Tahání řepy stereotypů
Málokoho by napadlo, že věty: Táta má mámu. Máma má tátu., mohou zúžit vnímání světa a v současnosti také působit jako nepravdivé a nefunkční. Nehledě na to, že jejich Ema možná nikdy nebude mlít maso, ale maximálně mák na veganský dezert.
Ne, že by se průpovídky sloužící k dosažení gramotnosti musely brát doslova, leč do dítěte ve „formativním věku“ se otisknout musejí. Stačí si uvědomit, kolik se toho vtisklo do svědomitých pionýrů vyrůstajících v komunistických dekádách. Má generace pak chodí v koutku vědomí s barometrem správnosti v podobě floskulí, jako ranní ptáče dál doskáče, plodit se mají syni, holčičky jsou vždycky hodné a kluci nepláčou.
Tímto systémem sebekontroly mladých lidí vstupujících do životního období, kdy už by vážně měli být „dospělí“, se zaobírá inscenace Šlabikář.. Včleňuje se tak do oblíbeného žánru generačních zpovědí. Na rozdíl od svého o něco staršího souputníka pražské Regulace intimity, kde se ke svým trablům vyslovují absolventi DAMU, chce nová inscenace Buranteatru být divadelnější, s větším důrazem na formu. Větší distance od osobní vize života by mohla být ku prospěchu věci, mohla by oslovit větší okruh diváků, mohla by se zřetelněji dostat do obecnějších rovin velkých témat, jež právě Regulaci mnozí upírají.
Jenže Šlabikář zůstává v půli cesty. Inscenátoři úspěšně povytahují naditou řepu stereotypů více a více na světlo, ale už se jim nepodaří finální vytržení, jež by povalilo bábu, dědka, vnučku, kočku, pejska atd. Vloženými písněmi, recitací i pohybovými sekvencemi se tvar vzdaluje od vhledu do soukromí, ale zároveň se plně nevydá ani žádným jiným směrem.
Důvod vidím v určité povrchnosti díla. Zaměření na formu potlačilo obsah a napětí. Nejvíce se tento aspekt projevuje v čistě pohybových částech. Ani by nevadilo, že choreografie nesrší originalitou, jde spíše o zacházení s tělem, s jeho vnitřním pnutím. Chybí zde ona senzoricky přenášená energie šponující svaly a nervy v tělech publika stejně jako v aktérově. Pohyby mají význam, mají estetické kvality i vývojovou logiku, ale ne naléhavost. Nepomáhá jim ani hudba. Přičemž opět nemluvím o úrovni provedení, která je velmi solidní, ale o její nedostávající rozrůzněnosti, vrstevnatosti a gradaci (ta se objevuje jen v hlasitosti).
Mnohem lépe fungují scény osobních zpovědí, ale i ony by zasloužily hlubší ponor a vnitřní diferenciaci. Oddechové části zpěvní a recitační vycházejí nejlépe. Pro jejich naplnění stačí výborně sestavený text, jenž nejčastěji skládáním a kontrapunktem kusů různých přísloví, úsloví a frází usvědčuje tradicí předávaná moudra z absurdity, směšnosti a praktické neupotřebitelnosti.
Metaforické rámování inscenace neschopností herců zprovoznit automatickou pračku a jejího samospuštění v závěru podává nejucelenější zprávu o tom, co (mimo jiné) chtěli inscenátoři říci. Návody na život neexistují, nebo se ukazují jako bezúčelné a naše snaha v jednu chvíli začít se chovat jako „dospělák“ se tak zákonitě potká s nezdarem. Život běží sám, automaticky a otáčí námi i s našimi zlozvyky, stereotypy a mentálními vzorci.
Buranteatr – Kolektiv: Šlabikář. Režie a scéna Juraj Augustín, dramaturgie Karolina Ondrová, kostýmy Hynek Petrželka, hudba Daniel Junas. Premiéra 31. března 2016. (Psáno z reprízy 3. dubna 2016.)
///
O inscenaci psal ve svém blogu do i-DN i Jaroslav Tuček:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 154)
Komentáře k článku: Tahání řepy stereotypů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)