Pavel Šimák: Nastoupil jsem do rozjíždějícího se vlaku
Proč jste se rozhodl přijmout angažmá jako umělecký šéf Horáckého divadla? Máte k této scéně nějaký osobní vztah? Co pro vás na té nabídce bylo přitažlivé?
V tomto případě platí ono známé „být ve správný čas na správném místě“. Jihlavské divadlo prochází bouřlivými změnami, kdy po dlouholetém sestupování do divadelních temnot nabírá dech. Díky mé předchůdkyni na pozici umělecké šéfové Kateřině Duškové a novému řediteli Ondreji Remiášovi se celý složitý organismus divadla začal uzdravovat, dokonce bych řekl, že svlékáním ze staré kůže se rodí jiný divadelní tvor. Po dlouholetém odmítání nabídky hostovat v jihlavském divadle, kterou mi trpělivě podsouvala především dramaturgyně Barbora Jandová, jsem v určitém mezičase, kdy jsem odešel z Divadla Na Fidlovačce a měl konečně pár měsíců volna, přijal režii Romea a Julie. A tam, když se vracím k vaší podotázce, vznikl můj vztah k jihlavským hercům, k výše zmíněnému vedení divadla, jednoduše jsem s překvapením zjistil, že v Jihlavě je soubor, který je schopen kvalitních výkonů, je různorodý, lačný po náročných úkolech. Nevěřím na „kamarádíčkování“ při práci – že jste s někým kamarád, z vás neudělá lepšího herce, ale tady při extrémně tvrdé práci, kterou jsme při zkoušení Romea a Julie prošli, bylo jasně cítit, že tihle lidé mají rádi divadlo a nedělá jim problém pracovat třeba třífázově a dlouho do noci. Dostal jsem možnost nastoupit do tohoto rozjíždějícího se divadelního vlaku, který začíná nabírat sílu, navíc s podporou osvíceného ředitele, s podporou kraje a města – přiznávám, že po umělecko-profesní stránce jsem neváhal ani sekundu.
Jakým směrem jihlavskou scénu povedete? Co byste rád změnil?
Jihlavské divadlo má jedno specifikum – díky dlouhá léta budovanému systému předplatného, svozům a hromadným objednávkám má zajištěnu vysokou návštěvnost. Což je skvělé, ale zároveň je to i zlatá klec pro odvážnější (a z našeho pohledu nutné) umělecké kreativní snažení. Mám tedy dva základní cíle. Rozhodně pokračovat v nastoleném trendu a nechat tradičním repertoárem co nejvíce prorůstat i tituly či projekty, které nesou jednoznačné a suverénní znaky současného divadla – ať už se bavíme o formě, či aktuálnosti tématu, ideálně o synergii obojího. A za druhé: naší ambicí je zviditelnit Jihlavu – nebo ji vrátit? – na výraznější místo na divadelní mapě minimálně naší republiky.
Máte zkušenost z několika velmi různých divadel – z Husy na provázku, Národního divadla moravskoslezského a Divadla Na Fidlovačce. V čem je Horácké divadlo specifické a má vůbec šanci, aby bylo umělecky nějak vyhraněné? Lépe řečeno – budete se o to pokoušet?
Jistou specifičnost provozu jsem již zmínil. Oproti ostatním divadlům, kde jsem pracoval, je Jihlava jiná v tom, že leží kdesi uprostřed – velikostí hlediště, souboru, zajištěností financování, Jihlava je krajským městem. Je to divadlo dostatečně silné, aby si trouflo na téměř jakýkoli titul, a přesto si uchovává zdravou energii jistého komunitního spolubytí a duchovní spoluúčasti na jednotlivých projektech, nebo dokonce na projektech mimodivadelních či tzv. nepravidelné dramaturgie.
Co se týká vyhraněnosti – jako celek určitě Horácké divadlo má svoje nezastupitelné místo jako repertoárové, žánrově bohaté divadlo. Na tom nevidím nic špatného – naopak je to jedna z povinností, seznamovat diváky (a v nemalé míře mladé diváky!) s celým spektrem české a světové (a nejen divadelní) literatury. To je přece úžasné poslání! Vlastně té otázce o vyhraněnosti moc nerozumím – je poměrně oblíbená, ale upřímně – drtivá většina divadel, včetně těch nejrespektovanějších, přece zcela zákonitě zpracovává široké spektrum žánrů, titulů a využívá různorodého talentu mnoha režisérů…
Jaká konkrétní inscenační práce vás nyní v Horáckém divadle čeká?
Na Velké scéně to bude kvalitní, vztahová, trošku duchařská komedie Vrátila se jednou v noci a jako úplný protiklad ještě volíme mezi dvěma tituly pro Malou scénu, zabývajícími se tématem terorismu či náboženské nesnášenlivosti – bude to buď Buchsteinerův Nordost, nebo titul Černé panny autorů Senkela a Zaimoglu. To je, myslím, na konec, pěkná ukázka divácky atraktivní „nevyhraněnosti“, že?
Komentáře k článku: Pavel Šimák: Nastoupil jsem do rozjíždějícího se vlaku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
