Divadelní noviny > Kontext Kritika

Mim v době receptů a degustací

V dnešních smutných procesech umění, a divadla zvláště, kdy se vytrácí řemeslo a kdy se i v pozlacených portálech nerozpakují exhibovat osůbky bez zvládnutí elementárních hereckých dovedností, jakési hybridy žoviálního moderátorství, naivního „modellingového“ paňácovství nebo v lepším případě muzikálového skotačení, je blahodárným osvěžením jakékoliv setkání s výsostným profesionálem divadla, s řemeslnou bravurou, zkušeností, jevištní intuicí nebo dokonce s charismatem a múzičností napájenými energií mezi nebem a zemí. Prostě: s divadelní osobností.

Dvojnásob toto konstatování platí pro obory divadla, kde vstup na scénu je bez řemeslné průpravy takřka již nemyslitelný: v baletu, tanci nebo pantomimě, nebo zcela vyloučený – jak je tomu u nového cirkusu.

Pantomima – vymírající druh?

Každý zájemce o současné české divadlo ví, že právě pantomima je z tohoto důvodu dnes v tomto směru absolutní Popelkou. Vyžadovaná řehole a dril bolí, sláva a peníze žádné. A tak pantomima takřka zaniká před očima. Stává se historickou formou. Určitě pro ty, co celý den „smaží“ na mobilu, a možná bychom se divili, že zaskočeni by byli i ti, kteří v davech směřují na Letní Letnou nebo sledují holešovickou dráhu La Putyky Rosti Nováka z Fabriky na Jatka: Co by věděli o kořenech toho, v co věří a čemu fandí? O docela nedávné tradici moderní české pantomimy a scénické klauniády? O jejich vrcholech? Jak je pamětníci spatřují v činnosti Ctibora Turby, Boleslava Polívky, donedávna Borise Hybnera, a několika dalších osobností, napájených ještě svobodným nadechnutím v šedesátých letech minulého století a z tohoto nádechu ještě žijících za nepřejících časů normalizace až k nové respiraci po listopadu 1989.

Zejména Turbův vliv – i pedagogický a osobnostní – doložitelný již na několika generačních vlnách žáků a následovníků, od legendární Pantomimy Alfreda Jarryho přes další alfredovské projekty (Cirkus Alfred, Alfred a spol., Alfred ve dvoře apod.), přes výuku na katedře loutkářství DAMU, ve vlastním Studiu Kaple až po působení na jím zřízené a vedené Katedře nonverbálního a komediálního herectví na pražské HAMU a posléze i na brněnské JAMU je tu dosud nedoceněným fundamentem, který však nejrozmanitější „kompetentní orgány“ nechaly vlastním ignorantstvím takzvaně vyšumět do ztracena. Proto je aktuální stav české pantomimy takový, jaký je: tristní, smutný až beznadějný. Ctibor Turba nebo Boleslav Polívka jej již mohou jen pozorovat a hořce komentovat, Boris Hybner, donedávna neúnavný iniciátor oživení oboru, během příprav k sepsání těchto řádek, nás bohužel opustil…

Klaun Bilbo

Bude-li se dnes někdo dožadovat, že by přeci jen toužil spatřit umění pantomimy mistrovských poloh nedávné minulosti, mohu takovému zájemci doporučit jediné: vyhledejte si v kulturních programech autorské představení mima, klauna, herce a choreografa Jiřího Reidingera vystupujícího od osmdesátých let pod uměleckým jménem Bilbo. A to ve společnosti Bilbo Compagnie společně s šansoniérkou a jeho „životní múzou“ Sylvií Krobovou. Jejich nejnovější inscenace se nazývá Sommelier a nese podtitul „kabaretní férie“.

Jiří Bilbo Reidinger je asi nejlegitimnějším pokračovatelem jmenovaných velikánů české moderní pantomimy a divadelní klauniády, přímý spolupracovník a žák Ctibora Turby, k němuž docházel do hodin na Katedře loutkářství DAMU v letech 1980-82. A pro spravedlnost musíme dodat, že pro jeho lásku k pantomimě a klauniádě též pravděpodobně mnoho vykonal i Jiří Kaftan v kursech na Lidové konzervatoři.

