Díky za smích, při němž bolí zadnice
Borise Hybnera jsem poprvé potkal koncem sedmdesátých let na scéně Malého divadla v Českých Budějovicích. Hrál první díl minisérie Na konci zahrady jménem Hollywood, a protože jsem nepředpokládal, že tak věhlasný mim vypadá či může vyzařovat tak mladistvého rošťáka, spletl jsem si ho se spoluhráčem Otou Jirákem.
Na konci zahrady jménem Hollywood. FOTO archiv
Vždyť co z toho tělkou nalíčeného kluka spontánně sršelo! Kolik nakažlivě mladistvé energie z něj vystřikovalo, sálalo?… Žádný akademismus! Zpod kloboučku vyčuhovaly husté, dlouhé vlasy… Štíhlé prsty na koncích obřích dlaní tančily v přesných gestech. Vyřezaná, expresivní tvář jen naznačila, cukla v mimickém svalu, a vše byla v mžiku jasné… Snaživý nešťastník gagman Al střídal gag za gagem… Báječně přesné pointování… krása, radost… A mně hlavou letělo – Kruci! Proč v tisku milují, oslavují toho korpulentnějšího, menšího Borise. Je sice také dobrý, ale tenhle neznámý jinoch ho přehrává! Dává tomu všemu smysl – život, krev, srdce… Jen a jen díky němu před námi opět živelně tepe, ožívá stará groteska! Jak jsem se spletl – ten „kluk“ byl Boris! Já se tak dobře bavil, až jsem spadl ze židle na zem!
Bum!
Buster Keaton: The High Sign (1921). Repro archiv
Stalo se to při snové projekci Ala… Vidím na malém běloučkém plátně milovaného Friga, jak se během klidného počtení na lavičce v parku mění v divokého cholerika, jemuž dělají větší a větší problémy stále se zvětšující noviny. Zamotává se do nich, padá… Občas z té laviny papíru nešťastně vykoukne se svým kamenným výrazem a opět žuchne na zem… a já s ním!
Bum!
Obdobně jsem upadl na zadek už jen jednou. Při seznámení se s anglickou skupinou Monty Python a jejich vesmírným smyslem pro humor – jiným způsobem filmové grotesky… Při scéně se zvracejícím tlouštíkem ze Smyslu života jsem se smál ve starém pařížském kině opět tak, až hýždě bolela…
BUM!
Během natáčení TV-seriálu Gagman. FOTO archiv
Boris byl skvělý vypravěč (ostatně je až zarážející, že většina mimů tak ráda a dobře mluví! Asi naakumulovaná slova v dutině lebeční…). I v civilu kouzlil magickými gesty a jeho uhrančivé oči se do posluchače přímo vpíjely. Byl to hotový zázrak, když jsem si mohl hned rok po příhodě s bolavě potlučenou zadnicí zahrát vedle něho… Bok po boku, ve stejné šatně… V divadle Ateliér v Praze!
Prásk!
Utekl jsem z posledních hodin na Strojní průmyslovce v Českých Budějovicích. Přifrčel autobusem na hodiny pantomimy k Jirkovi Kaftanovi a večer ze zvědavosti zašel do Ateliéru ve Spálené… Prvotní zklamání, když z plakátovací tabule řve: Změna programu!… vystřídá nevýslovně radostné překvapení… Zkusím seběhnout dolů. Třeba ho potkám… a najednou stojíme tváří tvář… Nechceš si zahrát… za půl hodiny …líčidla ti půjčíme… i s kostýmem!
Bum!
Vše se ve mně roztřese, ale mládí nezná strach, ostych, nefunguje sebezáchovný mechanizmus… navíc ten obří oceán úlevné drzosti!… A já opravdu za půl hodiny hraju! … V noci pak jako v nekonečných snech drkotám nočním vlakem do Prachatic. Najednou je vše možné! Já jsem u toho!… Já už vlastně jsem u TOHO… A musím být dál! Dál! DÁL!…
Uf!
Studio Gag: Horor. FOTO archiv
Pak byl Boris nemocný. Hrál za něho i Honza Kanyza – což jsem dost dobře nechápal, byl přece nenahraditelný!!! A já započal víc jak dvacetiletou spolupráci se Ctiborem Turbou. ANO. Kdysi bývali nerozlučitelnými společníky, spiklenci… Dnes? Vlastně již dávno – vzájemnou lásku střídá cholerie, úctu střídá nenávist, cituplné dojetí střídá bratrovraždu… Nahoru dolu, v sinusoidách…
Jeho další produkce mě už nikdy tak nezasáhly/neoslnily. Možná je to jen a jen bližším poznáním, jak už kdysi napsal Thomas Bernhard o mistrovských malbách: …každé detailnější, zevrubnější poznání ničí krásu a nakonec zjistíte, že to jsou jen čmouhy štětcem… třebaže geniální!… Víc a víc mi byl bližší svět Ctibora.
Rád jsem ho ale dál potkával a vážil si ho jako herce! Zklamáním byl až jeho deník v tištěné podobě… Kniha! Po spoustě společných rozhovorů o literatuře, malířství, hudbě… které prozrazovaly jeho šíři rozhledu… jsem se už už těšil na novodobého Allena Ginsberga… a…
PRÁSK!
