Divadelní noviny > Zahraničí

Za bruselským Janáčkem do Poznaně

Do Poznaně je cesta dlouhá. Vlakem i autem. Dálnice Poláci teprve stavějí a části hlavních tahů do Poznaně od Prahy připomínají formanské cesty. Nevím, jestli to je hlavním důvodem, že se při už tak malém zájmu o polské divadlo u nás na Poznaň takřka nedostane. Ještě tak víme, co se děje ve Varšavě nebo Wroclawi, či na několika festivalech.

Přitom Poznaň je historické město s architektonicky působivým centrem, plné stylových hospůdek a kavárniček. Velmi příjemnou atmosféru provzdušňuje umělecké a duchovní free prostředí, třeba obří kulturní centrum z přestavěné továrny – veškerý jistě nákladný provoz rozlehlého areálu je v soukromých rukou a městskou pokladnu nic nestojí. Koncem února už v parcích postávali pestrobarevní umělohmotní velikonoční králíčci, ovšem v nadlidské velikosti. Byla neděle, lidé s dětmi na procházkách – a večer druhé provedení Jenůfy Leoše Janáčka ve Velkém divadle Stanisława Moniuszka.

I do východního Pruska zavedli operu Němci – polský soubor až do konce první světové války soupeřil se souborem německým. V roce 1919 se osamostatnil premiérou národní opery Halka skladatele, jehož si divadlo posléze vetklo do svého názvu.

Leoše Janáčka si v Poznani teprve objevují. Jenůfu nastudovali pro pouhá čtyři(!) představení – dvě na jaře, dvě na podzim. Nesnažili se stvořit vlastní inscenaci, raději vstoupili do koprodukce s Théâtre de la Monnaie v Bruselu (koprodukují ještě boloňská opera a Velké divadlo v Moskvě – u nás nepředstavitelné!), kde velmi originálně nastudoval Janáčkovu operu lotyšský režisér Alvis Hermanis. Sklidil za ni mnohá ocenění, zalíbila se též poznaňskému uměleckému řediteli, dirigentovi Gabrielu Chmurovi. Na otázku, proč si napoprvé vybrali tak komplikovanou inscenaci, dramaturgyně Anna Pliszka překvapeně odpověděla, že ji považují za spíš tradiční.

Hlad po kráse

Alvis Hermanis se dal na operu, použijeme-li volně střípky jeho rozhovoru k bruselské premiéře inscenace v lednu 2014, z hladu po kráse, neboť současná činohra se zaměřuje výhradně na prohlášení, obsah, sociálně-politické poselství a ignoruje estetiku. To je důvod, proč jsem v této chvíli tak posedlý operou, protože umožňuje ohromnou volnost – jako kdyby to byla jiná realita.

Krajní dějství Jenůfy se u Hermanise odehrávají v podobě zpola národopisného, zpola secesního zdobného mechanického obrazu: na horní plošině patrového jeviště zpívají epizodní postavy a sbor, pod ní tančí nekončící řada tanečnic. Oblečené ve stylizovaných nebarevných krojích, odvozených nejspíš z moravského Slovácka, ale mohly by být také ze Srbska a možná i z Ukrajiny. Tanečnice po obě jednání tvoří permanentní estetický podkres dění – už jen fyzicky je to extrémně obtížné, k tomu komplikovaná choreografie, v níž se neskryje jediná chybička. Na předscéně jednají v analogických krojích sólisté jako figurky v lidovém betlému – okázalými gesty demonstrují vztahy a emoce svých postav.

Na videu mě Hermanisovo řešení neokouzlilo, poznaňské provedení mě však přesvědčilo o smyslu a působivosti propojení různých estetik, které Hermanis logicky odvodil z Janáčkova díla a jeho dobového kontextu: Co mě fascinuje na jeho hudbě, je směs modernismu a etnografie. To bylo rozhodující pro náš koncept: na počátku moderny 20. století v hudbě a ve výtvarném umění byly pro Janáčka folklor a tradice největším zdrojem inspirace. Vzpomeňte na Ďagilevův Ruský balet. Její pastorkyňa vykazuje stejné vlivy a stylové fúze. A to v době, kdy vládla česká varianta secese s Muchou jako hlavním exponentem. Pro mě to znamená extrémní upřesnění stylu období belle époque, s důležitými květinovými motivy, a odpovídá to Janáčkově estetice téměř nesnesitelné krásy.

Prostředním jednáním coby hyper­realistickým obrazem chudé neuklizené domácnosti v šedesátých letech Hermanis navázal na své obdivované činoherní režie. Nejlepší možný způsob, jak ozřejmit tragickou polohu příběhu. Hermanisova Jenůfa je však soustava estetických průniků, z nichž režisér doluje onu „nesnesitelnou krásu“ a nakonec i symbolické poslání: Její pastorkyňa je příběh o bolesti a oběti, které jsou nezbytné k dosažení štěstí.

Všechno na svém místě

Poznaňská opera se blýskla výtečným nastudováním. Dirigent Gabriel Chmura vyložil partituru bez opisování zkušenějších vzorů, něco romantizoval, něco hrál až stroze, nevystačili bychom se zdejší nesmyslnou dualitou sporu, zda Janáčka hrát zpěvně, nebo suše deklamovat. Polští pěvci vybraní přesně pro typ postavy dokázali přirozeně odehrát podle Hermanisova projektu realistické drama i stylizovanou pantomimu: Monika Mych-Nowicka byla praktickou věcnou Jenůfou, přesně na hraně mezi lyrickou a dramatickou polohou partu, Rafal Bartmiński (Laca) i Piotr Friebe (Števa) byli chlapáci a nebylo divu, že se Jenůfa mohla zakoukat do obou. Jen Barbaru Kubiak v roli Kostelničky sem tam nebylo slyšet, aby vzápětí odvedla nádherné dramatické pasáže. Klíčovou árii Co chvíľa podala naléhavě.

Luxusní program k inscenaci s českým i polským zněním libreta dokládá, jak si na Jenůfě v Poznani zakládají. Bylo plno, publikum se s Janáčkem zprvu očividně sžívalo, ale závěrečné frenetické ovace byly upřímné. Pro Janáčka i pro inscenaci a její pečlivé nastudování.

Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu – Leoš Janáček: Jenůfa (Její pastorkyňa). Režie a scéna Alvis Hermanis, dirigent Gabriel Chmura, kostýmy Anna Watkins, choreografie Alla Sigalova. Premiéra polského nastudování 26. února 2016. (Psáno z reprízy 28. února 2016.)

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 11. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za bruselským Janáčkem do Poznaně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