Od poloviny osmdesátých let se Jiří Bilbo Reidinger velmi aktivně podílel na letních pražských setkávání – dnes bychom řekli – performerů nezávislé kultury, která byla na tehdejší dobu doslova zjeveními zvanými Divadelní pouť, jak o tom ostatně vypovídá i nedávná publikace k tomuto dosud řádně nereflektovanému tématu, přesto tak významnému pro moderní české divadlo.

Už tím, že právě v létě na Střeleckém ostrově se – po pokusech sedmdesátých let zvaných Cirkus Alfred nebo Divadlo ve stanu (Dílna 24) – formoval a mohutněl plenérový nový cirkus, dále se emancipovalo moderní dravé loutkářství, zejména tzv. rakvičkárny v pojetí bratrů Formanových, nebo se rodil domácí ekvivalent divadelních projektů typu site specific.

Tehdy se zrodila i Bilbo Compagnie, kdy Bilbovi bývaly partnerkami Lenka Machoninová nebo Míša Kyrčivová.

Z korunního prince král

Poté Bilbo jako mim a klaun prošel naprosto unikátní zkušeností v Turbových projektech Deklaunizace, Archa bláznů, Giro di vita a Talíře / Taniere. To byla jeho „vysoká škola“, tímto byl legitimován jako korunní princ české pantomimy. A dnes je bez nadsázky jejím králem! Pantomimy i mimu (mimus), od jejichž zvládnutí a abstrakce směřuje ke stylizaci, příběhovosti, vyprávění, zobrazování a – jak ukazuje jeho nová inscenace Sommelier – i k přímému mluvnímu projevu, syté verbalizaci s vysvětlujícími komentáři, s písničkami a hudbou, komplexnímu divadlu, jak to sám označuje; asi v tom smyslu, jak se kdysi Diderot dovolával génia, který by uměl spojovat pantomimu s promluvou, prokládat scénu mluvenou scénou němou.

V Sommelierovi tak jde poměrně daleko za pouhou němohru, harlekynádu nebo mimické drama, blahé paměti. Své pohybové, mimické, gestické, hudebně-rytmické a akrobatické dovednosti dávkuje a již s marnotratností mládí nerozhazuje. Technika a gesto, je-li příležitost k jejich demonstraci, jsou přitom bravurní, až diváka mrazí!

Jiří Bilbo Reidinger si sám napsal scénář (vzpomeňme už jeho bohaté knižní bibliografie od jeho Cirksezóny po novější spisy Když bolí úsměv nebo Slaboduchý s pevným charakterem, píše i pro děti, fejetony, postřehy, glosy, vlastně jakýsi nekončící blogerský proud záznamů, jež nepravidelně vycházejí na internetových stranách Divadelních novin. Sommeliera sám režíroval i sám v něm vstupuje na scénu. Jeho „degustátor v obnošeném fráčku“ se na rampě zjevuje z hudby, nejprve jako starý nahrbený mim, jehož „berou kolena“ a jaksi už nemůže narovnat druhdy pružné tělo.

Tematicky pluje autor na vlně současného vybičovaného gastronomického boomu, akcentovaného kulinářství, gurmánství a labužnictví, kdy při zapnutí televizní obrazovky jsou zpravidla k vidění již jen postavy stojící nad plotnou, nad hrncem, v němž se cosi vaří a škvaří a při čtení novin a časopisů se opět jen sbíhají sliny z barevných obrázků nepřirozeně aranžovaných jídel, kdy recenze divadel a jiných kulturních událostí vystřídaly recenze žrádla a popisy žranic. Totéž platí i pro nejkultivovanější proud současné gastronomické okupace: pro nápoje, zejména pro současný módní kult vína, vinaření, se seriály degustací, exhibicemi degustačních šamanů, slovníkem „recenzentů“ vín, na něž žádný dnešní básník, ba ani grafoman, nemá. A s vinotékovým bujením ve výkladních skříních obchodů i v soukromých sklepeních.

Dobové mánii poplatnému autorovi naštěstí výrazně pomohl interpret: hold vínu je lidsky prosluněný. Temperament je vskutku středomořsky jasný a slunečný a diváka se dotkne jak dávný římský mim, tak šťavnatý říz italské commedie dell´arte (třeba v dialogu dvou postav zároveň Bilbem ztělesňovaných). K tomu přispívají i citace z Francoise Rabelaise a jeho Traktátu o pití vína nebo ze Savarinovy Knihy o labužnictví. Překvapivě se však nedočkáme explicitně kritického nebo dokonce sžíravě výsměšného odstupu od tohoto módního fenoménu, ale jen lehce ironizujícího a hravého tónu a nadhledu. Představení je převerbalizované, někdy až k nemilé didaktičnosti. Méně by bylo více (na zvyklosti specifického divadelního druhu trvá představení poměrně dlouho: hodinu a půl). Neutají se letitá bolest české pantomimy, resp. její tradičně nejslabší součást: dramaturgicko-libretistická složka.

