Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 52)

Čtu zvláštní román Mezi psem a vlkem ruského psavce Saši Sokolova. Vlak, dobříšský expres, drkotá o pražce. Opilci, mrzáci, lovci se v košaté směsi vět pídí, filozofují po ztraceném písmenu „ж“ a pijí, pijí, tlachají, tlachají…

Historka požírá historku a mně únavou,  pravidelným cukáním železných kol… pam pam pam pam… pod blikavou neónkou… zíí pum zíí pum… počínají písmenka svobodně přeskakovat sem tam. Motají se spolu v čirý rej… Nad konvicí pára vlaje… bílé lokny vlasů… Opilecká dřímota… candátek v křišťálovém rosolu… Původní smysl uniká, ale slova nově složená jsou malebná, omamují a hledají nový význam… Hravost vítězí nad poztráceným dějem. Přesto v něm zahlédnu širou step, zamrzlou řeku, pejzatého Puškina…

 Není podoben Achillovi každý, kdo přemýšlivě chvátá svou cestou: nikdo není s to dohnat svou želvu, dosáhnout nejbližšího čehosi, ať je to cokoli. Dotazník hlubokého podzimu. Povolání – kolemjdoucí. Adresa zaměstnání – ulice. Doba zaměstnání v oboru – věčnost… Probudit se se tak v egyptském sarkofágu, v ledové chýši, ve věži pana Flauberta, ve věži v Pise, v dutině tisíciletého baobabu, proměněný ve velkou koalu s velikýma ušima, co visí hlavou dolů. A probudit se jako naprostá nula, jako hrst tušinského prachu, pevně napěchovaného do tulského moždíře… Ten křišťálový březen rampouchy ještě křupe, škvírami v oknech se vše dere syré a mokré země vůně. Na nohou, pravda, zimní botky, o to ale až zas tak nejde. Raz dva z nich můžou být polobotky, když na to přijde. Dílo je vskutku jednoduché, když už jsme u těch bot, stačí jim přece jedním vzmachem zbytečnou kůži odseknout. Jsi pobuda a otrhanec, vandrák s chůzí pajdavou. Zvláštní je tvůj svět na hraně mezi světlem a temnotou… Klopýtls, spad jsi. Tím veseleji koulíš se dolů jak čerstvý hnůj, kloužeš dál po vlastním obličeji, ech ty, milý, brachu můj…

Na naši kabaretní férii Sommelier vyšly dvě pochvalné kritiky /otištěny budou v Taneční zóně/. První napsal v Anglii Petr Turek a potěšil nás vřelým pochopením pozvolné destrukce ústřední postavy.

…Sommelier se diváka od začátku představení zmocní a nekompromisně ho zatáhne do svého světa. A během večera jej vláčí neúprosně dál, sám vlečen k neodvratnému konci. Jako šílený tanečník na hraně pádu do Maelstormu E.A. Poea… Tak ještě jednu skleničku…ještě jednu šanci… Od prvního vstupu na scénu je postava Sommeliera naprosto fascinující a strhující. Postupně, s jeho “bytostnou“ proměnou, se mění i jeho vztah k divákům. Sám pomalu zotročován zotročuje ostatní. Stává se fascinujícím surrealistickým monstrem, od kterého se již nedá odpoutat, odtrhnout… Jako od snu. Reidingerův Sommelier nepřichází ze Šumavy, ale z krajiny bratrů Taviani, příbuzný všech bláznivých postav z filmů mistra Frederica…

Druhá od Jana Dvořáka je kritičtější. On nezahlédl ironii k módnímu vaření, vinaření, ani postupnou devastaci veselého tlachala… Naopak mu vadí přílišná verbalizace e.t.c… Ale mocně nás oceňuje a také se dozvídám, ač se sebevíc snažím vymanit z pozice mima/viz článek Proč nejsem mim v Taneční zóně 2/2014/, že…

…Bilbo jako mim a klaun prošel naprosto unikátní zkušeností v Turbových projektech Deklaunizace, Archa bláznů, Giro di vita nebo Talíře / Taniere. To byla jeho „vysoká škola“ a tímto byl Bilbo legitimován jako korunní princ pantomimy. A dnes je bez nadsázky jejím králem!… V Sommelierovi jde poměrně daleko za pouhou němohru, harlekynádu nebo mimické drama blahé paměti, své pohybové, mimické, gestické, hudebně-rytmické a akrobatické dovednosti dávkuje a již nerozhazuje s marnotratností mládí. Technika a gesto, je-li příležitost k jejich demonstraci, jsou přitom bravurní, až diváka mrazí!…

