Do divadla s kuřetem (No. 9)
Závěr předposledního dne festivalu Malá inventura patřil trapnosti. Ale i trapnost může být cílenou součástí uměleckého vyjádření. Integrální, ba centrální složkou díla, již umělec vědomě užívá, pracuje s ní jako s hlavním významotvorným motivem.
Ten večer to byla nová autorská inscenace Aničky Duchaňové, resp. Aničky a letadýlka Pičus není kretén a téměř cirkusový projekt Cow Love francouzského dua Nandy Suc a Frederica Robleda, neboli Société Protectrice de Petites Idées. Žánrově dvě zcela odlišné produkce, přesto svým sdělením dost podobné. Nejlépe to vyjádřili právě francouzští umělci, kteří svoji inscenaci doprovodili slovy: radost z nedokonalosti. Dvě staré krávy Jaruš a Maruš z Pičus není kretén se sice snaží dotknout dokonalého okamžiku, přesto ponechávají velký prostor vlastní nedokonalosti a zesměšnění. Obě inscenace jsou grotesky, k nimž jejich tvůrci přistupovali rozdílně, ale s pozoruhodně podobným výsledkem.
Jaruš s Maruš v podstatě neopustí zahradní houpací lavičku, na ní sedíce debatují, hořekují, vzpomínají nebo pokřikují na sebe a na trpaslíka FOTO MAGDALÉNA MINOLOVÁ
Nejprve tedy Pičus není kretén Aničky Duchaňové. Ta hraje zmiňovanou Jaruš. V roli druhé „staré krávy“ Maruš jí sekunduje Martina Krátká. A zahradního trpaslíka, tedy třetí postavu, ztvárnila Štěpánka Pencová. Celou dobu Jaruš s Maruš v podstatě neopustí zahradní houpací lavičku. Na ní sedíce debatují, hořekují, vzpomínají nebo pokřikují na sebe a na trpaslíka. Jaruš s Maruš jsou zjevně dvě staré a nejen fyzicky (obě mají jisté komplikace stran pohybového ústrojí), ale i psychicky choré ženy, které tráví veškerý svůj čas na zahradě pravděpodobně starobince či nějakého ústavu. Společnost jim dělá zahradní trpaslík, což při interpretaci jejich internace v jakémkoli zařízení může být rovněž kdokoli z pečujícího personálu. Na druhou stranu téhle interpretaci brání poněkud výstředně zvrhlý konec…
Obě dámy mluví poněkud z cesty, neustále se negují či doplňují a pořád na někoho čekají. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jde ze strany Aničky Duchaňové o jistou parafrázi Čekání na Godota. Dvě spíše potrhlé postavy mluvící víceméně o ničem a stále čekají na někoho. Jen v případě Duchaňové verze tím někým není Godot, nýbrž pičus.
V jazyce obou dam jsou pičusové všichni muži. Na ně v určitých chvílích v různých formách vzpomínají. A když nevzpomínají na pičuse, tak si hrají na medvídky z Pojďte pane budeme si hrát nebo zpívají slavný hit Edith Piaf Non, Je ne regrette rien. Zřejmě není náhodou, že Krátké Maruš vypadá stejně jako slavná pěnice na sklonku svého života – s nakresleným obočím a ustupujícími vlasy. Ne, nelituji ničeho, zpívá Edith Piaf a říká Maruš jednohlasně. Dál se tu zpívá o tom, že zametla se svými láskami. Tak činí i obě hrdinky se svými pičusy. Proč ale pičus není kretén, to už tu řečeno není.
Přesto dělá inscenace čest žánru grotesky. Obě herečky si evidentně své role více než užívaly, a to ať už jde o chůzi, nebo karikování nejrůznějších lidských typů, které na sebe postupně nabalovaly. Nechyběly ani pro Duchaňovou typická loutkohra a autorské písně. A přestože konec je překvapivý, možná až příliš, je Pičus není kretén velmi osvěžujícím přírůstkem na poli autorského divadla.
Groteska Cow Love má rozhodně blíže k novému cirkusu než k činohře FOTO MARIA MENGUY
Cow Love Nandy Suc a Frederica Robleda je zdánlivě z jiného těsta – v podstatě se v něm nemluví, zato se hojně využívá akrobacie, pantomimické iluze a akční humor. Groteska Cow Love má rozhodně blíže k novému cirkusu než k činohře, byť natolik „alternativní“, jakou je třeba Duchaňové Pičus není kretén.
Přesto to ale není typický novocirkusový projekt se vším svým fetišistickým obdivem ve vlastní schopnosti. Nejenže si tvůrci ze sebe dokážou dělat legraci a využívat krkolomné kousky pro vytváření humorných situací – třeba zpěv Nandy Suc v pozici stojky v rukou Frederica Robleda do mikrofonu umístěného na Robledově helmě –, ale od začátku do konce je vše podřízeno rovněž vyprávění příběhu dvou lidí, kteří k sobě a své lásce hledají poněkud nejednoduchou, o to veselejší cestu. Vypadají spíše jako malé děti, kteří si hrají, blbnou, smějí se a pláčou, stříkají po sobě vodou nebo i něčím horším, polévají se mlékem, tančí a skotačí.
Stěžejní je právě zmiňovaná radost z nedokonalosti. Ne každý pohyb vychází, centimetr sem, centimetr tam nehraje roli. V tom se od strojových nových cirkusáků liší. Představení dostává nový rozměr živelnosti, spontánnosti, a dokonce i dynamičnosti, i když není prošpikováno neuvěřitelnými kousky na šálách, žonglováním s nepravděpodobným počtem předmětů nebo dechberoucími salty na chůdách. Mnohem intenzivnější zážitek je především Robledova schopnost imitovat, předstírat manipulaci s předměty, které neexistují. Jen s pomocí zvuků a minuciózní práce s prsty je nechává létat prostorem, natahuje je, vystřeluje, ztrácí a zase objevuje.
Oba mladí lidé se k sobě během jejich třeštění přibližují, ale opět přichází podobně jako v Pičusovi nepředvídaný konec. I ten je však pojat spíše groteskně stejně jako po závěrečném neutuchajícím potlesku poněkud nesmělá a neohrabaná snaha poděkovat nedokonalou angličtinou divákům i organizátorům za pozvání. Inu – Francouzi.
///
Předchozí díly denních zpravodajství:
Komentáře k článku: Do divadla s kuřetem (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
