU nazvaný muzikálové herectví.

Na vysokou jsem se hlásila kvůli našim, ale doufala jsem, že mě nevezmou. Byla jsem v Bratislavě zamilovaná do jednoho kluka a chtěla tam s ním zůstat. No a oni mě vzali a já se pro změnu zamilovala do Brna.

Neměla jste strach ze slovenského přízvuku?

U nás se mluvilo česky odmalička. Máma je Češka, děda a babička byli taky. To víte, že s tím bojuju léta. Všechna T a D mám ve scénáři podtrhaná a když jsem hrála na Slovensku, tak jsem měla zase hrůzu, že moje slovenština není dost suverénní.

Podle čeho se v civilu rozhodujete, jestli spustíte česky, nebo řečí, která vás obklopovala do osmnácti?

Většinou podle protějšku. Slovákům neumím odpovídat česky. A slovensky taky mluvím, když jsem rozčúlená. To ale bývá málokdy. Chtěla bych se spíše umět suverénně rozčílit ještě třeba i francouzsky, anglicky a německy.

Jste vnučkou scénografa SND Ladislava Vychodila. Tento přední slovenský umělec českého původu byl od roku 1945 do roku 1999 šéfem výpravy Slovenského národního divadla, založil katedru scénického výtvarnictví a kostýmu na VŠMU a více než třicet let byl jejím vedoucím. Zeptám se poťouchle. Byl český nebo slovenský umělec?

Děda byl světový. Dělal výpravy po celé zeměkouli. Přednášel na Kubě, v USA a v Mexiku. Několik let byl předsedou OISTAT, což je celosvětová organizace scénografů. Byl opravdu jedinečný.

Jaký to byl člověk?

Moc toho nenamluvil. Jak říkala moje babička, česky zapomněl, a slovensky se nenaučil. Většinou nás všechny jenom pozoroval. Když oba prarodiče umřeli, ukázalo se, jaké to byly vlastně vůdčí osobnosti.

A nemáte tedy divadelní geny po dědovi z maminčiny strany?

Já neumím nakreslit ani domeček ani stromeček. Jsem výtvarný antitalent. Ukazoval mi jednou nějakou scénu na Hamleta a já nebyla s to pochopit, co znamená ten potápějící se koráb. Hodně jsem vždycky musela bojovat s rozumem, potlačovat svoje silné rácio. Moji cestu k divadlu mi nijak neusnadňoval a nikdy mi v ničem nepomohl. A za to jsem paradoxně vděčná. Ještě něco vám řeknu. Byl pro rodinu nepoužitelný. Měli s přáteli takovou zvláštní asi osmičlennou skupinu Mafie. Scházeli se po bytech. Nikdo nesměl být doma. Ženské prostě musely navařit a pryč. Každý měsíc to bylo jinde. Nakonec to tolerovala jenom moje babička a sedánky Mafie byly posléze jedině u nás.

My Fair Lady beze mě!?

Vystudovala jste nový obor brněnské JAMU a končila dva roky po rozpadu česko-slovenské federace. A divadla byla poloprázdná…

Já byla ještě skoro dítě a vůbec mi ta doba nepřišla strašná. Pamatuju ale, jak jsme byli nadšení, když jsme třeba na Mamzelle Nitouche měli prodáno stovku lístků na volnou kasu. Brali jsme to jako obrovský úspěch. Já jsem ale opravdu velká optimistka. Tíha okolního světa a veškerého lidstva na mě moc nedoléhá, na rozdíl třeba od mého bratra, který všechny tyto věci těžce nese, neumí se z nich vymanit a žít. Pominu-li svůj někdejší milostný život, kdy jsem prožila pár křivd, rozchodů a myslela si, že se z toho zblázním, jsem člověk docela radostný a moc věcí si nepřipouštím. Také se neberu příliš vážně, ani se nedívám moc dopředu. Vždycky žiju konkrétním dnem. Proto se mi možná daří být šťastná. Dokonce nemám ani žádnou vysněnou roli…

Ale já slyšel, že o jednu jste si vyloženě řekla. Jak to tedy bylo?