Boris Hybner. FOTO archiv ČT
Najednou, náhle je tu z charismatického beatnika jen malý český zastydlý kluk. Přitom jak on dovedl horečnatě hovořit o Kerouacovi a jiných beatnicích, surrealistech. Nemohl jsem pochopit takové nepochopení… Až se studem propadám, červenám, když čtu, černé na bílém… jak pohrdá mými letitými kamarády – básníkem Ivanem Martinem Jirousem – Magorem, Nikolajem Stankovičem – oni se prý musí ponořit do popelnic, mít ve vousech nudličky, špínu… jedině pak z nich něco sálá, čpí… Zatímco v Paříži Petr Král, v krásných šatech píše, pije koňak … To je milovaný surrealista = voňavý kabrňák = pravý surrealista!…
/Přímá citace strana 134-135… Člověk voní i smrdí. To je právě von a od toho se odvozujou všechny další věci. Třeba kultura – existují velká díla, kde je člověk cejtit v obojím, ale nějak tak, že zůstává Velký. Tragický, komický, tragikomický, absurdní, surrealistický, metafyzický, ale vždycky má velkolepý nebo těžký život, ale na té cestě zůstává celý autentický svůj, to bereme. A pak je kultura dezodorantová, která jenom voní, je placatá, protože dalších pachů zbavená, vymacerovaná; právem sere fůru lidí, když s tím našolíchaným obrazem zuřivě nesouhlasí. Jenomže oni se kvůli tomu nemejou a melou dokola jenom o postranních uličkách, skládkách, starých, špinavých, jako by člověk povstal z latríny. Takovej Stankovič! Znáte ho? Potkal jsem ho na Kampě, ve vousech měl snídani, pokecaný panděro, a tak chce být viděn. Ale co horšího, jen tohle hledá ve věcech jako kardinální kvalitu, a ostatní mu nevoní. Jen ten jeho zelenohnědej odér. Magor se nachává fotit, jak jenom ve vojetých trenýrkách na půl zadku leze do popelnice. Je fuk, jestli KOSMÉTI retušujou člověka z důvodů politických, komerčních (kde je teď hranice?), oni mu o něm servilně lžou. Ale to neznamená, že z toho vzteku odkopnu svoji oduševnělost a vzdám se svýho rozhledu a vzhledu kvílivá imagomaniakům. Zapomněl Teige napsat Svět, který smrdí (napsal svět který voní)? Vůbec ne, ten si místo čaje spařoval Květy zla, ale měl noblesu a o celým člověku mluvil tak, že tam byl. Celá ta surrealistická hra nikdy nepřestala s rizikem – všechno nebo nic. Všechno okolo i uvnitř naráz, to jsou frajeři! Nos se může zbláznit! Vědí, jak analogii nacpat k prasknutí – proto jsou naše nedomrle vychovávaný gusto příliš TUZE.. Ale dáli Péret, oni nesleví, tak! Budou tedy v osamělým PŘEDU, protože nemůžou jinak, a tak jsou jedinou nadějí a z jejich diagnóz se budeme dalších tisíc let v noci hrůzou ze sebe odkopávat. Stankoviči! Magore! Podívejte se na Brikcia, sice o Baudelaira hůlkou zakopává, ale směje se tomu jako Vebr a je k sežrání. Ať ale žijou milovaný Pařížský sešity Peti Krále, to je se surrealistama paraelně zplna. Peťa je frajer, kterej se obejde i bez zelenýho náboženství. Ale s Lesterem Youngem se nemusí bát ani čerta, viď? Peťo, buď hodně zdráv, hochu. Zůstaň pěkně v Paříži, kde nevopruzujou ani Stankovičové, ani Magorové!…/
FOTO archiv
Bylo mi moc a moc smutno, jak se takový velký starý bard bojí setkání se Slávou Poluninem kdesi ve Španělsku, těch falešně planých pochyb /…snad budu co platný!? Snad se tu roli naučím?!…/. Toho strachu o honorář /…snad někdy, nějaký bude…/. Nic se nedočteme o lidech, krajinách, existenciálních situacích jeho vnitřního srdce, bojujícího utrápeného ducha… Kde je onen bájný horoucí vypravěč? Zbyl jen malý placatý rádoby beatnik…
Jéjej… Prásk! Ouvej!
Jak mě to mrzelo, až se bolestně cosi svírá, tam někde uvnitř!… Snad je to tím, že v sedmdesátých letech prožil, vyžil, vyčerpal vše! Nadoraz!…
Pffffff…
Samozřejmě, že jsem ho měl dál rád… Hlavně za to první setkání na Malé scéně, za tu první možnost v Ateliéru… To vlilo do mladého otevřeného srdce tolik potřebné povzbuzení – z neskutečné drzosti byla reálná touha, možnost… že to půjde a že nic není nemožné!!!
FOTO archiv
Díky za smích, při němž bolí zadnice!
BUM!
PRÁSK!
P. S.: I já se snažím pokračovat v započaté tradici. Nedávno jsme hráli na festivalu Parrésia před kostelem v Horních Dubenkách, kam nás pozval Petr Oslzlý, naši commedii dell´arte nazvanou Smrt komedie a vesničtí diváci se tak mocně řehtali, až pod nimi praskla silná dubová lavice. I oni se ocitli – jako kdysi já – na své vlastní zadnici. Jistě to bolelo, ale jistě jako já nelitovali!
///
Podstatná část textu poprvé vyšla na i-DN 1. srpna 2011 (Díky za smích, po němž bolí zadnice) a také ve sborníku k 70-tinám Borise Hybnera Hybneriáda aneb… (Publikujeme v autorem zauktualizované podobě.)
Komentáře k článku: Díky za smích, při němž bolí zadnice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
