Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 155)

Vzal člověk husu i uvázal ji na provaz. Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď! Tato slova napsal ve dvacátých letech minulého století básník, dramatik, spisovatel Jiří Mahen v předmluvě k drobné knížce filmových a divadelních libret Husa na provázku. 

O pětačtyřicet let později se Mahenova myšlenka stala skutkem. Amatérské sdružení absolventů JAMU v čele s profesorem Bořivojem Srbou, si vetklo Husu do názvu svého divadla – Husa na provázku.

Stal jsem se jeho zapáleným obdivovatelem. Mám paní Husu rád. Stále se vracím pod její křídla. Sleduji dění, inscenace, akce, zápasy. Nakukuji jí pod sukně i pod pokličku. Mám radost z jejích úspěchů a jsem smutný z nezdarů…

V posledním čase zmáhám nepříjemné stavy pnutí stárnoucí hmoty těla. Na produkci dramatizace románů Rudolfa Slobody Rubato a Uršula jsem do Husy přišel silně indisponován…

Představení to bylo hořké, hlasité až ukřičené. Lidská špína se v něm dala krájet. Opilost lidí se snoubila s nevraživostí, nenávist s chtivostí.

V programu jsem četl: Uršula. Uvědomím si, že je 22. března 1989 a že jsem podruhé vdaná a že jsem byla svému muži nevěrná. Prvního jsem zabila. Tato slova si opakuji často, abych si na to zvykla..

Režisér rozvedl komorní drama do širokoúhlých obrazů nehostinné, nevlídné krajiny obestavěné skrumážemi otřískaného nábytku s vřískajícími aktéry topícími se v bídě. Byl tam i realistický, na vysokém kůlu postavený holubník s živými holuby uzavřenými v kójích drátěnými mřížkami. Silně depresivní pojednání o beznaději odžitých dní, do kterých se člověku snad ani navracet nechce. Jednu chvíli jsem myslel, že jsme se všichni zbláznili…

///

Kvapem se blíží významné životní jubileum dramatika Milana Uhdeho, Brňana, paní Huse věrného v dobách zlých, dobrých i lepších… Husa na své nezapomíná. K osmdesátinám autora připravila sérii akcí, čtení a představení z jeho celoživotního díla.

Vplížil jsem se do přecpaného foyeru a z druhé řady improvizovaného sezení sledoval scénické čtení hry Opice v menažerii zachycující autobiograficky rychlý sled čtyř režimů v době dětství malého Milana, demaskující absurditu vnějšího, ale i vnitřního světa chlapce, kterého doma chrání před světem jako opici v menažerii…

Herci poněkud vykřičenými hlasy četli „z listů“. Stylizovali se do „nahozených“ podob charakterů, báli se, smutnili, byli dramatičtí a vtipkovali.

Mhouřil jsem oči a slyšené porovnával se zavátými příběhy svého dětství…

Po produkci bylo dáno slovo „oslavenci“. Milan Uhde povstal a ústa rozeného rétora vychrlila monolog o tom, jak nestatečně překonával hranici, až jednoho dne přelezl onen pomyslný plot a stal se autorem non grata… Připomenul i utajovanou spolupráci s Divadlem na provázku, kdy autorství jeho Balady pro banditu vzal na sebe režisér Zdeněk Pospíšil… Škoda, že tato řeč nebyla zaznamenána… A třeba byla… Kdo ví…?

Oči se mi mlžily a nedobře dýchalo. Šlapal jsem dlažbu města. U pravé, vytáhlé nohy Rónova koně si mladinká dívčina dělala selfíčko. Levou rukou obtočila tučný bronz sochy nad kopytem a pravou blikala mobilní záběry. Podhled tváře s pozadím monstrózního břicha stylizovaného zvířete. Zachrčel jsem: Slečno, není zde příliš světla, budete to mít tmavé. Vlasatá blondýnka odpověděla: Tmavé, dědo, ale sexy! Rozkašlal jsem se a zakopl…

O čtrnáct dnů později jsem vyšlapával schůdky do horních příček dómu paní Husy. Na zkušebně povléknuté do organtýnu se odvíjelo v pořadí druhé scénické čtení věnované dramatikovi Milanu Uhdemu. Tučný klaun s nabělenou tváří žertoval: Kde Shakespeare můj? Už jde… Usmál se a dodal: Dívejte se, vážení, na hru páně Uhdeho – Zázrak v černém domě.