No to je vlastně pravda. Zkoušela jsem Markétku v Bulgakovovi a večer mi doma můj tehdejší partner Petr Gazdík prozradil, že se chystá My Fair Lady. Mně se až rozbušilo srdce při představě, že bych ji neměla hrát. Šla jsem tedy jako nějaká primadona za naším ředitelem Mošou a ptala jsem se: Stando, ty chceš dělat opravdu My Fair Lady beze mne? Nevím, jestli byl na tu otázku připravený, nebo to prostě řekl pod tíhou okamžiku, ale pravil, že se mnou na roli Lízy Doolittlové počítá. Připomněla jsem, že právě zkouším Markétu, a on mi opáčil, že prostě ty dvě hlavní role budu zkoušet současně. A bylo.

Brala vy byste dnes vůbec něco menšího než hauptku?

Budu dělat bachařku v muzikálu Chicago. To je přece strašně malinká role.

No ale Queen Latifah z ní ve filmu udělala nezapomenutelnou drsně lesbickou dozorkyni… Tak máte taky šanci, ne?

Mně ale nevadí malé role. Jen musí být dobré. A to je přesně tento případ. Asi mám výsadu, že se mě náš ředitel, než zveřejní obsazení, zeptá, jestli to chci hrát. Jednou jsem mu řekla, že mi jde opravdu o čas a o energii.

Jste trojnásobou matkou malých dětí, takže z tohoto pohledu tomu lze i rozumět. Ale neumím si představit, že by si něco takového diktovala každá herečka s miminem.

No ano. Však každý si to dělá podle svého, každý je v životě přece sám za sebe. Mám nejkrásnější povolání na světě a chci to také tak cítit, když už sem přijdu a věnuju mu svůj čas. Zkrátka potřebuju být využitá.

Znám ale příběhy hereček, které jsou roky nevyužité, stojí a ta propast je čím dál bolestnější… Ale nechme toho. Jste tedy primadona?

V Mary Poppins alternujeme tři, a pouze moje plakáty visí po celém Brně. To mi není až tak příjemné. Taky jsem tím celý dosavadní život procházela, dříve jsem často alternovala třeba se Zorou Jandovou a bylo to stejné. Já tomu všemu, co říkáte o čekajících herečkách, rozumím. Ale taky rozumím tomu, že není těžké být machr, když je o vás zájem, ale zůstat machr, i když zrovna nejste v kurzu…

Mary Poppins jste ale měli vyprodanou ještě před premiérou na tři měsíce dopředu a nikdo přitom nevěděl, jestli ho za ty peníze nečeká nějaký propadák…

Tomuto taky moc nerozumím. A vlastně ani nechci. Ale sama Mary Poppins jsou také pěkné čáry a kouzla. Úplně mi převrtala život.

Máte na mysli kouzla, při kterých létáte vzduchem a z tašky třeba vytáhnete obrovský květináč i s květinou?

Byl to jiný zázrak, nemluvím o reklamě ani o jevištních tricích. Ostatně humbuk kolem divadla mě nikdy nezajímal. Beru ho jako nutné zlo. A řeknu vám, že někde chtěli vylepit můj civil. A já nesouhlasila. Důležitá je přece Mary Poppins, a ne Antalová.

Proč potřebuje Mary Poppins takovou megareklamu?

No protože ji tady na rozdíl od těch dětí a dospělých na Západě nikdo moc nezná. Mne nevyjímaje. Když mi řekli, že budu dělat chůvu Mary Poppins, měsíc jsem si myslela, že mě čeká guvernantka ve slavném muzikálu Sound of Music. Prostě zcela jiný muzikál. Vidíte. A to jsem vystudovaná muzikálová herečka!

V čem tedy s vámi ta čarovná Poppins tak zakouzlila?

