Skandál?! Kdepak, pouhé fiasko
Dnešní divák může v českém divadle zažít chvíle příjemné i nepříjemné. Inscenaci Třicátá Marinina láska ovšem není ani tak zážitkem nepříjemným nebo pohoršujícím, nýbrž naprostým fiaskem. Řemeslné diletantství, které z představení čpělo, nelze přejít jen mávnutím ruky.
Peklo jsou ti druzí
Třicátá Marina láska, proslulý, provokativní a diskutovaný román ruského spisovatele Vladimíra Sorokina, vzbudil ve scénáristovi a dramatikovi Karlu Steigerwaldovi chuť dramaticky ho zpracovat. Jedna z prvních otázek, která mi při sledování představení vyvstala na mysl, byla: „co nás dnes spojuje s Ruskem 80. let a jak moc aktuální je v kontextu dnešní doby Marinin příběh?“
Škoda jen, že z výsledné jevištní podoby nevyplývá odpověď na žádnou z těchto otázek; záměr dramatika Karla Steigerwalda i režisérky Viktorie Čermákové nečitelně ulpívá na zeleném mramoru Nové scény. Jediné záchranné stéblo, kterého se jako divák, tonoucí v nesmyslné skrumáži scénických obrazů chytám, je téma rozkladu totalitární ruské společnosti. Rozporuplnost této doby je reflektována na životě jedné nevšední ženy. Tento záměr ale nebyl dotažen do konce a viníka problému hledejme v dramaturgicko-režijní koncepci, která se pokusila slepit co největší množství scénických prostředků do formy přehlcené nic neříkajícími dialogy, ostrým světlem, hudbou napříč žánry, nesourodým pohybovým divadlem a projekcí. Ta ovšem jako jedna z mála složek měla v kontextu jevištního dění alespoň nějakou dramatickou funkci (například úryvek z Bertolucciho filmu Poslední tango v Paříži).
Naděje, že se staneme svědky alespoň nějaké dramatické situace, se vytrácela výstup za výstupem a scénu za scénou Poněkud zmateným hercům už potom nezbylo, než uměle dotvářet vztahy mezi jednotlivými postavami.
Chaotičnost a roztříštěnost formy i herecká přepjatost a neukázněnost v davových scénách, kterými Čermáková nešetří, způsobily, že na Nové scéně vyrostl divadelní moloch, který se jako obří nekontrolované monstrum těžkopádně valí kupředu a jehož konec je v nedohledu. Sebedestruktivní charakter inscenace, která požírá sama sebe a svou nekoncepčností si doslova podkopává nohy, umocňují davové scény plné napolo svlečených či nahých žen. Některé scény se vzdáleně přibližovaly infernální atmosféře se svíjejícími se ženskými těly, hysterickými výkřiky a rádoby extatickými tanečními pohyby, objevilo se však jen velmi málo situací nebo obrazů, u nichž bychom pocítili skutečné mrazení, sílu okamžiku či záblesk tvůrčího ducha.
Trapnost chvíle
Sexuální scény, ať už lesbické nebo heterosexuální, které mají evokovat Marininu snahu nalézt tu pravou vášeň a zároveň sugerovat pornografickou atmosféru Sorokinova románu, působí spíš trapně a směšně než provokativně. Což je smutné, protože divák nechce být cynik a nechce se při těchto choulostivých scénách smát – tuší, že jsou míněny vážně. Sex a nahota na divadelních prknech jsou vždy ošemetná záležitost a musí se s nimi pracovat citlivě. Sorokinův román má „pornografický charakter“, v případě inscenace Třicáté Marininy lásky jsou však erotika a sexuální hrátky předváděny v ostrém světle, skoro až naturalistickou formou, která nepohoršuje, neprovokuje, spíš uvádí do mírných rozpaků a vzbuzuje lítost nad herci, kteří ji pokorně naplňují.
Ani disent, ani vášeň, emocionální vyprahlost či fyzicky brutální sexuální sebetrýzeň, ale pouze nekonečná trapnost chvíle, která byla završena ubíjející závěrečnou scénou, kde mělo dojít k přímému odhalení vyprázdněného a lidský charakter destruujícího režimu. Ani zde však kladívko neuhodilo hřebíček na hlavičku. Pohybové divadlo zpestřené krátkou párovou akrobacií skupiny Chebejed a potácivá spartakiádní sestava herců s kladivy nedokázala navodit zmechanizovanou uniformitu zhoubného režimu. Pokus vyprávět o sociálních, politických i obecně lidských problémech Ruska osmdesátých let to byl velmi nepřesvědčivý, stejně jako celá inscenace Třicáté Marinina lásky.
Divadelní studio Továrna- Vladimír Sorokin, Karel Steigerwald: Třicátá Marinina láska Překlad Libor Dvořák, režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Matěj Samec, hudba Petr Haas, pohybová spolupráce Halka Třešňáková, projekce František Pecháček a Jan Látal, výprava Marjetka Kürner Kalou. Premiéra 26. ledna 2011 na Nové scéně Národního divadla Praha.
