Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 144)

Ambiciózní ředitel Martin Glaser krůček po krůčku naplňuje svůj sen, aby lidé od Národního divadla Brno čekali stejně úchvatné divadlo, jako když řeknete třeba Schaubühne, Deutsche Oper nebo berlínský Staatsballet… Hry o Marii, Vévodkyně a kuchařka, Běsi, Je třeba zabít Sekala, Petite Mort jsou patrně inscenacemi přibližujícími se ředitelově vizi.

Do Mozartova sálu se vcházelo prostorou bývalého operetního jeviště. Z přítmí na mnohé dýchla nostalgie vzpomínek, většina návštěvníků však tudy šla prvně. Rumělka stěn spolu se stropní bělobou zářila studenou noblesou. Zrovna tak i bělostné pódium se svislicemi vlysů barokních vlnek po stranách a černými sedačkami s pultíky not, stojícími před nimi. Jako křídla okrového motýla se po bocích jevištního těla barvily stupně hlediště. Diváci se potýkali s orientací. S usměvavou pomocí kostýmovaných uvaděček procházeli malebnými škvírami a usedali do neoznačených řad, na neoznačené elegantní židličky.

Opera Powder Her Face přilétla do Brna. Britský dirigent, pianista, skladatel Thomas Adés ji zkomponoval na libreto přítele novináře, spisovatele Philipa Hensbera. Premiéra se uskutečnila 1. července 1995 v Cheltenhamu a v témže měsíci i v londýnském Almeida Theatre. Měla úspěch – ale zároveň vyvolala skandál pro scénické ztvárnění orálního sexu…

Před pódiem se třpytil krk baňaté harfy, černal klavír a strakatilo hnízdo bicích propriet: plechovky od okurek, hnědá pánská teniska, rastr elektrického zvonku, brzdový kotouč, rybářský vlasec na navijáku i výplachová „žanetka“ – zdravotní stříkačka, hadičkou napojená na umělohmotný bílý kanystr…

Vysoké historicky sněhobílé dveře se pootevřely, patnáct hudebníků s nástroji v rukou se blížilo k pultíkům jako aktéři nějakého kultovního obřadu. Usadili se k divákům a pódiu zády. Škvírou se za nimi protáhl dirigent. Jeho úklonu bylo možno sledovat i na dvou televizních obrazovkách umístěných na protějších rumělkových stěnách za pódiem. Úzkou průrvou vedle diváků vešla na schůdky pódia zahalená dáma. Otevřela balkonové dveře a odešla do nevlídného večera. Chladný poryv rozevlál pavučinové záclony. Na pódiu se povalovaly krabice, stojatá lampička, dole pod pódiem stál černý ráhnový věšák, ověšený divadelními kostýmy.

Drobná dívenka, zdobená slušivou zástěrkou, znakem číšnic, se objevila u harfy. Měla půvab přítulného koťátka a dar přirozeného chování. Dirigent mávl, na čtecím zařízení naskočila číslice letopočtu: 1990 a do Mozartova sálu se snesla sprška hudby. Přichvátal robustní tenorista navléknutý do ohnivě červeného overalu instalatéra. Zpíval o tom, že jde vyměnit žárovku do lampičky. Pak na overal navlékl z věšáku sundaný kožich a dováděl s číšnicí. Dívenka s roztaženými údy zpívala sopránové chichotání. Tenorový instalatér vypouštěl slabiky smíchu a zpíval vulgární pokyny týkající se orálního sexu. Parodovali počínání hotelového hosta, madam Vévodkyně. Zpívaného chechotu bylo jako střel u Verdunu… Do „haha“ veselí zasáhla rozezlená Vévodkyně. Přišla z balkonu a nezavřela dveře. Sálem pofukoval chladivý vítr…

Zpívající Vévodkyně v osmi zastaveních, označených letopočty 1990, 1934, 1936, 1953, rekapitulovala svůj bezstarostný, opojný život. Žila životem rozmazlené bohaté světačky. Krásou opájela muže. Bouřnými dobami netknutá si za peníze kupovala vše, co jí bylo milé. Pohodlí, parfémy, delikatesy, perverzní sexuální zážitky. Vdala se za vévodu a získala šlechtický titul – Vévodkyně z Argyll. Manželského štěstí se však nedočkala. Vévoda byl záletný, Vévodkyně nevěrná. Své sexuální vášně ukájela s náhodně zvolenými úplatnými muži. Při rozvodu s vévodou se dočkala veřejného odsouzení za nemravnost. Právní akt ukončení manželství vešel v platnost. Rozvodový skandál ji společensky znemožnil. Musela opustit šlechtické sídlo, přestěhovala se do luxusního hotelu, ale pro nedostatek peněz se ocitla v hotelu méně honosném, odkud ji pro insolvenci vyhostili… Opuštěnou, nešťastnou, pudrující se Vévodkyni z Argyll nechali autoři v pustotě hotelu zpívat: Musím zakrýt svůj hanebný život…