Vůbec poprvé hraju roli, kde vlastně nejsem tím hlavním já sama. V každém z nás je všechno, proto můžete zahrát přes sebe jakoukoli postavu. Jde jen o to najít identický pocit. A tady se najednou nevytahovala nějaká moje tajná šuplata, všechen prostor dostala čistě a jen Mary Poppins. Najednou jsem věděla, že tuto chůvu nemohu „namašlovat“ sama do sebe, že by to nebyla ta správná cesta. Musela jsem s důvěrou odevzdat Mary své tělo i hlas a sledovat, co ona si s nimi bude chtít dělat. A najednou se začaly dít věci. Začala jsem přemýšlet, jestli toto není má nová cesta k herectví. Pokaždé jsem do rolí dávala jen všechno ze sebe: štěstí, křivdy, smutky, radost. Teď jsem jenom seděla a ptala se sama sebe: toto gesto by neudělala, takový tik by Mary v koutcích neměla. Skládám si ji vlastně doteďka. Otevřely se mi nové možnosti a jsem napjatá, jak to bude dál.

Druhou velikánskou rolí byla Dolly Leviová.

Před každým představením se dívám k nebi a říkám si: Tak, Laďko Kozderková, pojďte prosím trošku se mnou. Abych mohla i já. Pojďte mě, Laďko, bezostyšně využít, můžete si to se mnou přece zahrát ještě jednou. Jsem čarodějnice, to nepopírám. U Dolly jsem si prostě vytáhla to, co mne na ní baví. Ona není jenom dohazovačka, má svoje trápení a bolesti, svůj osud a návyky. To vše jsem smíchala se svými návyky.

Zahrát Mary bylo asi těžší než Dolly Leviovou?

Samozřejmě, že každá má svoje. Mary ale není člověk, v tom je to možná složitější. Říct větu, poslouchat odpověď a nijak to nehodnotit. To je asi nejtěžší. Lidé jsou zvyklí v životě neustále všechno poměřovat a hodnotit. Ona je prostě energie a láska, neříká, co je dobré, a co špatné. Proto je těžké nezaplétat do toho lidské chyby, které si s sebou neseme z našich životů, kdy pořád musíme zaujímat nějaká stanoviska. Je jenom pár takových nadpozemských lidí: Ježíš, dalajláma a pak ještě Mary Poppins.

Našla jste tedy klíč k dalším rolím?

Nebýt zarytě namyšlená a nechtít všechno rozlousknout rozumem, to má přece kouzlo. Já jsem ta nejdůležitější, já musím vše vymyslet, já, já, já… to je přece někdy zbytečné. Jsou to ale teprve možnosti. Jednu takovou jsem si díky Mary otevřela.

Věřím vám svobodu té vnitřní herecké tvorby, ale jak se to protíná s dnešním kultem nekompromisních režisérů?

Já je beru jako kamarády, kteří mi dávají další impulsy. Ale v podstatě nade mnou nemají žádnou moc. Naopak vy máte jistou moc nad publikem. Někdo vás okukuje, poslouchá, vnímá a vy to chcete. Můžete se někomu dostat až na dřeň, zasít něco pozitivního a pro tu chvíli měnit svět k lepšímu. Každé představení Dolly i Mary nakonec obrečím, že už se mi to jako krátí, že si třeba Mary zahraju už jenom stokrát. Prostě si pokaždé na jevišti uvědomuju, že když jsem s těmito figurami tak vnitřně spojená, že nemůžu promarnit ani vteřinu.

Naštvanost na komunisty

Co byste jako zavedená herečka řekla všem svým následovnicím, kterých desítky, možná stovky každý rok vycházejí z uměleckých akademií a hereckých učilišť a sní o rolích, jako je Dolly, nebo šanci si zahrát i v nepoměrně horším seriálu, než byla Pojišťovna štěstí?