Komentáře k článku: Skandál?! Kdepak, pouhé fiasko
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
-MAB-
Po přečtení další recenze paní V. Štefanové k titulu Třicátá Marinina láska jsem se rozhodla vyslovit. Skupiny mladých, i nevyzrálých herců kolem TOVÁRNY jsou pro mně vcelku zajímavý kvasný mošt a mnozí nevystoupili poprvé. Známe je třeba z České pornografie, z inscenace Gottwald Horáková a pod. Donedávna se na tvůrčí dvojici Steigerwald/Čermáková pohlíželo s uznáním a po jejich prvém počinu se s motivem Horáková takříkajíc roztrhl pytel…
Nyní k Sorokinovi: ač matka čtyř dětí, jako básnířka a spisovatelka i jako absolventka DAMU přiznám, že navzdory životním zkušenostem nemám recept na to, jak Marinu přečíst. Natož inscenovat! Celé to nemotorné a bezradné klubíčko sovětských lesbiček, ten košík s odvrženými a pohozenými koťaty, která si z nouze aspoň dýchají na pohlaví bez ohledu na které… Celý ten skutečně vleklý, ne dosti ironický, ani kritický ani humorný závěr románu občas vzbuzuje obavy, že autor své budovatelské nadšení myslí vážně. Nebo nás chce potrestat za to, že jsme o něm čtyřicet let bez odporu četli v novinách. Všichni! Včetně čtyř kritiček, které se nyní vložily do posuzování scénického pokusu. Dovedu se však dívat: i na ulicích najdete mladé, kteří touží šokovat a působí to amatérsky. Sledovala jsem se zájmem „vystoupení“ dvou mladičkých lesbiček(?), líbajících se na nám. I. P. Pavlova. Jako kočičky pečlivě si navzájem olizovaly hlasivky. Možná toužily po hlasitém uznání, či napomenutí. Možná jen toužily po nějakém zralém názoru, možná po skandálu. Na pravé lesbičky byly obě příliš roztomilé. Ale třeba mají kritičky z Divadelek ostřejší postřeh, nebo víc zkušeností. Mně ta dvě rozkošná mrckující koťata svým výstupem připoměla Marininu lásku a její interpretky. Co jiného studované recenzentky na scéně čekaly? P r o b o h a ?
Láska je navýsost intimní záležitost. Její sexuální „zadní tvář“ je pro voyera – vždycky! – lehce trapná. Měla by zůstávat skrytá, jako modlitba beze slov… Ovšem, co by si pak počalo divadlo a film, že? O televizi nemluvě.
Ze čtyřky kritiček si pouze paní Marie Reslová všimla, že v TOVÁRNĚ se vyrábí divadlo už pouze na kolenou a ručně. Na energii do mašinerie této scény nikdo nedá korunu. A když tuto korunu obětují v mladém souboru věnem Nové scéně ND prostřednictvím své práce – takřka zdarma – málem je připraví o budoucnost starší generace českých recenzentek? Vždyť MARINA je jen brněnské, adorované PROBUZENÍ JARA v současném světě. Pozor na slovo! – i recenzentka může na čas přijít o chléb. Rozhodně bych nikomu nic podobného v tomto světě nepřála zažít. A jako básnířka moc dobře vím, co obnáší roubík v ústech volajících na poušti.
Především však věřím, že nejmocnější energií na této společné planetě je mateřská láska! Nikoliv feministický boj.
Až začne vítězit mateřská Mariina láska jak v umění, tak v současném životě, možná se ještě dočkáme velkého obratu.
I malých překvapení.
16.02.2011 (17.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Veronika Štefanová
Vážená paní -MAB- (škoda jen že jste se nepodepsala, myslím, že když už člověk na něco reaguje, není důvod se skrývat),
především vám chci poděkovat, že jste mě zařadila do, cituji: „starší generace českých kritiček“, což mi na jednu stranu lichotí, neb se mezi nimi nacházejí dámy, jejichž práce si vážím, ale musím přiznat, že spíš náležím do generace mladší, do ročníku 1984. Proto jsem o „budovatelském nadšení“ (jak píšete) v novinách číst nemohla. Což snad nebudete vnímat jako mou nezkušenost, neznalost, handicap, tento fakt nezměním a nebudu do něj tedy více dloubat.
Váš názor na inscenaci (i když vy se více rozepisujete o románu a souboru jako takovém) samozřejmě akceptuji, jako vy, předpokládám, akceptujete ten můj. Mým cílem, a předpokládám že i cílem ostatních kritiček, nebylo připravit Divadelní studio Továrna o budoucnost a zlikvidovat je. Kritika je, ať chceme nebo ne, subjektivní, leč snažím se, aby byly mé argumenty vždy podloženy. Zda se mi to daří, posoudí čtenář. Umělecké dílo, tedy i inscenaci Třicátá Marinina láska, se snažím vnímat tak, jak je mi předkládáno. Vy jste možná na scéně viděla „muckující koťata“, „intimní lásku“. Já naopak syrovou, studenou, nic neříkající fyzickou akci obalenou slovy, která má s divadelním jazykem pramálo společného. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě takto otevřené scény šokovaly, ale to by muselo být na jevišti nějak zdůvodněno, což nebylo.
A ač jsem přistupovala k inscenaci otevřeně, bez předsudků a pohlížela na to z různých úhlů, nespatřovala jsem víc než beztvarou formu, která, jak sama píšete, skončila pouze u „scénického pokusu“, který se ovšem nevydařil. A to se v umění, a nejen divadelním, stává.
Závěrem bych chtěla podotknout, že obhajovat soubor tím, že vše dělá skoro zadarmo, pro lásku k umění a touho sdílet s lidmi prožitky a názory, není v České republice nijak výjimečná situace. A mohu jmenovat řadu souborů z Čech i zahraničí, které to dělají stejně, ale jsou schopni podat kvalitnější výkon než Studio Továrna v případě Třicáté Marininy lásky. Tudíž si nemyslím, že bychom jako kritici a kritičky měli(y) být shovívavější k těm, kteří dělají svou práci za málo peněz, když nám svou práci předkládají jako profesionální dílo a mezi profesionální umění ho řadí.
A děkuji za upozornění, na „slovo si pozor dávám“ a každé vážím.
17.02.2011 (9.42), , Trvalý odkaz komentáře,