O muzikantském sbližování
První z úvah o hudbě, kterou v DN tiskneme, věnujeme dostředivým i odstředivým silám, které rozkládají dříve pevně definované druhy a žánry i jejich přesně zaškatulkované autory a interprety. Je zřejmé, jak se mesaliance hudby vážné s hudbou populární, jazzovou či rockovou stále víc dopouštějí renomované hudební festivaly, dramaturgické řady symfonických i komorních orchestrů a sem tam i operní domy. Přitahuje to diváky i kritiku.
Magdalena Kožená, v této chvíli Tankredem smrtelně zasažená Klorinda na malém barokním pódiu FOTO C.E.M.A. / PETRA HAJSKÁ
Svatý Václav
Byla to událost zaštítěná kardinálem Dukou i pražským radním Janem Wolfem, když Symfonický orchestr FOK premiéroval půldruhahodinové oratorium Svatý Václav (23. září 2015). Muzikálový dirigent Martin Kumžák se rozpřáhl k rozsáhlé skladbě na vlastní text pro symfonický orchestr, barokní ansámbl (Collegium Marianum), sbor (Martinů Voices), operní soprán (Michaela Šrůmová) a baryton (Jiří Brückler), muzikálový alt (Dasha) a vypravěče (Vladimír Javorský). Výtečné provedení pod taktovkou autora. Kumžák je vzdělaný muzikant a nemá zábrany použít jakékoli hudební prostředky, které považuje v dané chvíli za nejvýhodnější. Nezkoumá, nakolik jsou „laciné“, slyšené jinde. Prostě nepodléhá autocenzuře ve jménu artificiálního modernismu. Tak v jeho velkoryse rozvrženém plátně zní muzikálové melodie, barokní ansámbly, hřmí romantické žestě, cituje se svatováclavský chorál. Od prvního poslechu mi vrtá hlavou, jestli se posluchačsky vstřícné dílo dočká dalšího uvedení, bude-li vůle a chuť hudebníků a posluchačů vracet se k vlastně známé hudbě. A zda posluchači opravdu oceňují syntézu prostředků, nebo si ta která skupina v kompozici hledá právě a především postupy, které zná ze své vyhraněné posluchačské zkušenosti. Rubem autorovy rezignace na něco absolutně nového může být, že byť výtečná kompozice zapadne do širokého hudebního řečiště, v němž se dnes tak trochu topíme. Mimochodem – Kumžákovo oratorium si přímo říká o jevištní existenci.
Pražské divertimento
Poslední hudební premiéra Vladimíra Franze je pravým opakem Kumžákova oratoria. Stylově vytříbené Pražské divertimento pro Pražský komorní orchestr (premiéra v Rudolfinu 2. února 2016, skladba vznikla na objednávku orchestru) ctí historicky definovanou hudební formu, je vůči ní pokorná a snaží se naplnit ji soudobým harmonickým a melodickým výrazivem. Originálním, když už jsem si s tímto vymezením začal. Skladba dokonale zapadla mezi díla Haydna, Mozarta a Čajkovského. S Kumžákem však má Franz společné právě ono trochu postmoderní přesvědčení, že cílem psaní a provozování hudby není honba za umělecky důstojnou podobou modernistické kompozice, za originalitou, ale konkrétní naplnění estetických i praktických potřeb. Prostě svatební pochod se musí lišit od pochodu vojenského nebo pohřebního. Je to blízké baroknímu hudebnímu myšlení a Franzovi toto přesvědčení přineslo úspěchy v komponování jevištní, tedy funkčně přesně stanovené hudby. Platí pro Franze i mimo službu jevišti: znám od něho v zásadě renesanční madrigaly, dramatickou operu s prvky muzikálu a první symfonii, která chtěla lámat skály stejně jako kdysi symfonie Beethovenovy.
Franz napsal čtyři věty obvyklého rozvrhu divertimenta principem konfrontačně-evolučním, jak ho sám označil. V úvodním Allegro assai provokoval ostrými intervaly, strojovou metrikou a sršatou harmonií, v Menuettu z materiálu první věty stvořil tři miniatury, v lyrickém Air vedl dlouhodechou melodii v houslích, aby se ve finálním Rondu vrátil k impulzům vstupní věty na principu otázky a odpovědi, jak sám napsal. Vtipná, zvukově apartní skladba, myslím, může dobře zapadnout do repertoáru Pražského komorního orchestru, který celý večer odehrál mistrovsky.
Magdalena Kožená
Světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená je podle mého nejvíc doma v barokní a renesanční hudbě. V Rudolfinu (24. února 2016) předvedla nový program s vyhlášeným La Cetra Barockorchesterem z Basileje, s nímž vystoupí v řadě evropských měst. Vede ho uznávaný specialista na starou hudbu, cembalista Andrea Marcon a v Rudolfinu ukázal i herecké vlohy. Také nový program Kožené totiž obsahuje přesahy, které narušily obvyklé provedení orchestrálních i vokálních kompozic z přelomu renesance a baroka, především z pera Claudia Monteverdiho. Na základě jeho proslulého Nářku Ariadny napsal Marko Ivanović provokativní, tady premiérovanou parafrázi Ariadna má problém na libreto iniciátora skladby Ondřeje Havelky. Interpretka polemizuje s diváky, že prý nevěří žalu, který jim za Ariadnu tlumočí, a vůbec lomí barokní patos současnou civilností. Skladba vznikla jako pandán Sekvence III Luciana Beria z roku 1965, virtuózní skladby pro sólový ženský hlas, do níž skladatel dle svých slov začlenil mnoho každodenních hlasových zkušeností, i ty nejtriviálnější, aniž bych se odříkal přechodných jevů i zpěvu v pravém slova smyslu. Je to vlastně ženský monolog s řadou hlasových fíglů a špílců, k nimž by se ortodoxní operní pěvkyně nikdy neodhodlala a které trochu připomněly Ivu Bittovou. Kožená oba obtížné party zvládla spolehlivě, hlavně jim dodala svou osobnost. Strůjce těch nepřístojností Ondřej Havelka pak závěrečný Souboj Tankreda s Klorindou Claudia Monteverdiho z roku 1638 pojal v kostýmu na malém pódiu jako barokní stylizovaný výstup – Magdalena Kožená v něm projevila herecké schopnosti i pokoru.
Tak už ani koncert staré hudby se formální destrukci nevyhne!
Komentáře k článku: O muzikantském sbližování
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
