Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Zemřel Umberto Eco

    FOTO Wikipedie

    FOTO Wikipedie

    Umberto Eco

    5. 1.  1932 Alessandria, Itálie – 19. 2. 2016 Milán, Itálie

    Italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny dvacátého století. Od roku 1971 profesor na katedře sémiotiky na univerzitě v Bologni. Prezident Univerzity San Marino, kde založil International Center for Semiotic and Cognitive Studies. Zabýval se studiem středověké estetiky a kultury, především tzv. recepční estetikou, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schematu literární komunikace „autor ⇒ text ⇒ čtenář“ prosazoval centrální úlohu textu, čímž navazoval na dědictví literárněvědného strukturalismu. Autor vědeckých studií, knih pro děti či esejů vždy říkal, že román je pokračováním vědecké a kulturněhistorické lekce či eseje vypravěčskými prostředky; jeho oblíbeným autorem byl ostatně Alexandre Dumas.

    Po maturitě začal studovat práva v Turíně, studia práv ale brzy zanechal a začal studovat středověkou filozofii a literaturu. Doktorát v této oblasti získal roku 1954 na základě disertační práce o estetice Tomáše Akvinského.

    Po ukončení studia se stal nakladatelským redaktorem. Od roku 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickým experimentům. V roce 1962 vydal literární manifest postmoderny, esej Otevřené dílo, v němž vyšel z předpokladu, že význam není v samotném textu ani v samotném čtenáři, ale pouze a jedině v jejich vzájemném střetnutí.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Klíčové pro Ecovu budoucí spisovatelskou kariéru bylo setkání se Skupinou 63, seskupením avantgardních malířů, hudebníků, spisovatelů. Eco poté vedle vysokoškolské činnosti působil také jako sloupkař měsíčníku Il Verri, časopisu zasvěceného jazykovým experimentům. Později psal do řady dalších periodik, českému čtenáři jsou známé jeho sloupky, a to jako Poznámky na krabičkách od sirek. Mezi jeho další známá odborná díla patří Teorie sémiotiky, Dějiny krásy či Dějiny ošklivosti.

    Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Poté dále učil na své mateřské univerzitě v Bologni, byl prezidentem Univerzity San Marino a přednášel často na univerzitách v Miláně, Paříži a New Yorku. Žil převážně u San Marina, kde obýval budovy zrušeného opatství.

    Za celý svůj život se Eco nevzdal kariéry vysokoškolského pedagoga, působil na univerzitách v Turíně, Miláně či Boloni. Je držitelem mnohých ocenění a čestných doktorátů na desítkách univerzit po celém světě. Vědecká rada Univerzity Karlovy v Praze ale v roce 2013 nedoporučila, aby dostal čestný vědecký titul doctor honoris causa.

    V Praze byl Eco dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 (zmínka o tehdejší okupaci se objevila na první stránce románu Jméno růže) a podruhé v říjnu 2000, kdy v Praze převzal Cenu Nadace Vize 97.

    V roce 1962 se oženil s německou učitelkou Renatou Ramgeovou, se kterou měl dvě děti; dcera je architektka a syn nakladatelský redaktor.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Romány

    Jméno růže, Odeon 1985 (Il nome della rosa, 1980)
    Foucaultovo kyvadlo, Odeon 1991, (Il pendolo di Foucault, 1988)
    Ostrov včerejšího dne, Nakladatelství Josefa Šimona, Český klub 1995, (L’isola del giorno prima, 1994)
    Baudolino, Argo 2001, (Baudolino, 2000)
    Tajemný plamen královny Loany, Argo 2005, (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004)
    Pražský hřbitov, Argo 2011, (Il cimitero di Praga, 2010)
    Nulté číslo, Argo 2015, (Numero Zero, Bompiani 2015)

    Sémiologie a lingvistika

    Teorie sémiotiky (Theory of Semiotics, 1976) – po neúspěšných pokusech přeložit a revidovat své předchozí práce o sémiotice do angličtiny se Eco rozhodl (za pomoci svého redaktora Davida Osmond-Smitha) práci přepsat přímo pro anglické vydání (do italštiny byla kniha přeložena až zpětně), vytvořil tak jedno ze základních děl pojednávajících o sémiotice
    Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993) – kniha o problematice mezinárodního jazyka, mimo jiné se zabývá i úlohou latiny, kabaly, pokusy Komenského o vytvoření umělého jazyka Panglottia, jazyky volapük, esperanto a souvisejícími tematy
    O zrcadlech a jiné eseje: znak, reprezentace, iluze, obraz (Sugli specchi e altri saggi, 1995) – soubor 24 prací o tématech, jež naznačuje podtitul: znaku, reprezentaci, iluzi, obrazu
    Mysl a smysl: Sémiotický pohled na svět (2000) – výbor Ecových textů, který uspořádal Jiří Fiala

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Literární věda a kultura

    Otevřené dílo (Opera aperta, 1962) – esej popisující problematiku otevřeného díla
    Skeptikové a těšitelé (Apocalittici e integrati, 1964) – eseje o „masové kultuře“
    Poznámky ke Jménu růže (Postille al nome della rosa, 1983) – poznámky nabízející pohled do zákulisí vzniku knihy Jméno růže, česky vyšlo pouze časopisecky
    Meze interpretace (I limiti dell’interpretazione, 1990) – práce jednak shrnující a hodnotící interpretační přístupy od Aristotela až po Derridu, jednak představuje Ecovy názory na „otevřenost díla“, „modelového čtenáře“ či interpretační meze
    Šest procházek literárními lesy (Six Walks in the Fictional Woods, 1994) – přednášky pronesené na Harvardově univerzitě v roce 1993
    Poznámky na krabičkách od sirek (La bustina di Minerva, 2000) – výbor Ecových sloupků, které pod stejným názvem vycházely v průběhu deseti let v magazínu Espresso
    O literatuře (Sulla letteratura, 2003) – soubor esejů, který lze považovat za pokračování Šesti procházek literárními lesy
    Bludiště seznamů (La Vertigine della Lista, 2009) – „ilustrovaný esej“ popisující posedlost západní civilice všemožnými druhy seznamů a výčtů

    Estetika

    Umění a krása ve středověké estetice (Arte e bellezza nell‘ estetica medievale též jako Sviluppo dell’estetica medievale, 1959) – přehledný soubor zabývající se středověkými představami intelektuálů o kráse, umění a estetice; shrnuje dějiny estetiky latinského středověku od 6. do 15. století
    Dějiny krásy (Storia della Bellezza, 2004) – „ilustrovaný esej“ popisující a četným obrazovým materiálem dokumentující proměny představ o kráse od dob starého Řecka až dodnes
    Dějiny ošklivosti (Storia della Bruttezza, 2007) – „ilustrovaný esej“ navazující na Dějiny krásy; zabývá se podmanivostí ošklivost a tím, co je vlastně opakem krásy

    Příručky

    Jak napsat diplomovou práci (Come si fa una tesi di laurea, 1977) – vyčerpávající popis problematiky spojené s psaním bakalářských, diplomových či disertačních prací; příručka pro studenty

    • Autor:
    • Publikováno: 20. února 2016

    Komentáře k článku: Zemřel Umberto Eco

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,