Jana historická, nebo aktuální?

Jak se s těmito požadavky vypořádává doba, která má za sebou bohaté zkušenosti s bojem o pravdu i konformismem, s procesy i rehabilitacemi? Konkrétně inscenace Petra Kracika v Divadle pod Palmovkou? Předně: rezignuje na jakoukoli aktualizaci. Programově se distancuje ode všech násilně modernizujících a deformujících tendencí (jak jsme byli jejich svědky naposledy v dvoudílném smíchovském Merlinovi), což by mohlo znamenat příjemnou změnu, kdyby… Kdyby výsledkem nebyla hřmotná rytírna v dřevních kulisách a kostýmech (výtvarníci Jaroslav Milfajt a Zita Miklošová), s tradičními rekvizitami včetně mečů a štítů, s povinným vykuřováním při zákulisním upalování, se středověkou hudbou (vypůjčenou zčásti z tvorby pozoruhodné světice sv. Hildegardy z Bingenu). Slovem: s aparátem, který vyvolává dojem historické inscenace jakoby z doby pozdní normalizace.

Jeviště je opatřeno dřevěnými lavicemi, jež se stereotypními přesuny a dalšími mobilními doplňky snaží sugerovat proměny prostředí. Tomuto řešení s pobíhajícími technikáři odpovídá i nepříliš vynalézavé aranžmá, zejména ve vrcholné scéně procesu, kdy Angličané jsou natěsnáni v lavicích a vyrušují jako žáci ve škole naproti sebevědomě důstojné církevní vrchnosti. Mezi oběma stranami poskakuje fanatický Stogumber Ivana Jiříka (který argumentaci supluje povykem) a řízení hlučně narušuje primitiv Thomas de Courcelles (Karel Vlček, dříve coby kapitán La Hire), opakovaně se dožadující, aby byla Jana obviněna z krádeže biskupského koně. Obsazení herce do dvou rolí odlišného zaměření je v tomto případě poněkud matoucí.

Inscenaci se lépe daří tam, kde zůstává věrna Shawově metodě ideové konverzace. Příkladem budiž dlouhý dialog ze 4. obrazu, kde se důstojná strnulost Kopečného Cauchona střetá se sarkastickou převahou hraběte z Warwicku (Dušan Sitek). Vnitřní dialektika dodává poutavost zdánlivě statickému výjevu, jak tomu u Shawa bývá a má být. Ještě výmluvnějším dokladem je obsáhlý procesní monolog Inkvizitora, v němž zkušený Petr Kostka dokázal přísně racionálním, přesně gradovaným a pointovaným výkladem vyjádřit mrazivý protiklad nemilosrdnosti, tající se pod mírným, ba laskavým povrchem.

V převážně nepříznivém okolí překvapivě obstála titulní hrdinka v podání hostující alternantky Mariky Procházkové (roli ztvárňuje také Tereza Kostková). Není to žádná dojemná křehotinka, ale dobře urostlá mladice (i historická Jana prý měřila metr osmdesát) energického zevnějšku a chování, podmaňující vitální naivitou, humorem a zejména vírou ve své poslání, jež stále vyzařuje ze zapálených očí. Mluví vždy pravdu, svou pravdu, ale mění taktiku podle toho, s kým má co do činění. Kamarádsky se chová k blízkým, odvážně, ale rozvážně, s ironickou poslušností čelí vrchnosti, s mateřskou laskavostí zpracovává nerozhodného Dauphina. Martin Preiss, jehož Jana převyšuje (doslova i přeneseně) o celou hlavu, se z původní bezmocné měkkýšovitosti rozvine coby Karel VII. v drzého nevděčníka. Janin vývoj jde opačným směrem, před soudci propadá malomyslnosti, s vyhaslým pohledem rezignuje, ale znovu a naposledy se vzchopí, když se má vzdát své svobody.

Libeňská inscenace Svaté Jany ničím neuráží a může se zalíbit konzervativnějšímu vkusu. Co však rozhodně postrádá, je aktuální naléhavost, jak se od dob Jana Grossmana říká: apelativnost. Nepřináší originální řešení inscenačního problému, ubírajíc se po dobře známých, ničím už nepřekvapujících cestách.

Divadlo pod Palmovkou – G. B. Shaw: Svatá Jana. Překlad Frank Tetauer. Režie a inscenační úprava Petr Kracik, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Zita Miklošová, hudba Dalibor Štrunc a Hildegarda z Bingenu, dramaturgie Ladislav Stýblo. Premiéry 13. a 14. ledna 2011. (Psáno z druhé premiéry).