Přicházejí, odcházejí, maršálové

Všech osm vybídnutých k účasti na konkursu na post šéfa činohry Národního divadla odmítlo a místo poté obhájil stávající šéf Michal Dočekal. Překvapené komentáře hledaly příčiny takového výsledku a více či méně zpochybňovaly i formu interního konkursu. Zkusme alespoň naznačit, proč je ve světě obvyklá a proč se u nás zatím neprosadila.

Představa, že by ve vídeňských novinách inzerovala tamější Státní opera, že hledá uměleckého šéfa, zájemci že mohou podat na personální oddělení přihlášku doplněnou životopisem a koncepcí činnosti na příštích pět let, je čiré surrealistické dada! Staatsoper Wien přece hraje světovou extraligu, vyhledává tedy špičkové hráče, a ne někoho z ulice. Top osobnosti by ze stejných důvodů nešly do veřejného konkursu, o ně se musí zájemci ucházet, nikoli naopak. V interním konkursu zadavatel požádá pár respektovaných odborníků (stačí jeden), aby vybrali vhodného kandidáta s odpovídajícím renomé, poté s ním dohodne umělecké i praktické podmínky spolupráce a vtělí je do smlouvy na dobu určitou. Je to prosté.

Oslovených osm kandidátů neodmítlo jen šéfovat činohře Národního divadla, ale vstoupit do konkursního klání, které by samozřejmě mohlo poškodit každého z nich i divadla, která vedou. Je za nimi dlouholetá práce, co ještě měli dokazovat? Berte, nebo nechte být! Interní konkurs posichrovaný zdánlivou veřejnou demokratičností je bastard.

K čemu však interní konkurs, jehož výsledkem nemůže být individuálně sestavená dohoda, ale jmenování? Tedy blahosklonná milost vrchnosti, která dotyčného může kdykoli bez udání důvodu na hodinu odvolat! Ředitele Národního divadla Ondřeje Černého z něčeho takového nepodezírám, ale ve světě žádná top osobnost na tak dehonestující zaměstnanecký vztah nepřistoupí! A některé zdejší osobnosti už si to také rozmýšlejí, třebaže jsme otrlí a zvykli jsme si, že se s maršály jedná jako se státními zaměstnanci. Z perspektivy lůzy.

Jak je možné, že Michalu Dočekalovi končilo šéfovské období, ale prý by odcházel od rozdělané práce? V civilizovaných zemích každý manager může rozdělávat práci pouze v horizontu své smlouvy! Jenže tam se o změně na příslušném postu nerozhoduje v týdnech či měsících, ale v předstihu dvou tří let – a dopředu se prestižní instituce chlubí před veřejností i před potenciálními sponzory očekávanými významnými jmény! Znemožnil by se renomovaný dům, kdyby na jaře nevěděl, kdo bude na podzim ředitelovat nebo šéfovat! Znemožnil by se šéf či ředitel, kdyby se hlásil znovu na místo, které právě opustil, jakože to interní konkurs ani neumožňuje. Všechno ovšem začíná rozhodnutím vrchního velitele (ředitele, ministra, primátora), zda má opravdu ke změně dojít, nebo zda „pokračovat v rozdělané práci“, kdežto u nás se konkursy běžně zjišťuje, jestli třeba někdo nový nepřijde s lepšími nápady. Ve světě by zadavatel takovým postupem ze sebe udělal, s odpuštěním, nekompetentního vola.

U nás ovšem šéfové a ředitelé zpravidla neodcházejí na základě dopředu dohodnutých termínů, ale skandálů a afér. Drží se svého místa, jak mohou, neboť tu nefunguje přirozená cirkulace mezi špičkovými posty, vědí tedy, že další příležitost sotva dostanou, ať byli dobří nebo špatní. Naopak ve světě si top osobnosti zvyšují renomé právě výčtem významných působišť – zdržet se někde déle znamená klesnout v ceně. U nás místo odvolaných vstávají noví bojovníci a veřejnými konkursy je různé lobby (osobní, politické i jiné) posílají začínat od píky – do svého pádu to dotáhnou nejvýš na kaprály, pokud vůbec takovou ambici mají, a kolotoč se opakuje. Můžeme se divit, že zdejší divadelní maršály vyjmenuji na prstech ruky? A můžeme se divit, že bez maršálů prohráváme válku?