Do inscenace jsou dále vloženy beckettovské repliky a zejména citace z minikomedií Pierra Henri Camiho (Opilcovo dítě nebo Hlas jeho pána aneb Hudba a spiritismus) s animací drobných louteček, přičemž loutkovou scénou se stává výřez v otevřené skříni.

A tak musíme Reidingerovo mimické mistrovství hledat spíše v intermezzech mezi komentovanými citacemi, musíme být trpěliví. A dočkáme se.

Po jarmarečním vyvolávačství nebo jen „číšnictví“ v dialogu s hledištěm (pokusy o uvolnění diváka v nabízení vína přes rampu) nás oblaží mimova rezonance turbovských gest i proměn masek, které též nesou vzpomínky na Turbův (i Reidingerův) zájem o tuto magickou součást divadelního umění.

Bilbovo sólo, verbální a zčásti i hudební pantomima, se odehrává v nevelkém prostoru mezi převážně sedící zpěvačkou s akordeonem a kontrabasistou Petrem Tichým, který k tématu přispívá temnějšími tóny. Záblesky mistrovského mimování lze spatřit v balancích, opileckém vrávorání, kroužení, při bolehlavu, ve stylizovaných miniaturách spojených s tématem a při rituálech nasazování masky.

Sylvie Krobová hlasově a výrazem dokáže – jako jedna z mála u nás – evokovat polohy dramaticky řezající hlas Edith Piaf a její nesmlouvavě spalující energii. Zároveň je však ve svých písních „slovansky“ měkká, vlídná a úsměvně mateřská. Vnitřní jemnost a dobráckost u ní dosud převažuje. Nejsilnější je ale v piafovské extatičnosti, nesmiřitelnosti, nenávisti a vášnivosti, nebo alespoň – když je tu i ten akordeon – v koubkovské drásavosti. Třeba v šansonu Vínko se na mne směje, miluji je!… Milujme se navzájem… je Sylvie Krobová na té nejlepší vlně.

Výtvarně je inscenace, která měla premiéru loni v listopadu v Kulturním centru Kaštan v Praze-Břevnově (kde se titul též reprízuje), velmi skromná. Na jevišti je nejprostší mobiliář: židle, stoličky, notový pultík se zavěšenou loutečkou, malířský stojan jako nástěnka a skříň. Masky jsou dílem Renaty Pavlíčkové a Stanislavy Stuchlé.

Možná, že jeden z původních záměrů holdu vínu byl pocit vyvolat již mizející atmosféru kabaretů se stolovou úpravou kdesi na pařížském Montmartre, kde se družně zpívá, muzicíruje s harmonikou, popíjí se a kde splývá divák a účastník s iniciátorem a animátorem. Přenosem na scénu s rampou tento model přestává fungovat. Drhne, vázne… portál se stává překážkou.

Setkání s osobnostmi – šansoniérkou Sylvií Krobovou a dnes asi s nejvýznamnějším jevištně pravidelně činným mimem – Jiřím Bilbo Reidingerem – je potěšujícím zážitkem. Jen se tu mim ve svém úsilí o „komplexní divadlo“ zbytečně uklonil módnímu bůžkovi a příliš se rozpovídal.

Bilbo Compagnie: Sommelier. Scénář, režie + sommelier: Jiří Bilbo Reidinger, hudba + jeho múza: Sylvie Krobová a občas i žíznivý kontrabas Petra Tichého, masky: Renata Pavlíčková, Stanislava Stuchlá. Premiéra: 28. listopadu 2015 KD Kaštan, Praha. Psáno z reprízy 4. března 2016 v KD Kaštan, Praha.

/Text vyjde v Taneční zóně 1/2016/

///

Více na i-DN:

Clown Bilbo bloguje (No. 49)

• Autor: Jan Dvořák
• Publikováno: 8. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mim v době receptů a degustací

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