Máme radost, že se píše a my můžeme dál hrát! Třeba na Slovensku v Dolních Orešanech, pod Pleší, v Brně… A jako čerstvě pasovaný „král“ či jeho šašek bych mohl státnicky přihodit nějakou PRAVDU… Ale JAKOU? Že je hradní pán z Prasečkova nahý? Troubit to v zemi, která miluje vepřový? Já ho nevolil, ale stín ulpívá! Jako kdysi vyprávěl Láďa Smoljak, když ho popotahovali za Havlovu Žebráckou operu v Počernicích, třebaže tam nebyl. Nemusel jste tam ani být, ale stín ulpěl! Stačí, že znáte autora, režiséra… Kape, kape… Sepsat petici Tak už dost! jako kdysi k propuštění vězně Magora!?  Tenhle nechtěný stín vadí! A pach prasečince čpí víc a víc… Přes hory, doly…

Začátkem dubna si Charón se svým bidlem odvezl Borise. Zrovna jsme hráli, oslavovali dvacetiny „amorálních“ Talířů (už několik kamiónů odvezlo naší uvolňující, smíchu/tvornou drť), a tak jsme je věnovali právě osvobozené duši. Pár let jsem klaunil s jeho dřevěným nosem. Uvnitř bylo totiž vyryto BOBO. Měl ale klofák o mnoho větší, a tak jsem ho časem vyměnil útlejším, lipovým oválkem. Větší jsem vrátil majiteli cirku Alfred Ctiborovi. I v té manéži kdysi… v kaolínové bouři, jež nás mléčnou mlhou propojí s diváky… se vzduch uklidní. Porcelánový prach usadí, spiklenecky poznačí přítomné a na spuštěné plátno se promítají televizní Úsměvy B. H. A hlavou běží, kam až se posunula vrcholně surreální podoba jeho tvorby?

Pak v tramvaji zaslechnu Zemřel Hybner. Po Fialkovi nejznámější mim. / Jo, Jo! Souhlasím…Byl populární! V osmdesátých letech se mi podařilo půjčit si filmovou kopii divadelního představení Harakiri. Našel jsem promítače v prachatickém kině a v noci si dvakrát pustil černobílý film s krásně černými skeči. S famózním druhem sarkastického humoru, zkratkami, pohledem na svět. Jak jsem mu rozuměl, jak rád jsem ho přijal za svůj. Bavil by i dnešní dámy v tramvaji?

Boris sympaticky prohlásil Každý den se dívám do zrcadla a ptám se, jestli jsem ještě nepřekročil tu nepřípustnou hranici, za kterou začíná stud. Reflexe každé živoucí bytosti. Ráno, po pohřbu v divadle Na zábradlí, se cítím divně, nesvůj. Ožehl mně snad v černém kabinetu doktora Caligariho kužel silného, bodavého, oslňujícího světla, do něhož byl průvodem černých klaunů unášen v rakvi a kterou ve vyfukovaném bílém peří vítal černý anděl? Třesu se z olíznutí paprsku temnoty? Nicoty? Spolknutý, pozřený černým peklem? Naskakuje husina. Mladým se ztvárnění posledního spektáklu líbilo Paráda! Takovou rozlučku bych chtěl!… Krása, síla! Co?! Samozřejmě lepší než vykachlíkované krematorium, ale… Snad kdyby se patos něčím shodil…

…Po millerovském žebříku, který visí celou dobu nad rakví, se k nebesům něco souká… třeba bílý balónek, co u stropu vypustí duší…

…FFFfffrrrrrrrrrrrr…

…a do sálu se vrátí s poťouchlým skřekem… …kráááspppppííííííííííííssssskkkssss…

Tím rozvibruje bránici a úsměv pod opuštěným provazovým žebříkem opět ožije…

Zvláštní je tvůj svět na hraně mezi světlem a temnotou… Klopýtls, spad jsi. Tím veseleji koulíš se dolů, kloužeš dál po vlastním obličeji, ech ty, milý, brachu můj…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 24. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 52)

1. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Bilbo,
   přečetli jsme si tvůj blog 52, je to jako vždy vše v životě na hraně smutku a veselí, sarkasmu a lítosti. Tak hodně zdraví a štěstí ti nejen v tomto dni na sv. Jiří přejeme, a ať se ti příště píše veseleji. Jednou dole, jednou nahoře a pak zase znova……., ale jsme tu – zatím.
   Eva a Pepík

   24.04.2016 (19.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Sváťa Ždímal

   

   Ahoj Bilbo,
   čtu si další Tvé řádky a děkuju za to, že po těch pár letech už snad trochu vím, kdo je píše. Asi jsi mě částečně nakazil svým pohledem na život a divadlo …
   Myslím i na svého kamaráda z dětství Petra, se kterým jsem se byl nedávno rozloučit ve Strašnicích. Byl o rok starší než já a těšil se, jak se bude v důchodu věnovat svým zájmům … Docela mě to vzalo, i když jsme se vlastně už dlouho neviděli…
   Díky za žití, i s tím klopýtáním
   Sváťa

   30.04.2016 (22.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