Ale jde to – něco neprožít? Pan Milan Uhde mi řekl: Vy máte obrovské štěstí, že jste na některé věci přišla jako mladá, já jsem na některé věci přišel bohužel už jako starý. Tím myslel, že váš osobní život je vždycky nejdůležitější. Vzkázala bych jim, aby vždycky znaly svoji cenu a nikdy nepodlézaly laťku. Přeju jim ale i ty kotrmelce. Pokud je někdo jenom Vychodilovou vnučkou a má hezký ksichtík, musí přece taky spadnout na hubu. A když si to uvědomí, najde svůj vlastní příběh. Doporučení jsou na houby, zbytečná a nanic.

Ale těch žádostivých po herectví je v nepoměru mnohem víc ke slušným příležitostem. Co s těmi, kterým se sen nesplní?

Dělejte věci nejlíp, jak umíte, a prožívejte každý den skutečně naplno. Pokud jsou vaše záměry čisté a vědomě nechcete nikomu ublížit, dostanete se do stavu štěstí a podobné otázky si vůbec nemusíte pokládat. Život plyne rychle navzdory překážkám, které mu dáváte často vy sám. Pro někoho je výhra, když dokáže ráno vstát, jít koupit rohlíky a nepoleká se paní v obchodě. Nechtějme žít životy těch, o nichž si čteme v časopisech. Kdyby mne hnalo to, že když nějakou roli nedostanu, zhroutí se mi svět, tak ji asi opravdu nedostanu.

Takže vy jste vlastně nyní jenom spokojená herečka hlavních rolí?

Namyšleně si troufám tvrdit, že kdybych je neměla, budu úplně stejná. Pro mne je obrovský dar být u mých tří dětí a sledovat, jak rostou, jak uvažují, jak jsou každý den jiné. A ještě když máte doma chlapa, který vás citově nevydírá, je moudrý, šikovný a fešák k tomu, co bych mohla chtít víc.

Etablovala jste se jako výrazná činoherní, televizní, ale především muzikálová herečka. Jezdíte si třeba porovnávat své výkony na Broadway či na West End?

Byla jsem ještě před Mary Poppins v Londýně. A to byl pro mne velký otřes. Ptala jsem se pak sebe sama, zda mám muzikál ještě vůbec dělat. Byla to vlastně výzva, ale kdybych viděla těch titulů víc, možná s tím praštím.

Co jste teda viděla a co vás tak vzalo?

Viděla jsem Bídníky a Vickat. Stále jsem hrozně rozčilená. To, co umí pár lidí tady, tam umí každý sborista. To ale znamená, že se to dá naučit! A já se vztekala, proč to nenaučili nás. V Británii se přece nerodí šikovnější lidé než u nás. Když jsem viděla, jaké emoce umí zazpívat, spadla mi brada. Na druhou stranu je to nefér…

A v čem?

Odhlédneme-li od finančních podmínek a zázemí, oni by zase nezvládli, co my tady. Mají třeba kontrakt na jedinou roli na pět let. Spočítal jste mi, že mám na repertoáru nyní osm rolí, a vy víte, že ve srovnání s ostatními v našem divadle je to vcelku málo. Mě jejich peníze nepoloží, mám všechny možné školy, ale co oni umí, mne na nich nenaučili. Na všechno si musím přicházet přes svoje vlastní kopance a prohry.

Je to snad nějaký vzkaz tuzemským uměleckým akademiím?

Došla jsem k tomu, že jsem byla v Londýně naštvaná na komunisty. Jejich zásluhou se u nás ani to umělecké školství nemohlo přirozeně vyvíjet a my v muzikálu neudrželi krok se světem. Když všechno neuměli naši kantoři, jak by nás to dokázali naučit?

Udělejme nějakou elegantní tečku…

Já úspěchy beru jako samozřejmost. Když mi něco nejde nebo mám problémy, vyřvávám to do světa. Měla bych trénovat a otočit to. Na divadle mě fascinuje, co vše herec dokáže. Jistě – Mary musí na závěr nad hlavami diváků odlétnout. Mě ale nezajímá nějaký počítač a stroj, které to dokáží. Chci dopřát divákům, co je na divadle nejkrásnější: tedy to, co v tomto prostoru dokáže udělat herec s divákem, člověk s člověkem.