Divadelní noviny > Blogy

Poincaré a Turing v Praze

V dnešní době, kdy hlavním hnacím motorem společnosti je maximalizace zisku, se popularitě těší především společenské obory. Právo je vydáváno za vědu, předkládají se nám bankovní „produkty“, stát považuje banky za hlavní tahouny hospodářství, ekonomové si vymysleli „Nobelovu cenu za ekonomii“, která se skutečnými pěti cenami Alfreda Nobela má společné pouze (zneužité) jméno. Přírodní a technické vědy se stávají popelkou.

Když už jde někdo studovat elektro, jeho hlavní motivací je stát se ředitelem ČEZ. Celebrity se chlubí, že jim „matika“ nikdy nešla. Tím sice zavdávají příčinu k dohadům, nakolik jen matematika (oznamují vlastně: Neumím logicky myslet), ale především tak dávají okázale najevo, že pro „úspěch“ není znalost matematiky potřebná. Této nebezpečné myšlenky se pak chápou někteří politici, a snaží se prolobbovat, aby maturita z matematiky nebyla povinná. Matematické znalosti se tolerují vědcům (ti dodají know-how potřebné např. pro mobilní telefony), ale v běžné populaci jsou nežádoucí (jinak by se lidé chovali „rozumně“, řešili své každodenní situace s chladnou hlavou a méně podléhali manipulacím, reklamě i praktikám „šmejdů“).

Proto je nepochybně záslužné, že se sice vzácně, ale přece jen někdy objeví divadelní hra s matematickou tematikou. Nedávno měly v Praze premiéru inscenace Poincarého domněnka a Přísně tajné: hrubá nemravnost věnované jedněm z nejvýznamnějších matematiků a teoretických fyziků posledního století. Naše iluze by však neměly být přehnané. Je otázkou, nakolik šlo inscenátorům o věcnou (neřkuli populárně odbornou nebo společensky kritickou) stránku jejich her, či zda se při výběru tématu neuplatnily spíše atraktivní okolnosti ze života příslušných vědců.

///

Matematici, dramatické postavy

Takový přístup se vysloveně nabízí u Alana Turinga (1912–1954). Jeho „život a dílo“ k dokumentárnímu a hlavně k uměleckému zpracování přímo láká. Ve světě vznikla řada literárních, filmových, hudebních i dramatických děl, v ČR např. v roce 2005 technologicky náročná performance Turing Machine skupiny TOW choreografky Petry Hauerové a hudebníků Vladimira 518 a Davida Vrbíka využívající „estetiku“ laseru a podprahových hudebních tónů.

Henri Poincaré (1854–1912), ač rovněž matematicko-fyzikální hvězda z nejzářivějších, se posmrtně zdaleka nestal takovým mediálním fenoménem. Zájem o jeho osobu byl menší (sice byl bratranec prezidenta Francie, ale nepracoval pro tajné služby, nebyl homosexuál, nebyl odsouzen, nespáchal sebevraždu, …), a ani jeho tvorba nebyla pro laiky příliš atraktivní. Byl sice mimo mnoha jiného i spoluobjevitelem speciální teorie relativity, ale veškerou smetanu slízl Albert Einstein. Byl sice autorem významné otázky, později zvané Poincarého hypotéza, ta však byla známá pouze v odborných kruzích. Na ní mohl být donedávna lákavý jen fakt, že se týká čtyřrozměrného prostoru, a že již zhruba sto let odolává řešení. Byla sice zpopularizována v roce 2000 zařazením mezi sedm matematických problémů (Millennium Prize Problems), na jejichž řešení byly vypsány odměny po milionu dolarů, ale o takových chimérách se divadelní hry nepíší.

Zajímavý námět ovšem vznikne, je-li hypotéza dokázána a autor cenu odmítne převzít, odmítne i štědře honorovanou Fieldsovu medaili a bydlí v petrohradském paneláku se svou matkou a s kočkou…

Dvě „nosná“ témata jsou tedy na světě, a je zajímavé (a pro někoho i bolestné) sledovat, jak s nimi inscenátoři naložili.