Autor Uhde povstal a sonorou libého hlasu převyprávěl starou židovskou anekdotu: Z příběhů o zázracích zpravidla vysvítá, že vypravěč čerpal z doslechu. Zato já jsem byl při tom. Stalo se to na schodech do synagogy. K rabínovi se vrhá žena s mrtvým dítětem v náručí: ,Udělej zázrak, učiteli. Vzkřis ho.´ Zázračný rabín zvedá oči k nebesům a pronáší kouzelná slova. Všichni kolem strnou v nesmírném napětí. ,A co dítě? Ožilo?´ ,Neožilo.´ ,Takže to nebyl zázrak?´ ,Pochopitelně. Ale byl jsem při tom.´

Úzkou štěrbinou mezi naklopenými křídly diváky obsazenými elevacemi vstoupil aktér v montérkách a na kovovou konstrukci horního ochozu zavěsil kosu, znak všudypřítomné smrti. Historie rozpadlé rodiny a chátrajícího rodinného domu ožila hlasy čtoucích herců. Aktéři listovali stránkami scénářů, črtali náznaky charakterů představovaných postav. Strážkyně rodu, nerudná, temných intrik schopná matka vládkyně, paní Polonyová Ivany Kaslové, byla nejzdařilejší. Odvážní se snažili hrát mnohé pasáže zpaměti. Vynikal v tom senilní otec, dětina Pavel Zatloukal. Bloudil domem i v textu… Syna svých rodičů, intelektuála Dušana stihnutého nostalgickým vzpomínáním, představoval kultivovaný bard Láry Hauser. Jeho manželku Vitku, co všechno pokorně odedře, půvabná Kateřina Jebavá. Bláznivou, sebevraždy páchající dceru Šárku předváděla přesvědčivě Tereza Marečková. Maminčina mazánka Ivana střihnul suverénně Dalibor Buš a jeho krásnou manželku, co neví, „která bije“, Simona Zmrzlá. Brilantně napsaný příběh z odvanutých časů o tom, na koho přepsat chátrající dědictví, voněl dneškem. Tragikomická groteska měla úspěch. Milan Uhde se spokojeně usmíval.

Šmatlal jsem schůdkovou šachtou dolů, pak vyšel na Zelný rynk a pokynul nahatému Mozartovi: Wolfi, lněné semínko podporuje imunitu, je dobrým protirakovinným lékem. Ovšem, musí být drcené. Jinak prolétne tělem, a nic… Za mými zády se ozvalo: To je ale vůl… Jakýsi vysoký stín halekal: Hochu, víra tvá tě uzdraví…!

///

Na apríla je nejlepší léčení smíchem. Ve sklepení paní Husy jsem zakoupil program – okrový sáček s červenými buřinkami a červenou větou: Divadlo miluju, film žeru! Pop corn. Z bílých písmen jsem dokázal vyluštit jen: Laurel, Hardy a ti druzí. Tiskaři asi netuší, že také už slepnu. Tisknou písmena tuze petit, ba ještě menší… Sedl jsem si do první řady a jako kdysi v mládí „lízal“ nosem promítací plátno.

Z plachty vykoukla bílá židle. Za zády mi pokřikoval režisér a skrytý kameraman bědoval: Pojedeme, klid! Klapka! Dva páry klaunů manipulovaly s buřinkami, šklebily se, smály, předváděly triky, rekvizity a přitom řečnily. A jakpak si nasazoval klobouk Charlie Chaplin a jak Laurel a jak Hardy. A jak točit záběr a jak natočit tmu. Klauni vtipkovali a rozdávali upražený pop corn. Pop corn pojídali, házeli jím po sobě a sypali si jej na hlavy. Nakonec přinesla nakynutá klaunice šlehačkový dort a s gustem ho rozplácla kolegovi do klaunské tváře. Šlehačka se rozstříkla, a bylo po grotesce.

