Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 145)
Motto:
Četl jsem na facebooku povzdech šéfa jednoho z vysoce vážených divadel: Když se mi začne plnit kastlík žádostmi absolventů o angažmá, začnu být nerudný, protože vím, že jim nijak nemůžu pomoci… To si pak pouštím hudbu… Snad ti mladí lidé nezahořknou a někde se uchytí… Tak nějak to bylo napsáno.
Brněnský Buranteatr je stálicí mezi hledačskými scénami mladých divadelníků. Díky Jednotě Sokol, vlastníka sportovně kulturního areálu a magistrátu města, našel v prostorách dřívějšího nahrávacího studia českého rozhlasu Brno svůj domov. Studující i absolventi uměleckých škol zde dostávají příležitost hrát, režírovat, tvořit vlastní dramaturgii, vymýšlet a realizovat své scénáře.
U bar-pultu divadla jsem poslouchal povídání dramaturga Miroslava Ondry: …stál jsem u zakládání divadla. Bylo to v Olomouci, v roce 2004, – narodila se Tramtárie. Po šesti měsících jsme značku svěřili jiným a odešli do Brna. Divadlo Tramtárie doposud funguje a řekl bych, že si vede dobře. V Brně pak na počátku roku 2005 vznikl Buranteatr. Tehdejšímu děni v Buranu jsem se věnoval jen z dálky – byl jsem zaměstnán v olomoucké činohře a později ve zlínském divadle jako dramaturg – ovšem kontakt jsem nikdy neztratil a coby „příbuzný z venkova“ jsem fungoval jako dramaturg, hudebník či herec. Od příchodu do Brna v roce 2013 se věnuji práci v Buranu naplno.
Zeptal jsem se, jak v divadle zvládají přípravu a produkci repertoáru s minimem finančních prostředků? Připadá mi totiž, že v Buranteatru se realizuje pokus o divadelní perpetuum mobile.
To mě ještě nenapadlo, – ale nejste daleko od pravdy… Pohonem chodu divadla je zapálenost a chuť všech zúčastněných. Ale není to nijak jednoduché. Všichni zde dělají s obrovským nasazením. Do přípravy inscenací vkládají neskutečnou energii. Baví nás to. Je to naše divadlo…
Rozumím. A když se energie vyčerpá, přijdou roztáčet kola perpetum mobile jiní. Další… Dostávají nějaké honoráře?
Buranteatr má dva placené techniky a na smlouvu najaté osvětlovače. Herci většinou hrají zadarmo – až na drobné výjimky – pouze za zájezd se dává jednorázová malá odměna pro všechny. Co se týče inscenačních týmů: pokud režíruje či dělá dramaturgii člen souboru, je to většinou bez nároku na honorář.
Hostujícím umělcům platíme, i když to taky nejsou závratné sumy. Kdo chce s námi v Buranu dělat, musí počítat s tím, že je to spíš otázka příjemného divadelního setkání, než peněz. Nájem, otop, elektřinu, vodu hradíme z městského grantu a z tržeb za odehraná představení. A autorské honoráře platíme poctivě tak, jak po nás agentury požadují. Tady se nijak ušetřit nedá.
Před dvěma roky, někdy v dubnu 2014, mě zval pedagog a herecký kolega Igor Dostálek na českou premiéru inscenace současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Létající dítě. K návštěvě představení jsem se dostal až dnes.
Na programovém letáčku stálo: Temná balada z moderního velkoměsta. „Když ve městě soumrak padne, černé auto jezdit začne, když ve městě setmí se, ulicemi velký černý vůz už blíží se a bere si naše děti…“ Šestice herců předvádí, vypráví a komentuje příběh jednoho listopadového večera, kdy se v blíže nespecifikovaném městě koná lampionový průvod. Světýlka září do tmy, děti se radují, učitelky ustaraně přihlížejí, dole v podzemí tři dělníci razící tunel dumají o urychlovači částic a nahoře na věži shlíží zvoník povýšeně na hemžení nepatrných tvorů pod sebou. Do chvíle, než se mu na zábradlí zvonice usadí létající dítě… Příběh náhody s osudovými důsledky zarámován básnickým vylíčením moderního velkoměsta, kde do sebe lidské osudy navzájem narážejí jako částice v urychlovači v Cernu. “Tam nahoře svítí hvězdy, a tady dole svítíme my.”
Na dlouhý obdélníkový hranol s pletivovými rastry se posadilo šest rozhněvaných. Tři muži a tří dívky. Dívali se před sebe jako bohové pomsty. Pregnantní mluvou, doprovázenou bohatostí stylizované mimiky a úsporných gest, sdělovali divákům informace potřebné k orientaci v předkládaném příběhu.