///

Poincarého domněnka

Nepoměrně lépe si vedli ve Vile Štvanice. Text na objednávku Tygra v tísni napsal teoretický fyzik a současně dramatik René Levínský, vystupující (jak je jeho zvykem) zde pod pseudonymem Wolfgang Lewinski. Už obsazení samotného představitele Poincarého Jaroslavem Achabem Haidlerem se jevilo jako velice slibné a naznačovalo, že nepůjde o nic lehkovážného. Za svůj výkon si zaslouží absolutorium. Hlavní postavou hry je však Grigorij Perelman, který platnost domněnky dokázal. Jiří Kniha je pro tuto „vědeckou“ roli sice typově poněkud méně příhodný (na rozdíl například od Marka Němce, představitele Heisenberga ve hře Kodaň Divadla v Celetné), ale patrně vyhovoval režijním záměrům vylíčit Perelmana (naštěstí) ne jako potrhlého, podivína, mimoně či morouse, ale (bohužel ne úplně zdařile) jako obyčejného mladíka Gríšu, někdy však poněkud svérázného. „Formanovsky“ vykreslit rozporuplného génia se podařilo jen částečně. I Perelman aplikuje matematické myšlení v běžné praxi (obdobně, jako se o to snaží na Palmovce Turing), v supermarketu při nákupu ingrediencí pro přípravu vajíček na špeku. Tam je až paparazzi způsobem „odchycen“ rafinovanou investigativní novinářkou, která ví, že Perelman rozhovory neposkytuje a baví se pouze s matematiky. Na základě svého příbuzenského vztahu s Poincarém („neoficiální“ vnučka) si rozhovor – či spíše sblížení – s Perelmanem zadala jako své nové poslání, pro něž opustila i dosavadní zaměstnání.

Na inscenaci je znát, že na ní spolupracovali matematici. Autorem je teoretický fyzik a režisérem bývalý student matfyzu. Během představení zazní ona proslulá Poincarého hypotéza v exaktní formulaci: Každá trojrozměrná kompaktní jednoduše souvislá varieta je homeomorfní s trojsférou. Jakkoli se může jevit nesrozumitelná, je možné zájemcům během půl hodiny názorně vysvětlit základy topologie a s nimi i to, co vlastně domněnka tvrdí. Něco takového samozřejmě nebylo cílem inscenace, ale částečného přiblížení některých pojmů se divákům dostalo, a to populární formou a bez nepřesností. Z pojetí autora i inscenátorů čiší upřímné úsilí podat určitou věrohodnou výpověď. Odměnou jim může být, že někteří diváci se v rámci přípravy na představení či po něm snažili něco si o Poincarém a o varietách nastudovat. I když písně byly v inscenaci nezanedbatelnou složkou, označení „matematická opereta“ není zcela případné. Spíše jde o autorskou nadsázku mající za cíl lehce diváky zmást a mystifikovat.

///

Přísně tajné: hrubá nemravnost

Ve Studiu Palmoffka se potvrdila známá divadelní pravda, že téma není všemocné. Turing se svým významem řadí možná do „top ten“ vědců celé historie matematiky a fyziky. Jeho fundamentální článek On Computable Numbers… z roku 1936, naprosto přelomová teoretická práce pro výpočetní techniku, je ve hře je sice zmíněn, ovšem bez jakýchkoli dalších návazností. Turing je prezentován i jako „muž, který rozluštil nerozluštitelný kód Enigmy“. Ale i když Angličané postupně získali řadu jejích exemplářů, byla Enigma ve své době (a ještě patrně přinejmenším pět let po válce) v principu opravdu neprolomitelná. Turingovy kryptoanalytické zásluhy jsou nepochybně obrovské, ale úspěchy při luštění by nebyly možné, kdyby Němci důsledně dodržovali zásady provozu a Angličané navíc nedostávali (i placené) informace z druhé strany (originály zpráv, klíče a dokonce i celé kódové knihy).

