Telefonovali mi zoufale dva lidé z Humpolce…

Telefonovali mi zoufale dva lidé z Humpolce – ředitel Sztacho, jenž řídil školu, v níž jsem studoval – tenkrát to byla SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola), ekvivalent dnešního gymnasia. Především díky profesorům, kteří nás učili. Mělo se jim říkat soudruhu učiteli, což jsem odmítal, říkaje pane profesore. I komunistu Sztacha jsem oslovoval pane řediteli.

Nemohu nevzpomenout na profesora Pokorného (čeština), profesora Schönbacha (biologie), profesora Pavla, třídního, který mi přiblížil Voskovce a Wericha… Tento sloupek je příliš útlý, abych vzpomenul všechny ty úžasné pedagogy.

Pár dní po Josefu Sztachovi mi volala Jarmila Neomytková, jíž leží na srdci česká, především humpolecká kultura (my Humpoláci jsme těžcí patrioti), totéž: V Humpolci chtějí zrušit gymnásium. Naléhavě se mne ptala, zda bych mohl nějak pomoci. Mimochodem, studovala zdravotku, nikoli SVVŠ, takže by jí to mohlo být u prdele – nicméně jak jsem předeslal, my Humpoláci jsme lokálpatrioti.

Denně čtu noviny – v týdnu Blesk a Lidové noviny, v pondělí Respekt a ve čtvrtek Reflex, tu a tam i něco dalšího. Takže si už nevzpomínám, v kterých novinách či časopisu byl rozsáhlý článek o zamýšleném rušení gymnásií, nejenom v Humpolci.

Jarmilo, pomoci mohu. Radou či návodem. Ať obyvatelé Humpolce (potažmo dalších ohrožených měst) vyhlásí občanskou neposlušnost. Ať ti, kteří mají děti, ať ženy, které mají děti teprve v bříšku, se shromáždí na náměstí v Humpolci nebo před gymnasiem dr. Aleše Hrdličky. A řeknou: Ne, nechceme, aby naše děti byly blbé. Chceme, aby měly možnost studovat, aby se jim dostalo vzdělání.

Dost na tom, že blbí jsou politikové, kteří na něčem tak zrůdném, jako je přestat vzdělávat naše děti a vnoučata, pracují.

Jak pravil Mao Ce-tung:

Lidé se mohou osvobodit pouze zdola.

Zhora je možno je jenom ujařmit.