Mefisto a Láďové
V činohře Divadla J. K. Tyla se v poslední době hýbou ledy: kontroverzní Vojcek z dílny SKUTRU, velké dramatické plátno Úklady a láska Mariána Amslera, historická reflexe Jána Šimka o ojedinělé vzpouře proti komunismu Plzeň 1953 a nejnověji pokus Natálie Deákové o aktuální jevištní přečtení Mannova Mefista. Na jednu sezonu velké činoherní scény je tu dramaturgické odvahy, a také rizik, až až. Ale už od Platona víme, že pohyb je definicí duše (a tady nejde o nic menšího než o duši města).
Jan Holík jako ctižádostivý herec Hendrik Höfgen a Marek Adamczyk jako transvestita Julietta v Mefistovi režisérky Natálie Deákové FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ
„Román jedné kariéry“ Mefisto je prototypem tzv. klíčového románu, u něhož rozkoš z četby když ne podmiňuje, tak aspoň násobí znalosti předobrazů jednajících postav. Což může být – pro čtenáře i inscenátory díla – trochu problém (v nedávné libeňské inscenaci, která vycházela z dramatizace Adriane Mnouchkinové, například zašifrovanou rodinu Mannovu de facto „otevřeli“). Pravda, u politického protihráče hlavního hrdiny, tlustého, hromotlucky bodrého a smějícího se Ministerského předsedy či Maršála, který se infantilně těší na válku jako dítě na Vánoce, i průměrně vzdělanému recipientovi dojde, že nemůže jít o nikoho jiného než Hermanna Göringa. V plzeňské inscenaci je to skvěle zvládnutý (proti)úkol pro Martina Stránského: maršála pojal jako nadčasový a nám dnes tolik povědomý „ubuovský“ typ arogantního hulváta a demagoga opilého mocí, brnkajícího na ty nejnižší „lidové“ struny: zakládá si samolibě i na tom, že o něm kolují bulvární historky – jeho smích byl spokojeně chrochtavý, když slyšel ty spousty vtipů. Při sledování Stránského brilantního výkonu jsem až zalitoval, že je trochu upozaděn, respektive odsunut do druhé, dynamičtější půle večera: tady se dramatizace držela kompozice románu možná až příliš.
A stejně jen trochu vzdělanému čtenáři byla od počátku jasná i identifikace ústřední postavy, ctižádostivého herce Hendrika Höfgena alias Gründgense. V Plzni ho ztvárňuje Jan Holík. Oproti dosavadní inscenační i filmové tradici – od odzbrojujícího Klause Marie Brandauera v oscarovém Szabóově filmu až po histrionského, ale pod kůži se vrývajícího Jiřího Langmajera ze zmíněné Horváthovy inscenace Divadla pod Palmovkou – je Holík nápadně nenápadnější, v servilitě k moci jaksi ubožejší, spíše provinční „génius průměrnosti“; smysl jeho plavé paruky a posléze holé hlavy jsem však příliš nepochopil. Kdyby tato ústřední identifikace nebyla už v románu tak průzračně jasná, sotva by dědici jednoho z největších herců a režisérů 20. století Gustava Gründgense ještě dlouho po válce dosáhli u Spolkového a pak i Ústavního soudu dočasného zablokování Mannova díla z důvodů „ochrany osobnosti“.
Úplně jinak je tomu ovšem u řady dalších postav. Kdo z dnešních recipientů například rozpozná v Profesorovi slavného režiséra Maxe Reinhardta, v režimním básníku Cesaru von Muckovi nacistického dramatika Hanse Johsta a v Tajném radovi Bruknerovi Thomase Manna? Jeho výstižný, přesný, zdaleka ne nekritický portrét podává román možná plastičtěji než příliš pamfletizovaného hlavního hrdinu. Při Bruknerových slovech (vzorně po smyslu je deklamuje Pavel Pavlovský), jimiž vyjadřuje v předvečer Hitlerovy diktatury své zděšení nad nacionalistickou epidemií spoluobčanů, mně, českému občanovi L. P. 2016, opravdu zatrnulo: Připravují se věci, které mě děsí – a nejstrašnější je, že lidé, s nimiž se stýkám, jako by to nebezpečí nepozorovali. Jsou raněni slepotou. Baví se, hádají se, mezitím se nebe zatahuje, ale lidé nevěnují pozornost bouři, která se blíží – už je skoro zde. Ne, nejsem rád v Berlíně. Snad se mu vyhýbám, abych jím nemusel pohrdat. Poněkud „čitelnější“ je jeho agilní dcera Barbara – Höfgenova/Gründgensova první manželka Erika (v Plzni půvabná Andrea Mohylová) a herecká hvězda první velikosti Dora Martinová (Apolena Veldová). Její připodobnění k Marlene Dietrich „napoví“ i slavným šansonem Sagen, wo die Blumen sind…
Z „vedlejších“ postav je nezapomenutelná svou bezelstnou pitomostí a šmíráctvím Maršálova konkubína, herečka Lotta Lindenthalová (mimicky, hlasově i pohybově suverénní Štěpánka Křesťanová nám ji servíruje s ohromným smyslem pro vtipnou zkratku). Do přízně této vycházející hvězdy se hlavní hrdina proti svému přesvědčení stále trapněji vlísává, ač na počátku prohlásí, že je to „blbá kráva“. Rozpoutá tím konflikt s mladým přesvědčeným nacistou Miklasem, jehož režim, který tak nadšeně vzýval, semele nakonec stejně jako jeho ideového protihráče Ulrichse. A na vrcholu jeho servilního lichocení za ním od klavíru kabaretiér a komentátor hry (Marek Mikulášek), jako jeho vnitřní hlas, zvolá: Je to blbá kráva. To je velmi silný moment – hrdinu totiž vidí nikoli prismatem schématu, ale paradoxu. Má jedinou chybu: že není využíván v inscenaci častěji (v knize podobné vnitřní monology jsou).
Dalším problémem – a vlastně jediným razantnějším zásahem do jinak vzorně reprodukované předlohy – je nahrazení hrdinovy černošské milenky a učitelky tance Julietty (princezny Tebab, černé Venuše) transvestitou. Poukaz na autorovu homosexualitu jako vysvětlení neobstojí, těžko totiž nahradí půvab utajeného divošského podvědomí hrdiny, jež ho v očích diváků (viz Szabóův geniální film) trochu zlidšťuje.
Ale přesto: nepřehlédnutelné novum inscenace je v poukazu nikoli na selhání jedince (jako je tomu ve všech předchozích adaptacích), nýbrž na spoluvinu okolí. Höfgenovi spoluhráči – řečeno s Václavem Havlem samí „Láďové“ – zdaleka nejsou jen pozadím, od něhož se má odrazit ve vší slávě i odpornosti titulní postava, pro niž se největší herecký úspěch (Goethův Mefisto) stal největším životním průšvihem. Ale je opravdu titulní? Není snad skutečným Mefistem příběhu Maršál a jeho sladká nabídka kariéry, a to nejen pro jednoho herce, ale více či méně pro každého ze zúčastněných, včetně nás, diváků?
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Klaus Mann: Mefisto. Překlad Anna Siebenscheinová. Dramatizace Johana Součková, režie Natália Deáková, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Lukáš Kuchynka, kostýmy Andrijana Trpković, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. února 2016 ve Velkém divadle. (Psáno z reprízy 11. února 2016.)
Komentáře k článku: Mefisto a Láďové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