Jinak jsou Turingovy schopnosti ve hře zmíněny pouze ve dvou případech:

Vysloveně trapný je křídou (dokonce dvakrát) nakreslený graf jakési zvrhlé lineární závislosti, kterým má být divákům předvedeno, jak Turing „aplikuje“ matematiku ve svém životě. Zatímco ve hře Poincarého domněnka je matematika na výši a odpovídá úrovni a kvalitě zobrazovaných osobností, zde zvolený příklad (přímá úměra) je na úrovni prvního stupně základní školy.

V druhém případě předvádí matka Alana jako cvičeného pudla. Dává mu početní úlohy, které on obratem z hlavy řeší. Její schopnosti jsou patrně rovněž mimořádné, neboť úkoly zadává a výsledky kontroluje také obratem a z hlavy. Přitom přínos dobrých matematiků nespočívá v umění rychle provádět elementární aritmetické výpočty (i když chápání souvislostí v teorii čísel k němu nesporně výrazně přispívá). „Oživlé kalkulačky“ jsou jiným typem geniálních lidí. Ti sice dokáží z hlavy vypočítat např. sedmnáctou odmocninu z dvousetmístného čísla během jedné minuty a tří sekund, avšak matematice většinou nerozumějí, nejsou schopni ani přijatelně vysvětlit, jak k výsledku dospějí, v běžném životě mívají těžké problémy, časem tuto svou schopnost ztrácejí a často i předčasně umírají.

Pro autory byla nejatraktivnějším motivem Turingova praktikovaná homosexualita, v tehdejší Anglii trestný čin, v jeho případě s fatálními důsledky: ztráta bezpečnostní prověrky, ponižování, šikanování, odsouzení (vězení nebo hormonální „terapie“), a nakonec sebevražda. Kromě výše uvedených chabých výjimek přišla matematika zcela zkrátka. Opomenut bylo i sportování, které Turing provozoval téměř na vrcholové úrovni. To by nemuselo vadit, kdyby hra měla nějaký jiný smysluplný obsah. Autorům však nešlo o nějaké hlubší myšlenky, čapkovský apel či dürrenmattovské přesahy. Omezili se z velké části pouze na sex. Turing (Tomáš Dianiška) byl degradován na pouhou hříčku svého osudu. Jednorozměrné byly i všechny ostatní postavy, v nichž se vystřídali Jakub Albrecht (téměř ve všech rolích libidem vysloveně cloumaný) a Karolína Baranová. Na scéně se objevila i Marilyn Monroe, ale jen v souvislosti s aférou s JFK, přičemž hlavním námětem epizody byla poznámka o dostatečnosti jeho jistého (nepolitického) orgánu.

Při oprášení hry a přenesení „Lib2Lib“ (z Liberce do Libně) se nabízela aktualizace – postoj královny Elizabeth II, jež odmítla Turingovi udělit milost, ale po šedesáti letech (v roce 2013) jej posmrtně rehabilitovala. Vzhledem k povrchnosti přístupu autorů i dramaturga ani není divu, že využita nebyla.

V anotaci k představení je „Upozornění pro diváky“: V inscenaci se vyskytují odvážnější intimní scény a používá se i ostřejší slovník“ s nezbytným, avšak těžko uvěřitelným dovětkem: Vše je však logicky vázáno na vyprávěný příběh… Dianiškově a Holičkově „poetice“ odpovídá i podtitul inscenace …aneb Jak Alan zachránil svět a narostly mu kozy. Publikum se ovšem náramně bavilo. Nad perlami typu zajedeme do slanýho se nejen slečna v první řadě přímo zajíkala smíchy.

