Petr Nikl: Jako když vstoupíš do vody a jdeš si zaplavat Rozhovor s (ne)tanečníkem a pastevcem
Jelikož profil Petra Nikla vychází v Taneční zóně, sešli jsme se koncem loňského roku, abychom se bavili o tom, čím se tato revue zabývá především – o tanci. A abychom byli aktuální, taky o jeho nejnovějších produkcích.
Petře, co je pro tebe tanec?
Je to svět, kterým člověk vstupuje do nějakého zvláštního prostoru, který jej inspiruje. Jako když vstoupíš do vody a jdeš si zaplavat. Naráz se ocitneš v jiné – jakoby zahuštěné atmosféře, na kterou je upřena pozornost všech. To je ten rituál – divadlo, tanec, performance.
A já mám rád pohyb v takovémto prostoru. Nevím, jestli se tomu dá říkat tanec, ale proč ne. Tančit moc neumím a herectví a pantomimu už vůbec ne. Ale to je úplně jedno. Jde o to, že se člověk má cítit jako součást nebo součástka prostoru, v němž se odehrává dění. Mám strašně rád pocit promítnutí se do toho dění. Musíš ze sebe vystoupit a vnímat se, jako že jsi jedním z vizuálních, zvukových a pohybových prvků. Všechny věci jsou vizuální a zároveň zvukové. Když zpívám nebo hraju, přispívám zvukovým i vizuálním prvkem a taky pohybem. Nerozlišuji to. Beru to jako celostní stav, kde jsem příměsí celku, ale nesmím se stát jeho centrem. To bych exhiboval a to by v tu chvíli bylo špatně. Byl bych v křeči i vůči sobě a necítil bych se dobře.
Když se cítím dobře, tak to znamená, že plavu v konkrétním čase spolu s děním. A prožiju si vlastně takový zvláštní sen. Snažím se nevymýšlet akce dopředu a nechat se impulzivně táhnout tím, co se děje. Nechávám na daném okamžiku, aby tělo následovalo nějakou situaci a aby rozum až ex post si to uvědomoval, aby nepředbíhal. Abych si neříkal: Teď musím to a to a tělo to realizovalo. Ono se to vlastně děje samo v tu chvíli a člověk má pocit, že je přítomen. V konkrétním okamžiku v konkrétním místě. A nechává se tou silou, magií představení táhnout.
Kdybys dostal zakázku „vytvořit balet“ – jak bys jej uchopil?
Záleželo by na typu vystoupení. Ale většina mých loutkových představení jsou balety při různých příležitostech a na různou hudbu. Líbil by se mi mechanický balet lidských loutek. U tanečníků je asi důležité se nechat inspirovat přímo jimi. Musí to být vzrušující.
Vytváříš pro svá vystoupení cosi jako choreografii?
Jde o – svým způsobem řízené – improvizace. Choreografie vzniká okamžitě, na místě, z předešlých kroků. Při improvizacích nechci předem vědět, jak organizovat tělo. Tělo si samo říká o druh pohybu. Pohybuji se tak, jak hudebníci pískají, nebo podle toho, jaké věci se kolem dějí. Snažím se být v synchronu s děním. Poslední rok jsem často hrál s robotickými šváby, kteří pomocí vibrace dělají nečekané pohyby. To je pro mne velká škola svobodného pohybu. V roli jejich pastevce je musím bedlivě sledovat a reagovat na jejich impulzy.
Komentáře k článku: Petr Nikl: Jako když vstoupíš do vody a jdeš si zaplavat Rozhovor s (ne)tanečníkem a pastevcem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)