Jen plakát, nic víc
Roman Sikora je divadelní kritik a pisatel divadelních textů v jedné osobě. A je to velice náročný kritik, který zpravidla na hodnocené inscenaci či hře nenechá suchou nit, a podle nějž kupř. McDonagh ví, co publikum rádo, píše tak, aby si vydělal a nejspíš také začíná vykrádat sám sebe (viz jeho recenze Ujeté ruky v LN 18. 1. 2011). Se zájmem jsem tedy očekával, jestli podobně nekompromisní měřítka, jimiž poměřuje druhé, uplatnil i ve vlastním autorském pokusu Zpověď masochisty, který uvedlo pražské Švandovo divadlo. Ne, nehodlám porovnat světoznámého dramatika s lokálním autorem, jemuž ovšem nechybí vypjaté sebevědomí. Bylo by příliš snadné prokázat, že z hlediska dramatické techniky, překvapivých zápletek, životných postav i dialogů nesahá český Sikora irskému Britovi ani po ty pověstné kotníky. Stačí, když stručně popíši formu a obsah dílka, jehož původce protestuje proti ideologickým žvástům a proti kapitalismu v podobě, v jaké ji tady máme a která už začíná být srovnatelná s tím nenáviděným tzv. komunismem.
Forma Zpovědi masochisty je prostá. Je to v podstatě monolog jakéhosi muže, o jehož zázemí nic nevíme, a který se pod šifrou M. pohybuje v nelidském, nepřátelském světě. Vykřikuje své obžaloby a strázně, které jsou vzápětí rozehrávány třemi spoluhráči v doprovodných scénkách. Nejprve se s ním setkáváme v sado-masochistickém salónu a těžko říct, jestli všechny jeho praktiky, BSDM, spanking, bondage, pissing či kaviár, se panu M. líbí, anebo je jimi proti své vůli smýkán. A ještě těžší je rozeznat, zda-li kromobyčejně vulgární, obscénní výrazivo slouží kritice sexuálního průmyslu, anebo je to autorský trik, jenž má tenké dějové lince dodat na atraktivitě. Možná to přece jenom bylo míněno jako kritika. Od brutálního sexu totiž, jakoby mávnutím kouzelného proutku, dospějeme s panem M. k žánru „satiry“, k sžíravému výsměchu reformnímu úsilí současné vlády, řízeného Miroslavem Kalouskem. Herci si na obličeje nasadí Kalouskovu masku a pronášejí nejrůznější fráze, jen aby demonstrovali, jaký je Kalousek ďábel. Satira hodná toho označení ale vždy využívá metafory, jemné a chytré nadsázky. V Sikorově hře je to pouze hrubá karikatura, jež nemá daleko k bulváru, vůči němuž se Sikora tak vehementně vymezuje. A triviální komolení jména předsedy „Kalouskovy politické strany“ Karla Schwarzenberga je už čiré chucpe.
Vlastní ideový vrchol Sikorovy hry se však nachází v Kauflandu, v němž pan M. získá místo zametače a jeho šéf s ním tam zachází jako za časů štrajchpudlíků. M. je však tak oddaný a pokorný, že jako největší kokot supermarketu si vyslouží účast na celosvětové televizní reality show největších kokotů v Japonsku. Nemá smysl pokračovat v líčení závěrečného průběhu Sikorova textu (v publiku té reality show sedí na „vip“ sedadle samozřejmě Miroslav Kalousek). Dodejme snad jenom to, že parodovat přihlouplou produkci televizních médií, tu povrchní pěnu našich dnů, je stokrát obehraný nápad.
Režisérka inscenace Martina Schlegelová rytmizovala jednotlivé situace své inscenace práskáním krotitelova biče – jako v cirkuse. Herce (Tomáše Kobra v titulní roli a Zuzanu Oufrákovou, Richarda Fialu a Tomáše Jeřábka v pomocných úlohách) vedla k vypjaté expresivitě, dění na jevišti vtiskla spád, rytmus a jistou přitažlivou bizarnost. Ani její snaha však nemohla zakrýt schematičnost Sikorovy hry, z níž „protikapitalistická“ nenávist čouhá jako sláma z bot. Nemám nic proti krajně levičáckému pohledu na náš současný svět, k tomu, aby byl divadelně účinný, je však nezbytné zpodobňovat jej básnicky. A ne jako průhledný ideologický plakát.
Švandovo divadlo Praha – Roman Sikora: Zpověď masochisty. Režie Martina Schlegelová, scéna Jana Špalová, kostýmy Aneta Grňáková. Česká premiéra 26. ledna 2011.
Komentáře k článku: Jen plakát, nic víc
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