Je podzim, slunce svítí, v kostele zpívají písně k oslavě svatého Martina, hluboko pod kostelem je hlouben velký tunel, učitelky s dětmi se chystají na lampionový průvod a městečkem se řítí auto, které zajede malého chlapce.
Aktéři si hráli se slovy, s větičkami, vysvětlovali děje, zlobili se, pozpěvovali, demonstrovali charaktery hraných osob. Stále při tom seděli v řádku na okraji rastrovaného hranolu, jako holubi na střeše.
Čeština je krásná řeč, když se umí používat… Verše zvonily jako v baladě od Karla Jaromíra Erbena a snad i voněly:
Na den svatého Martina, vesel se všechna rodina, Svatý Martin plášť rozdělil, sám Bůh jej za to pochválil. Náš milý svatý Martine, o ochranu tě prosíme, Oroduj za nás u Boha, jak mocná je tvá přímluva…
Po úvodním preludiu – sdělení základních motivů, se jednotlivé příběhy, podobně jako v hudební skladbě, proměňovaly v nitky libých melodií a akordů. Pak se sedící jako ptáci rozlétli po hrací ploše. Dívky byly učitelkami, dětmi, matkami, nervózními manželkami, – chodily s lampióny, zpívaly, byly půvabné, přísné i nepříjemné. Pánové se stávali kopáči, otci, mysliteli, tuneláři, chrámovými zpěváky. Aktéři stoupali i sedali na rastrem přikryté bedýnky různých velikostí a v ohnivém tempu žonglovali s písmeny, verši a myšlenkami. Komentovali i veškeré jevištní dění…
A také se tam konala láska… Doktorka, deštné pralesy a ženatý muž, řidič černého auta. Slova se škvířila a prskala, jako křídla můry nad cylindrem petrolejové lampy. Nejpůsobivějším scénickým obrazem se stala básnivě pojednaná smrt létajícího dítěte. Na okraji rastrem pokrytého obdélníku, prosvíceného vnitřním světlem, balancoval křehký človíček. Klečící řidič, který zavinil smrt dítěte, vzpínal paži, aby lidské mládě zachránil před pádem. Herci hranol otáčeli kol osy. Diváci viděli kritický okamžik, jako zastavení – ze všech stran…
Škoda, že se od tohoto okamžiku pečlivě stavěná partitura slov a pohybů počala měnit v dlouhý, smutně se drolící epilog. V duši jsem očekával vrchol příběhu, jeho konečné vzedmutí, dočkal jsem se jen rozhazování hrstiček písku na hřbitovní rovy.
Virtuosem violového partu večera byl Jaroslav Matějka, fagotistou rozhněvaný Lukáš Rieger, zahleněnou tubou Igor Dostálek. Dlouho jsem neviděl a neslyšel herce tak dobře cítící a ctící malebnost a hudebnost češtiny. Dravost, křehkost, nezkrotnou zběsilost i něhu sametově laděných vokálů vložila do vínku svých postav Magdalena Tkačíková.
Civilní přirozeností okouzlovala Kateřina Dostalová a sopránkem hladila slova švitorka Kristýna Daňhalová, studentka muzikálového herectví.
Režie Mikoláše Tyce vedla aktéry k herectví filmového detailu a střihu, k herecké zkratce, jemně ironickému nadhledu. Představení se odvíjelo v prudkém tempu a jiskřilo, až v závěrečné fázi kupodivu zvolnilo. Jednoduchost strohé, dobře svícené scény Karla Čapka dávala vyniknout hereckému koncertu. Kostýmy Anety Grňákové dodávaly představení noblesnost. Mluvný, libě znějící překlad Petra Štědroně byl základem úspěchu inscenované balady.
Inscenace obdržela Cenu Marka Ravenhilla, současného britského dramatika. Získala obdiv na zájezdech ve Zvolenu, Prostějově a v pražském Divadle v Celetné. V průběhu dvou roků byla hrána celkem 13x. Hercům však byly proplaceny symbolické honoráře jen za zájezdy. Prostě takové malé české perpetuum mobile…
Moji milí mladí kolegové – hlavně nezahořknout a…!
Brno – Komín, 11. 2. 2015
Buranteatr, Brno – Roland Schimmelpfenig: Létající dítě. Překlad: Petr Štědroň. Režie: Mikoláš Tyc. Scéna: Karel Čapek. Kostýmy: Aneta Grňáková. Dramaturgie: Jitka a Jan Šotkovští. Grafika: Jakub Rejlek. Hráli: Kateřina Dostalová, Kristýna Daňhelová, Magdalena Tkačíková, Igor Dostálek, Jaroslav Matějka, Lukáš Rieger. Sokolský stadion, Kounicova 22, Brno. Premiéra 19. 4. 2014. Psáno z reprízy 9. 2. 2016.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 145)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)