Opravdu dobrých nápadů bylo v inscenaci pomálu. Nadlouho jediný z nich byl realizován už před začátkem představení. Důrazné připomenutí Vypněte si své iPhony, iPady… se později do vnímání kontextů výborně hodilo. Vysoce funkční byla i scénografie. Ale i tak se mi (se vším soucitem vůči postiženému divadlu) vtíralo do mysli podezření, zda Palmovka po zkušenostech se záplavami nevydala interní nařízení, že do fundusu se mohou přijímat pouze rekvizity z latexu, gumy a plastu (nafukovací panna, obří pomůcka a víceúčelově využitá průhledná vana, jeden z mála světlých bodů hry).

Plusem inscenace byl úryvek z animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků, zřejmě v originální verzi Walta Disneyho, který měl britskou premiéru v roce 1938. V oblibě jej měl i Kurt Gödel, další matematik té doby a Turingovy velikosti. Turing ten film vysloveně zbožňoval. V něm zejména scénu s jablkem napuštěným kyanidem. Ta se mu později stala inspirací jeho tematizované sebevraždy, lidskou tragikou i „teatralitou“ srovnatelné se smrtí Petra Lébla. V inscenaci je Turingova smrt ztvárněna divadelně šikovně a decentně. A podobně divadelně silný byl i závěr představení, jež přece jen trochu napravil protrpěné předchozí dění. V něm se mrtvému Turingovi v ruce objeví tablet, na němž se rozsvítí nakousnuté jablko, které si na Turingovu počest zvolila jako emblém jistá počítačová firma…

22. 2. 2016

autor (1957) je absolventem MFF UK. V současné době pracuje jako vývojový pracovník v oboru elektroniky.

Divadelní uskupení Tygr v tísni – Wolfgang Lewinski: Poincarého domněnka. Režie a dramaturgie Ivo Kristián Kubák, Marie Nováková, scéna a kostýmy Daša Krištofovičová, hudba Petr Filák, texty písní Bio Masha. Premiéra 28. ledna 2016, VILA Štvanice, Praha. (Psáno z předpremiéry – scénického čtení 20. prosince 2015.)

Divadlo pod Palmovkou, Studio Palmoffka – Tomáš Dianiška, Braňo Holiček: Přísně tajné: hrubá nemravnost. Režie Braňo Holiček, dramaturgie Jan Tošovský, scéna a projekce Richard Loskot. Premiéra (obnovená, převzato z Divadla F. X. Šaldy Liberec) 21. ledna 2016. (Psáno z reprízy 3. února 2016.)

• Autor: Jiří Poš
• Publikováno: 28. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Poincaré a Turing v Praze

1. Rudolf Leska

   

   Zda se mi,
   ze autor trpi utkvelou predstavou vlastni nekterym absolventum prirodovednich oboru, ze za vedu lze povazovat toliko vedy prirodni. Neda mi nedodat, ze takove pravo, presneji veda o pravu (jurisprudence) je za vedu povazovana nekolik tisic let.

   07.03.2016 (23.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Jiří Poš

     

     V článku se hovoří o právu,
     nikoli o vědě o právu nebo o vědě o vědě o právu (jurisprudenceprudence).
     Věda usiluje o poznání světa. Advokát usiluje o „vítězství“, proklamovaně bez ohledu na skutečnost. Co právník, to právní názor. Pane Leško, prosím, podle Vás: je kapřík ryba?

     08.03.2016 (10.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Rudolf Leška

       

       V článku se praví,
       že právo se dnes vydává za vědu, jen nevím, kde a kým. Já jsem se s tím nesetkal, než jsem se to tady dočetl. Jinak s vámi pochopitelně souhlasím, věda usiluje o poznání světa. Advokát však neusiluje o vítězství, ale o spravedlnost. Nalézání spravedlnosti nezná vítěze a poražené.
       Co se rozdílných názorů týče, vědci snad také nemají stejný názor. To by nebylo vědy.
       Zachovám se jako technokrat a ohledně kapra odkazuji na vyhlášku 197/2004 Sb., podle které je kapřík ryba.

       11.03.2016 (10.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