Adésova hudba se prodírala vrstvami hudebních věků, invenčně je rozkrývala a obohacovala o vlastní motivy. Dravá, dynamická, drsná, dávivá, v několika málo okamžicích lyrická bičovala sluch diváků. Třesky, tóny podobné kvákání žab, vokální skoky, rytmické trajektorie, smyky smyčců, glissando, svisty, semišové šumy činelů, rozmazané gongové údery, řečové popěvky. Bylo to tragicky deklasující umění. Že je konec představení, diváci pochopili až z opakované dirigentovy úklony a z jeho následných gest…

Režisér Tomáš Studený vedl pěvce k přirozenosti hereckého projevu. Dařilo se mu to především u pěvkyň. Scénické aranže podtrhávaly kritický nadhled, ironii a někdy i vtipnost. Skandální scénu orálního sexu vyřešil po česku, pánský úd zaměnil za skleníkovou okurku. Laškující milence nechal přitom brodit bažinou rubínové duchny a zakopávat o velký purpurový polštář. Z útrob nadýchaného prádla se sypaly kulaté lesklé míčky, snad symboly klenotů – mořské, duhově měňavé perly…

Sopranistka Hana Škarková zvládala krkolomnosti i nástrahy partitury. Podařilo se jí zachytit proměny rozpuku a uvadání krásy těla i prázdnotu duše. Sopranistka Marta Reichelová procházela operou v mnoha převlecích a figurách jako rarášek Zvíkovem. Byla solí a zdobnou sponou. Zpívala a hrála se zjevnou rozkoší. Tenorista Tomáš Kořínek byl personou hamatnější, v gestech bylo cítit, že domicilem je mu prostor velkého jeviště. Věru, není jednoduché krok od diváků se převlékat a převtělovat. Adam Leftwich zpíval asi nejtěžší basový part své kariéry, skladatelem obdařený až k neuvěření. V projevu pěvce se také dal vystopovat nezvyk z vystoupení na dotek s diváky.

Scénografka Zuzana Přidalová se strefila do chladu krásy sálu. Aktérům nabídla proměnlivou hrací plochu a vyváženou barevnost odstínů karmínu v kombinaci s bílou. Kostýmy navozovaly odkvétající módnost pomíjivého světa… Nastudování operního díla dirigentem Marko Ivanovičem i výkon orchestru pod taktovkou Pavla Šnajdra jsou hodné obdivu.

Poslouchal jsem monolog mladinké ctitelky operního umění, která poučovala mladíka, jenž ji doprovázel: …opera je o tom, že vévodkyně z Argyll může mít vše pomíjivé, ale nemá nic trvalého, opravdového, co by jí naplnilo. Obdivuje košilatý vyjadřovací slovník, což mě nenadchne. Jsem v tomto směru konzervativní. Ráda se podívám, neboť každé představení člověka nějakým způsobem obohatí. Ale tyto „experimenty“ stačí vidět jednou. Ovšem takové Hry o Marii mně neomrzí ani po… Více jsem už neslyšel!

Před divadlem jsem kouknul na pylon se stojícím naháčem a houknul: Wolfi, buď rád že nemůžeš dovnitř!

Brno – Komín, 4. 2. 2016

Národní divadlo Brno – Thomas Adés: Powder Her Face. Opera o dvou dějstvích. Libreto: Philip Nensher. Hudební nastudování: Marko Ivanovič. Dirigent: Pavel Šnajdr. Režie: Tomáš Studený. Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová. Videoprojekce: Tomáš Hrůza. Světelný design: Kristiana Belcredi. Dramaturgie: Patricie Částková. Osoby a obsazení. Vévodkyně: Hana Škarková. Ředitel hotelu, Vévoda, Pracovník prádelny, Další host: Adam Leftwich. Elektrikář, Lev salonů, Číšník, Kněz, Poslíček, Soudce, Čumil: Tomáš Kořínek. Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Marta Reichelová. Psáno z 2. premiéry, neděle 31. 1. 2016 v Mozartově sále Divadla Reduta.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 13. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 144)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