Dobytí Oněgina Australanem Barriem Koskym
Pořád se u nás hádáme o prý moderní a prý tradiční operní režii. Pořád se upírá režisérovi autorství inscenace jen proto, že někdo konkrétní nevymyslel nic kloudného. Příklady v recenzi Jana Dehnera na straně 6.
Oněgin (Günter Papendell) s Lenským (Aleš Briscein) se před soubojem naposledy setkali, opilí a zmatení FOTO LKO FREESE
Eugen Oněgin podle Čechova
Režisér Barrie Kosky, intendant Komické opery v Berlíně původem z Austrálie, sehrál Čajkovského Eugena Oněgina na hyperrealistické scéně sadu, v pozadí husté stromy, zelená tráva, k tomu jen nejpotřebnější stolky a židle. U Čechova se však inspiroval daleko víc uchopením příběhu, který jako by vyzvedl z velkooperních obrazů, z Čajkovského folklorních tanečků a písniček, a také z jeho sentimentu. Vymetl všechny baletní scény a na jejich hudbu rozehrával pro příběh potřebné situace. Věcně, hořce až ironicky vedl a motivoval jednání postav, samozřejmě především ústřední čtveřice – a do té se mu hodil český tenorista Aleš Briscein. Výsostné divadlo i v opeře začíná precizním obsazením, individuální schopnosti sólistů jsou samozřejmostí, ale záleží, jak se k sobě pěvci hodí a jaké místo (vším osobním, včetně fyziognomie) mohou v příběhu zastat. Lenský bývá outsider, jenže tady je větší chlapák než Oněgin, od počátku majetnický, žárlivý a násilnický. Proto Kosky potřeboval sportovní postavu Aleše Brisceina a jeho schopnost jemně sehrát drobné náznaky, jimiž se události vyvíjejí. Olga (Karolina Gumos) nadbíhá Oněginovi od prvního setkání, dává znát, že by ho raději než Lenského, a v konfliktu, který skončí tragickým soubojem, zjevně neví, o koho se bojí. Pro Taťánu (Asmik Grigorian) je Oněgin zjevením uprostřed hrubiánských venkovanů (patří k nim i Lenský!), jsou jí protivné lidové písně a zvyky, oslavu svých narozenin s holdem Triqueta protrpí a nejraději zalézá někam k portálu. Oněgin (Günter Papendell) menší štíhlé postavy za pozérství skrývá chorobnou přecitlivělost a možná i hloupost. To všechno se muselo nejen vyzpívat (u nás se tvrdí, že to stačí), ale do nuancí přesně pohybově, gesticky a mimicky vyhrát. Ve stísněném přelidněném salonu knížete Gremina se Taťána zase schovává před všemi těmi jalovými panáky. Kulisy salonu se v rámci hry rozeberou a Taťána se s Oněginem setkává v původním sadu, nyní už zřetelně v krajině duše, dětství, v místě, do kterého se každý občas potřebujeme utéct. Ona zase nezkušená holčička, neví, co s rukama, citují se herecké i režijní prvky z prvního osudového setkání. Nakonec Oněgina vášnivě políbí (oba promočení jevištním lijákem – životní nepohodou) a uteče mu mezi stromy – jenže má kam utéct? A před kým jiným než sama před sebou? Litevská sopranistka v Taťáně trumfne leckterou činoherečku, zpívá s ohromujícím výrazem, v poloze a technice nemá nejmenší problémy. Hlas nádherný, ona krásná. Jo, takovou k nám pozvat!
Jen nevím – bylo by to u nás moderní, nebo tradiční provedení?
Tři Hoffmannové na plošině
Barrie Kosky ke každému dílu přistupuje jinak. Nikdy mě nad jeho režiemi nenapadlo, že vyplňuje položky dramaturgického plánu, ale že v daném okamžiku nelze jinak než právě toto dílo a právě tímto způsobem zahrát. Před Oněginem v Komické opeře uvedl Offenbachovy Hoffmannovy povídky se třemi Hoffmanny! Žádná schválnost, jedna z nehraných verzí, která pročistila logiku příběhu. Vše se odehrává v odstínech šedé až černé na prázdné šikmě, s níž lze v prostoru libovolně manipulovat. Není jasné, kde končí realita a začíná sen, surreálním obrazům svědčí prázdný prostor účelově definovaný předměty – třeba plošina posetá lahvemi od alkoholu. Nejpůsobivější byla scéna Antonie, kterou zabíjí námaha při zpívání, jenže bez něho stejně nemůže žít. Ovíjejí ji přízraky, hrají smyčci na její tělo jako na violoncello, emocionální napětí pulzuje podle průběhu hudby až do třeštění. Je dobře, že se to neodehrává v předepsaných reáliích, alespoň nerozmělňují zásadní dilema – smrt, nebo přežívání?
A zase – je to moderní, nebo tradiční?
Mnichovská operní orgie
Kosky většinou nepotřebuje nad původními příběhy vymýšlet své vlastní. Je to až krajní možnost, a musí být hodně zdůvodněná, kdežto u nás se to považuje za znak moderní režie. To podstatné v Ohnivém andělovi Sergeje Prokofjeva, erotické šílenství Renaty pronásledované zlým duchem, mu však zřejmě přišlo rozmělněné do řady událostí rozhozených po celé Evropě. V mnichovském nastudování z cestopisu zbyl jen luxusní hotelový pokoj, v němž postupně přitvrzují sexuální hrátky. Nevyšlo to ze dvou důvodů: aktéry Kosky nezbavil operácké šmíry a místy až pudovou expresivní hudbu utlumil akademicky chladnou interpretací dirigent Vladimir Jurowski. Zbylo snaživé poskakování a trapné demonstrování sexuálních úchylek za unylé hudby.
Zkolabovalo to na modernosti, nebo na tradicionalismu?
JOSEF HERMAN
Komická opera Berlín – Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin. Dirigent Henrik Nanasi, režie Barrie Kosky, scéna Rebecca Ringst, kostýmy Klaus Bruns. Premiéra 31. ledna 2016.
Komická opera Berlín – Jacques Offenbach: Les Contes d’Hoffmann. Dirigent Stefan Blunier, režie Barrie Kosky, scéna a kostýmy Katrin Lea Tag. Premiéra 2. října 2015.
Bavorská státní opera Mnichov – Sergej Prokofjev: Der feurige Engel. Dirigent Vladimir Jurowski, režie Barrie Kosky, scéna Rebecca Ringst, kostýmy Klaus Bruns. Premiéra 29. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Dobytí Oněgina Australanem Barriem Koskym
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