Venku bylo příjemně. Rónovu koni jsem sdělil, že by bylo správné vyhlásit první duben celostátním svátkem. Doma jsem nakrájel cibuli, celer, opláchl kuřecí stehna, vše uložil do smaltované litiny, posolil, zalil vodou, zasypal lněným semínkem a dál péct. Bytem zavonělo něco, co mi připomnělo zvláštní vůni olejem mazaného kvéru. Výsledkem kuchtění byla rosolovitá lepkavá hmota nevalné chuti. Snídal jsem ji se zavřenýma očima a úmyslem porazit všechny choroby světa…

Bože můj, není na tom nic vtipného, dožít se dnes vysokého věku…

Brno – Komín, 5. 4. 2016

DHnP, Brno – Simona Petrů a Jan Antonín Pitínský: Uršula. Podle románů Uršula a Rubato napísali a preložili: Simona Petrů a Jan Antonín Pitínský Réžia: Jan Antonín Pitínský Asistentka réžie: Alexandra Bolfová Dramaturgíčka: Simona Petrů Scéna a kostýmy: Mona Hafsahl Hudba: Richard Dvořák, Živé kvety, Ali Ibn Rachid, Dlhé diely, Richard Müller Inšpícia: Hana Senková, Kateřina Miklínová  Osoby a obsazení: Pavel Zatloukal Naďa Kovářová Dalibor Buš Tereza Marečková Pavlína Vaňková Vladimír Hauser Ondřej Jiráček Ivana Hloužková Jakub Rek David Janík Růžena Dvořáková Adam Mašura Simona Zmrzlá Martin Donutil Milan Holenda Vanda Klestilová. Premiéra: 26. februára 2016, Velký sál DHnP.

DHnP, Brno – První díl cyklu scénických črt u příležitosti 80. narozenin významného českého dramatika Milana Uhdeho. Milan Uhde: Kde Shakespeare můj? Už jde.. Díl první: Opice v menažerii. Režie: Juraj Nvota, Scéna: Tomáš Rusín, Kostýmy: Martin Ondruš, Petra Jiránková, Hudba: David Smečka, Dramaturgie: Nora Obrtelová, Produkce: Anna Stránská. Hrají: Vít Pískala, Pavel Zatloukal, Naďa Kovářová, Vladimír Hauser, David Janík a Adam Mašura. První uvedení 9. března 2016, vstupní hala DHnP.

DHnP, Brno – Druhý díl projektu scénického čtení k osmdesátinám dramatika Milana Uhdeho Kde Shakespeare můj? Už jde… pod názvem Zázrak v černém domě. Režie: Břetislav Rychlík Dramaturgie: Nora Obrtelová Autor: Milan Uhde Scéna: Tomáš Rusín Kostýmy: Martin Ondruš a Petra Jiránková Hudba: David Smečka Hrají: Ivana Hloužková, Pavel Zatloukal, Kateřina Jebavá, Vladimír Hauser, Simona Zmrzlá, David Janík, Dalibor Buš a Tereza Marečková. Premiéra 24. března 2016, zrcadlový sál DHnP.

DHnP, Brno – Jiří Jelínek: Laurel, Hardy a ti druzí. 1. díl projektu Smějící se Jelínek. Autor a režie: Jiří Jelínek a ti druzí. Dramaturgie: Miroslav Oščatka a ti druzí. Scéna: Matěj Pospíšil. Foto: Jan Zrzavý. Osoby a obsazení: Jiří Jelínek, Tomáš Milostný, Monika Jelínková a Nicole Maláčová. Premiéry: 1. a 2. dubna 2016 ve Sklepní scéně DHnP.

///

Více na i-DN:

Milanu Uhdemu k osmdesátinám

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 155)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